MegaTuna

Se zkracující se vzdáleností nabíral objekt na množství možností, čím vším by mohl být. Z dálky vypadal jako torzo velké budovy, po chvíli zase jako obrovská skládka železa, neboť to již mohla Nikky rozeznávat auta, autobusy, kontejnery, tramvaje, prostě cokoli, co ještě po letech strávených v té hromadě šrotu neztratilo definitivně svůj tvar. Když už byla nějakých dvě stě či sto metrů od cíle, bylo jasně viditelné, že se nejedná o nějakou nahodilou kupu, ale o vystavěnou zeď, barikádu, která chránila to, co bylo uvnitř.

První krůčky …

Sbohem Májo …

Mája vrazila do Nikky příbytku a přímo do náručí jednoho ze strážných. Jako na potvoru toho, kterého potkala už v kantýně. Než se cokoli stihlo udát, vykřikla: “Už jste ji dostali?” A zase se čertila jako hodinku před tím v jídelně. Zasypala detektivy tolika otázkami, až z toho byli zelení a především ztracení. Vzájemně se na sebe koukali a nevěděli co odpovídat. Jestli informace, které odhalili nepodléhají utajení, zda je mohou prozradit. A jak tak nevěděli, tak si ani nevšimli, že Mája sebrala z nočního stolku společnou fotografii Nikky a jejího taťky. A jak se tak tam motala, různě brala věci, stále vykřikovala a dožadovala se, aby už strážníci Nikky chytli, protože ona přeci nebude pracovat doma.

Ještě pár věcí …

Nikky utíkala, snažila se využívat každé průchozí místnosti do jiné chodby a tak zmást své pronásledovatele. Místní policii, detektivy vyšetřující útěk jejího otce. Všechny děti vyrostlé v bunkru znaly hru lovce s laserovou puškou, kdy se po večerech honily po celém známém bunkru. Místy i neznámém. Hra to nebyla nijak složitá, jeden z nich byl vždy lovec, měl baterku a na koho posvítil, ten byl uloven.

Jak to všechno začalo … prý

Naše hrdinka, kterou už dávno všichni známe, se jmenuje Nikky. Je jí asi osmnáct let, má pěkné, do ruda zbarvené vlasy, trošku modré, ale spíš nazelenalé oči. Není to žádná obryně, ale spíš taková normální slečna, která si přeje žít svůj život v klidu a poznat i kousek toho štěstíčka.