Bushmills

Ačkoli jsem strávil necelé dva dny v městečku, které je známé především, možná jen, destilárnou, tedy whiskey, kterou produkuje, ani loka tohoto moku jsem neměl. Jednalo se totiž o soustředění studentů teologického semináře, jež budu nyní několik týdnů navštěvovat.

Bedlivě jsem se rozhlížel, mlčel a sledoval, jak se lidé chovají, abych se nedopustil žádného omylu či trapárny, které jdou tak snadno. Zvyklý ze všech různých setkání, že k dostání je pivo, případně víno, s napětím jsem vyhlížel, co bude zde. Mimo kávy s mlékem, případně čaje, se však nic nekonalo. Později jsem zjistil, že místní presbyterní církev již bezmála sto padesát let praktikuje nealkoholickou večeři Páně. Důvodem je, pokud jsem rozuměl alespoň z poloviny, to samé, co na divokém východě. Jako východní Slované prolévají svá hrdla vodkou již staletí, totéž činí místní potomci Keltů či kdo ví koho. Takže ač alkohol v církvi zapovězen není, rozhodně není snadné se s ním setkat.

Setkání studentů bylo pěkné a dovolilo mi vzpomenout deset let starou příhodu, kdy jsem podobným procesem procházel jako nováček na semináři. Všem se dostalo vřelého evangelikálního přijetí, které by jistě nebylo po chuti každému. Na druhou stranu jsem sám byl za to rád, jelikož jako cizinec, pomalu hluchoněmý, jsem se mohl seznámit s mnohými studenty.

Než se dostanu k tomu, co bylo náplní celého výjezdu, tedy tématu, dovolím si zmínit, že z volnočasových aktivit jsem si zvolil dosti nečekaně fotbal. Místní borci mě však zcela nepotěšili, neboť místo drsných Irů odhodlaných hrát navzdory dešti, větru, mne čekal zástup hráčů v opravdu malé tělocvičně. Ke všemu všichni zúčastnění vyznávali hru o zeď a takřka bez pravidel. Opět se tedy potvrdilo, a to napříč kulturami, že křesťané jsou nejkrvelačnější hráči fotbalu. Jako kdyby to bylo jediné místo na světě, kde milost neexistuje. Naštěstí se řadím též mezi křesťany, tudíž mi nedělalo problém přežít.

 

Tak to je onen řečník.

Ale zpátky k tématu oněch dvou dní. Jakýsi David se jal hovořit o východiskách křesťanské služby. Jedna z prvních myšlenek, která mne zaujala, byla ta, kdy zdůraznil, že pro službu potřebujeme být Bohem formování, utvořeni, nikoli být pouze dobře, skvěle informováni. Někdy mi připadne, že toto snadno člověk zamění. Pečlivě se informuje a na základě toho se mu zdá, že je pro službu vhodný.

V souvislosti s tímto si dovolím zmínit, že mnozí ze studentů prvního ročníku byli padesátníci. Tedy lidé, kteří zformováni jsou. Po našem tomu říkáme zralost.

Druhou věc, kterou zmínil, a která mne oslovila, byl důraz na následování. Tedy abychom si udělali jasno, kdo koho následuje. Zdá následujeme my Ježíše či On nás. Zdá náhodou nenásledujeme druhé lidi a Ježíš je kdesi za námi všemi.

Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi. Jeden z dalších důrazů nabízel i variantu, velmi svobodomyslnou, překladu: jste unaveni náboženstvím? Zbožností? Pojďte ke mně. S tím si člověk musí uvědomit, že ono následování, přicházení, není k myšlence, za myšlenkou, ideologií atd., ale že jde o následování osoby, tj. Ježíše.

Jiná skvělá myšlenka začala pro mne zprvu podivnou ilustrací značek počasí. Pak přišla otázka, jaké že je dnes počasí pro církev. Na to navazoval citát o tom, že neexistují špatné dny ve smyslu špatného počasí, ale existuje jen špatné oblečení. Od toho už snadno dojde věřící člověk k tomu, aby si položil otázku, zda on, jeho sbor, církev, nepobíhá v současném duchovním počasí nevhodně oblečena. Zda příčinou roztrpčení není než-li těžká doba spíše nevhodná vybavenost. Lpění na zimním kožichu v parném dni, případně odmítání se obléci navzdory sněhovým přeháňkám.

Poslední, co nám řečník zdůrazňoval, byl důraz na čekání. To je všeobecně známé a k tomu není co mnoho dodat, jelikož málo kdo rád čeká, a proto kázání na téma čekání bývá vždy trefou do černého. V tomto bloku se však objevila jedna, pro mne neotřelá myšlenka, která vycházela z oné příhody zatčení Ježíše v Getsemane, během kterého jeden učedník použije meč. Ježíš mu však říká, aby meč schoval. A řečník u tohoto položil otázku, co je tím naším mečem, který bychom měli raději schovat, než někomu ublížíme.

Čas to byl tedy pro mne podnětný, ale z oněch dvou dnů naplněných angličtinou a ničím jiným mám trošku přefouklou hlavu. Přeci jenom takové počiny nepodnikám často.