Unaven. Lépe bych sotva vystihl to, jak se cítím. A to ještě chodím jen na pár předmětů oproti ostatním. Pak bych nejspíše místo slova “unaven” použil “mrtev”. Ona snaha porozumět, neustálé soustředění, tak trošku netrénované mysli, vyčerpává. Ale to není to nejhorší, tohle je teprve začátek 
Ač mi to zprvu nepřišlo, tak se v mém neporozumění snoubí dva problémy. Nedostatečná zběhlost v anglické konverzaci a místní přízvuk. Ten, i kdybych snad mohl rozumět, mě pohřbí zcela. I přesto jsem rád, že zde jsem. Protože kdybych sem nejel, kdybych vůbec nikam nejel, zajisté, jak se znám, celý zbytek života bych brblal, že jsem měl jet. Takhle nebudu. Určitě si ale najdu něco jiného 
Situace, do které jsem se nyní dostal, je ve své podstatě výtečná, neboť s klidem mohu vyslovit své pochybnosti a problematizovat otázky víry. To beze strachu, že tím někoho uvedu do nejistoty. Jako kazatel daleko více držím, hraji určitou roli, než abych dal prostor tomu, kým jsem. Možná to je překvapením. Snad by si i někdo mohl přát, abych hrál ještě lépe úlohu pastora, ano, jistě to je možné, nikdy jsem však nebyl dokonalý herec vážných rolí. Ale i přesto v mém nedokonalém zhoštění, pokusu o naplnění úlohy, úkolu, odešel do pozadí, kamsi do temného rohu, ten, kdo je skutečně Jakub.
Je to trochu komické, když tato osůbka, která neumí mnoho anglicky či jinak, se musí dostat tak daleko od sebe sama, aby se vůbec začala vnímat. Jedna z prvních otázek, které jsem si zde položil, byla: Kdo jsem? Evangelikál? Liberál? Nebo jinej pošuk? Přesnou odpověď nemám. Už teď ale vím, že neměnná dogmata, ať si je nazveme jakkoli, mi jsou cizí. Věřím, že Bůh je, ne proto, že bych to někde vyčetl, nechal se získat skvělými argumenty, věřím proto, že On se mi nějak dal poznat. On je tím, kdo či co mne drží nad vodou, nikoli moje víra, přesvědčení, intelektuální, morální či emocionální výkon.
Další z řady otázek, kterou si kladu, je: proč jsem tím, kým jsem? Proč dělám, co dělám? Mám to dělat dál? Nevím, všechno odhodlání, nadšení i odvaha ustoupily povinnostem, které bylo třeba naplňovat. Když si z poslání necháte udělat povolání, přirozeně dojde člověk k touze po změně, po nějakém posunutí se dál. Protože povolání, zaměstnání není nic osobního, to je byznys.
A aby to nebylo jen takové zmatená blábolení, přikládám pár fotek
Žádné komentáře:
Okomentovat