První pondělí v Irsku

Zítra dokončím svůj první týden svého pobytu v této kouzelné zemi. Ne snad že by byla nějak magická, čarovná či jinak okultně nabytá a zralá na vymítání, ale je prostě hezká. Jen kdyby těch lidí nebylo tolik, ale to je úděl bydlení v centru všeho dění, tedy civilizace. Za hranicemi města začíná krajina, ve které lze vidět stovky, tisíce, kdo ví kolik, malých i větších usedlostí, farm. Prostě krása, jen se ještě moci projet traktorem, trochu potrápit spojku a byl bych absolutně spokojen

Dnes jsem byl prvně na hodině angličtiny, neboť místní kancelář pro zámořské studenty hned na poprvé, po setkání se mnou tváří v tvář pochopila, kde tlačí bota. Díky tomu jsem byl deportován do Biblické školy, což je něco jiného, než kde jsem jinak. A právě zde jsem se stal studentem jazykového kurzu pro přespolní. Dalšími účastníky tohoto skvělého počinu je děvče z Koree, chlapík z Papánový Guineje či jak se to píše, druhý je z Indonésie a dvě slečny z Maďarska, závěrem pak trdlo z Česka.

Již jednou z prvních vět, tedy během svého představení jsem “nechtěně” pobavil a zároveň poděsil vyučující, skoro jako za starých časů na střední Ve chvíli, kdy jsem se představoval, dovolil jsem si upřesnit svůj stav, tj. ženatý, dodatkem: s jednou ženou. “Lady” vyučující vytřeštila oči, “papánec” se začal smát a já se pokusil nahodit naprosto nevinný a nechápající výraz tváře. Chvíli jsem jej vydržel.

Po veselosti s učením angličtiny však přišla důležitá část, tj. setkání s prof. Drew Gibsonem, který vyučuje pastorální – praktickou teologii. Velmi pěkně, žel krátce, jsem s ním prohodil pár slov o tom, proč jsem přijel, na co bych se rád zaměřil a co cítím jako důležité. I přes mou dětskou angličtinu mě zřejmě pochopil, zřejmě skvělý člověk. Ve středu se máme opět setkat. Též mi přislíbil, že se pokusí domluvit mi schůzku s chlapíkem, který nám přednášel na onom dvoudenním soustředění v Bushmills. Tak uvidím, co z toho bude.

Úplně bych zapomněl říci, jaká byla neděle. Jelikož jsem nevěděl, kam bych mohl zavítat na dopolední bohoslužby, optal jsem se jednoho mládence ze školy. Ten mi doporučil Fitzroy church (http://www.fitzroy.org.uk/) a tak jsem se tam vypravil. Samozřejmě pln nervozity a napětí, jak to celé dopadne. Protože, ač se to nezdá, nerad chodím pozdě, dorazil jsem o půl hodiny dříve. Díky tomu, že trošku vím, jak to v takových kostelích a sborových domech chodí, nehrnul jsem se dovnitř, abych nebyl polapen do sítí nějakého snaživého a dobrosrdečného človíčka. Ne snad že by mi to bylo příliš nepříjemné, ale říkal jsem si, že jistě bude přítomen alespoň jeden, kdo to bude potřebovat mnohem více. Proto jsem v okolí kostel bloumal asi 15, tak trochu jako lev řvoucí, jen sem tedy nehledal, koho bych sežral. Teprve, když bylo deset minut do začátku, odvážil jsem se vstoupit.

Prvním překvapením bylo, že hned za dveřmi, tedy druhými dveřmi, do hlavního sálu, jsem potkal spolužáka, který ke všemu ten den měl i kázání. To jsem ale zjistil později. Ten mne přivítal a mne se hned dýchalo volněji. Ani jsem nepotřeboval airways. Záhy mne seznámil s jednou dívčinou z Německa – Dani. Trošičku jsem se pokusil poklábosit, ale nic moc. Raději jsem nepoužíval naše Trutnovské německé fórky - Das ist Shpaß. Ještě by spustila po svém a byl bych za úplného troubu.

Shromáždění bylo pěkné a to i přesto, že jsem tomu pramálo rozuměl. Rozhodně atmosféra, prostředí bylo příjemné. Vrchol všeho bylo, že jsem shodou okolností seděl vedle profesora, co učí na škole, kam ve středu dorazím. To jsem ke svému překvapení zjistil až po shromáždění. Potom se mne všichni pěkně ujali i přes to, že se mnou žádná zábava, diskuze, není. Vrcholem všeho pak bylo pozvání na oběd. To jsem nečekal.

Nejednalo se však o ledajaký oběd, povedlo se mi přijít v neděli, kdy mají společný sborový oběd, na který jsou všichni pozváni. Což je jednou za měsíc. Až potud bych řekl: O.K. a čekal bych, že proběhne v nějakém malém sále či tak. Ono to však dopadlo naprosto jinak. Členové této komunity, tohoto společenství totiž nemají společný oběd v kostele, modlitebně, sborovém domě, či jak kdo chce, ale někdo z nich pozve ostatní k sobě domů. Pravda, tam už nedorazí všici, ale prostředí je pěkné a příjemné, prostě takové domácí. Vstupenkou pak je, že každý něco přiveze. A co jsem přivezl já, no přece to, co vždycky, radost  

Ještě že patřím ke své ženě, protože jinak by se mnou možná byla zábava, ale zároveň hlad i žízeň. Buďme tedy rádi, že alespoň někdo u Ptáčků má sociální cítění.