Měl jsem hlad. Všude kolem mne byla tma, ale o jablkách ležících nedaleko jsem věděl. Však jsem je tam odpoledne položil. Spíš vysypal během rozbalování spacáku s pocitem, že pro dnešek si pořádek odpustím. Zašmátral jsem pravou rukou po jednom ze tří. Chvíli po té jsem se do něj zakousl, co mi panty dovolily. A málem i vyprskl, neboť to nebyla chuť křupavého jablka, se kterou jsem se po druhém přežvýknutí setkal, ale hořce nakyslá hniloba. Tma jak v pytli, cizí místnost, kam plivnout nechutné sousto? Dožvýkal jsem a polkl.
Nepříjemná zkušenost. Snad podobná té, když se nám z kamaráda, známého, vyklube trochu té prohnilé člověčiny. Anebo z nás, když se druhý chce opřít a my uhneme. Když druhý potřebuje potěchu, povzbuzení a my ho dorazíme. Na pohled pěkné zbožné jablko, ale uvnitř cosi nesrozumitelně nedobrého.
Řešením je nůž a nakažené vykrojit. Vlastně pokání a zkažené, hřích vyznat. Možná druzí uvidí, že nejsme dokonalí, ale budeme bezpečně k sežrání. Ostatně Kristus si přišel pro nevěstu, církev k nakousnutí.
Církev není sprosté slovo, přesto má kredit hodně pošramocený. Pro nevěřící bývá synonymem pokrytectví, pro věřící strašákem organizovanosti. Až se zdá, že by bez ní bylo lépe. Vždyť jsme Boží lid, díky tomu, že nás Bůh zavolal a dal nám nový život. Ne pro členství v církvi. Proč se tedy ještě zabývat církví?
Jaká je naše společnost? Nemocná představou nekonečného růstu, nekonečnou nespokojeností s tím, jací jsme, co máme. Žijeme a jsme součástí společnosti spoutané honbou za úspěchem. A je jedno, zda měřeným penězi, mocí, vizáží či ještě něčím dalším.
Řím 6,19-23, Mt 9,9-13
To, že ji hříchu tolik, nesnižuje jeho vážnost, vždyť jde o smrtelné onemocnění. Dovolím si neumělý příklad: v letech 1918 – 1920 zasáhla svět tzv. Španělská chřipka, v jejím důsledku zemřelo údajně až 100 milionů lidí. Množství nakažených nesnížilo vážnost této nemoci, ba nikdo neřekl: to je dobrý, to je jen Španělská chřipka. Každý bral tuto nemoc velmi vážně, protože šlo o život.
Ježíš, když hovoří o milosti, používá příklad krále, imperátora, vládce. V dnešních dnech ale sotva kdo může použít srozumitelně obraz krále, když všichni hovoří o prezidentské amnestii. To je naše současná zkušenost s milostí, odpuštěním, kterou si nemusíme vymýšlet, kterou zažíváme všichni, kteří žijeme v prostoru České republiky a to bez ohledu na to, zda si říkáme křesťané, ateisté, budhisté a kdo ví jak ještě.
Čtvrtá neděle adventní, čtvrtý týden připomínání si, že Bůh přišel v Kristu Ježíši na dotek. Stal se hmatatelným, poznatelným. Opustil tajemné hlubiny nepoznatelnosti a narodil se jako člověk z masa a kostí. Přišel, k nám však stále přichází osobně ve svém duchu, ale i skrze druhé lidi či stvoření kolem nás. Především však víme, že závěrečné dějství, ve kterém vstoupí Bůh, Kristus do dějin, nás ještě čeká.
Je to On, kdo přichází, nikoli my lidé. Adventem nejen zvěstujeme Jeho příchod, ale i svou nemohoucnost, neschopnost naše přicházení. Však víme, že ač máme dveře k Božímu trůnu z milosti otevřené dokořán, víme o tom, přece nejdeme a je to opět Kristus, kdo pro nás přichází i vede nás až před Boží tvář. Do Boží blízkosti.
Nečekáme na nás, na naše uschopnění, dosáhnutí nějaké úrovně: morální, náboženské. Čekáme na Něj! Víme, koho čekáme: Ježíše, Krista, Boha.
Matouš 7,24-27
Křesťanství je vnímáno jako základ pro morálku, etiku. Ježíšovy výroky jsou interpretovány jako návod dobrého jednání jdoucí dál, než jen k samotnému provedení. Ježíšův apel, aby spravedlnost jeho učedníků byla hojnější, než farizeů a zákoníků, je rozuměn a vykládán důrazem na motivy.
Motivy jako základ křesťanské etiky jsou vskutku víc než pouhý výkon, neboť právě v nich se odráží důraz na lásku k Bohu a lidem. Toto vnitřní teplo, světlo, tvoří z šedých činností činy s obsahem evangelijní zvěsti.
Milí snoubenci, na své svatební oznámení jste si vybrali text z Pavlova listu Tesalonickým a tím i vymezili směr kázání. Na základě svého amatérského odhadu si dovolím tvrdit, že jste se pokusili vyjádřit, jak si k sobě vzájemně stojíte. Je-li text opravdu o vztahu mezi partnery, toť otázka. Nezbývá mi však nic jiného, než se na něj takto podívat; tedy úhlem pohledu novomanželů, ba manželů vůbec. A to i přesto, že pokladnice mých manželských zkušeností zeje prázdnotou.
Ačkoli jste si vybrali jeden veršík, stojí za to, číst jej v souvislosti s ostatními. Nejenom tedy 5,11, ale pěkně od 5,1 do 5,11.
