Ne moc, nemoc

Jsou věci, které si rozhodně neplánujeme, mezi ně např. patří onemocnění či nachlazení. Na základní škole člověk doufal, že onemocní, běhal po venku nalehko a nic. Dneska to je naopak, snaha neonemocnět je zřejmá. Kulichy, šály a všechno to, čemu jsem se kdysi zdaleka vyhýbal, mám ve svém šatníku. Ke všemu na ně spoléhám. S holým krkem se ven nevypravím, ještě bych ofoukl a co pak. A jako naschvál, přesně naopak, dávám si nechtěné rande s nemocí, které končí několikadenní postelovou scénou. Naprosto nechutné.

Společný nedělní oběd

Každou druhou neděli odpoledne je v Ulsterville church společný oběd. Oproti jiným takovým akcím, např. společné oběd během týdne na témže místě, je rozdíl v tom, že tentokrát každý přinese něco víc než jen jednu porci. Výsledkem pak je skutečně mezinárodní tabule, kdy snadno dochází ke kombinaci jídel z Iránu s Indickým, které je kořeněno čímsi z Irska atd., prostě skvělé. Sám jsem se odhodlal taktéž připravit něco málo. Nebyl to výkon hodný “mišelina”, ale jíst se to dalo. Vzhledem k tomu, že během přípravy jsem třetinu snědl sám, odpudivě to nechutnalo. Zbylé dvě třetiny ve finále vypadaly takto:

Pokud náhodou někdo usoudí, že to vypadá nadějně, tak vězte, že se jedná jen o malý závdavek toho, jak co nakonec bylo nabízeno. Prostě luxus

Doma je doma

Ne, není to o tom, že bych zde propadal nějaké beznaději, smutku a ze zoufalosti stříhal metr, který nemám. Využívám mnohé možnosti, kde lze hovořit anglicky, tudíž chodím na hodiny angličtiny zdarma, na kluby anglické konverzace atd. Možná to zní pěkně, ale nepřeceňoval bych to. A právě zde, při těchto příležitostech, nakousneme sem tam politická témata. To by mi sotva vadilo, neboť rozumnou diskuzi podpořenou fakty mám rád. Ale obvykle se to zvrhne v cosi, co mi silně připomíná vášnivý rozhovor dvou bytostí opačných názorů, kdy ani jeden z nich se nenalézá v blízkosti toho, čemu říkáme rozumnost.

Po několika dnech

Možná někdo sleduje tento blog pravidelně, pokud tomu tak je, zajisté mu v těchto chvílích dochází trpělivost, neboť bezmála dvacet dní jsem nenapsal ani řádku. To sotva znamená, že by se za tu dobu nic nestalo a dokonce to ani neznamená, že co se stalo, je nepublikovatelné. Víceméně se jen provil skutečnost, že mě žádná múza nepolíbila. Ani nyní se to nezměnilo, žádná líbačka s múzami se nekoná. I přesto píši těchto pár řádků.

Úklid bez čepice

Dneska jsem uklízel. Možná to je příliš silný výraz, ale rozhodně jsem se o cosi takové pokoušel. Během toho jsem se rozpomenul na dobý dávno nedávné, tedy čas, kdy jsem žil životem svobodného mládence a jak se říká, užíval život plnými doušky. To prakticky znamená především skutečnost, že úklid byl hodně nízko na žebříčku životních priorit … možná až kdesi pod žebříkem. To byly časy

A je to měsíc…

… co jsem v Belfastu. Hned na začátek musím říci, že se mi tu stále nelíbí. Přesnější vyjádření je, že se mi tu líbí čím dál víc A komu by se nelíbila studia a životní rytmus s nimi spojený. Mně to vyhovuje, a nejde vůbec o to, zda jsem či nejsem studijní typ. To je stejné jako s volbou dovolené, prostě někdo si rád lehne na pláž, maže se všeličíms a chytá bronz, jiný raději vyrazí do lesa na houby, další pak ke grilu. A já, když si mám užít “dovolenou”, vyrazím žít studentský život.

Nedělní sledovačka

Dneska jsem se odvážil natočit dvě písničky ve shromáždění … jedna je sólová, druhá společná. Ten jen tak, abyste si mohli udělat představu, kam že to tady chodím

Trochu zmatek

Víte co je nejhorší? Začít nějak pěkně, šťavnatě tenhle, vlastě jakýkoli, příspěvek. To přemýšlení mně obvykle tak unaví a otráví, že nemám chuť psát dál. Překvapivě se jedná o tu lepší variantu, neboť ještě hrozí, že chytnu rádoby filozofickou slinu, spíše pak slintavého filozofa. Za takové situace vznikají nesmyslné smysly snažící se přehrabovat v otázkách významu či konce života. Kdo to ale má pak číst, že?

Nedělní večer

Tak začnu tím, že jsem nenapravitelný ignorant v otázkách zachování zdraví. Bolelo mne koleno, bylo to natolik obtěžující, že jsem navštívil i doktora. Pak mne bolelo ještě víc. Tak moc, až jsem vyžebral na mamince takovou ortézičku či jak to nazvat, prostě věc, co to koleno stáhne a pak je prý vše fajn. Začal jsem ji nosit. Všechno se začalo pomalu lepšit. Běhal jsem s ní, hrál jsem fotbal a pak se to stalo – koleno mě přestalo bolet. Skvělé, řekl jsem si a užíval plnými doušky bezbolestného převalování v posteli, vybíhání schodů a radostného vstávání i sedání na židle, křesla, gauče atd. A pak jsem dostal nápad. Vyrazil jsem si zaběhat. Tedy se proběhnout, vyvenčit. Jelikož mne nic nebolelo, na koleno a ortézičku jsem si nevzpomněl. Dnes v noci na něj však nezapomenu. Radostné převalování skončilo.

První týden v procesu

Unaven. Lépe bych sotva vystihl to, jak se cítím. A to ještě chodím jen na pár předmětů oproti ostatním. Pak bych nejspíše místo slova “unaven” použil “mrtev”. Ona snaha porozumět, neustálé soustředění, tak trošku netrénované mysli, vyčerpává. Ale to není to nejhorší, tohle je teprve začátek

První pondělí v Irsku

Zítra dokončím svůj první týden svého pobytu v této kouzelné zemi. Ne snad že by byla nějak magická, čarovná či jinak okultně nabytá a zralá na vymítání, ale je prostě hezká. Jen kdyby těch lidí nebylo tolik, ale to je úděl bydlení v centru všeho dění, tedy civilizace. Za hranicemi města začíná krajina, ve které lze vidět stovky, tisíce, kdo ví kolik, malých i větších usedlostí, farm. Prostě krása, jen se ještě moci projet traktorem, trochu potrápit spojku a byl bych absolutně spokojen

Sobota 24. září …

Dneska se vůbec nic nestalo, snad jen to, že bylo hezky. Díky tomu jsem vyrazil na průzkum a abych jej nepodnikal sám, přizval jsem si k sobě jediného dalšího zámořského studenta, vlastně studentku – Noémi z Maďarska. Jelikož ona zde je o týden déle a její sestra zde studovala před dvěma lety, stala se rázem mým průvodcem. Celá výprava dopadla mnohem lépe, než první, kterou jsem byl donucen podniknout osazenstvem kanceláře pro zahraniční studenty. Tehdy jsem byl zmoklý, nyní ani náhodou. Díky tomu mohlo vzniknout pár fotek.

Bushmills

Ačkoli jsem strávil necelé dva dny v městečku, které je známé především, možná jen, destilárnou, tedy whiskey, kterou produkuje, ani loka tohoto moku jsem neměl. Jednalo se totiž o soustředění studentů teologického semináře, jež budu nyní několik týdnů navštěvovat.

První celý den v zelené zemi

První celý den byl a vlastně je celkem normálním dnem. Jen s tím, že ráno jsem se vzbudil velmi brzy. Asi tak kolem páté, ale když jsem si k tomu přidal onu jednu hodinu, o kterou je u nás v Česku více, došlo mi, že to není zas tak brzo. Z postele jsem se však vyhrabal až po šestý, jelikož jsem uznal za vhodné zvykat si vstávat později.

A jak si žiju?

Letecká doprava

Létání je samo o sobě docela příjemná záležitost, snad jen kdyby nebylo toho startu, přistání a otřesů mně neznámých příčin. Avšak ono vznesení se nad mraky, prchnutí deštivému počasí a svit Slunce je tak skvělé, že dává zapomenout na okolní teplotu, která v oněch deseti kilometrech ve znamení teplých letních měsíců ani moc není.

Cesta

Nečekal bych, že propadnu cestovní horečce, ale stalo se. Dokonce jsem ani nemohl dospat, tak snad až budu létat pravidelně, nebudu podléhat těmto stavům. Kdy se to však stane? Kdo ví.