Kdo je můj Cornelius?

Při listováním v poznámkách jsem narazil na podněty, které žel nevím, kde jsem slyšel, četl či kdo ví. Prvním je upozornění na zajímavost, že víra, která je nám v Novém zákoně předkládána jako vzor, je víra pohanů, ba římských vojáků: 1) Ježíš, setník, jehož sluha je nemocen. 2) Setník pod křížem. 3) Cornelius, taktéž římský voják. Je zajímavé uvažovat nad tím, jako to, že římský voják má sklon věřit v jednoho Boha a to takovým způsobem, že i Židům, členům starozákonní církve, je dán za příklad.

Druhým podnětem, vyjádřeným už v pojmenování článku, je otázka, ke komu jsem poslán? Ke Corneliovi poslal Bůh anděly a jak víme, tak "angelos" neznamená člověk s křídly, ale posel. Prostě přišli tři poslové a naplnili tzv. velké poslání ze závěru např. Matoušova evangelia: jděte a získávejte učedníky. Díky tomu mi připadá legitimní otázka: kdo je můj Cornelius? 

Mějte radost z obtíží

Jakub hnedle na začátku svého listu píše svým čtenářům, ať se radují, když na ně přichází zkoušky. Obstojí-li víra, bude to skvělé, neobstojí-li, neva, za nic moc nestála a můžeme začít znova. Snadno se to čte, lehce se o tom hovoří, ale zažívat zkoušky, které nejsou procházkou růžovým sadem, chce málokdo. Přesto křesťanská zvěst zve mimo jiného k tomu, abychom vítali příležitosti, výzvy, které nás nutí si sáhnout na dno našich sil, nejen fyzických, ale i duchovních. Protože právě až tehdy se začíná ukazovat, zda jsme či nejsme tím, kým si myslíme, že jsme. 

Všechnu svou starost ...

Kovářovic kobyla chodí bosa, majitel autoservisu jezdí největší plečkou a duchovní, pastoři, kněží a kazatelé, bývají nejvíce sekulární bytosti v náboženských společnostech. Je to zvláštní, nevím proč, ale člověk prostě má takový zvyk, že čemu rozumí, o čem už dost ví, víc než ostatní, na to často peče. Ví, co stačí, a o moc víc tomu, a to čemukoli, nevěnuje. Nejsem jiný, žel, a tak občas potřebuji nějakou tu zatáčku projetou smykem, za kterou si uvědomím, že andělé strážní zřejmě nejsou výmysl pro dědi děsící se bubáka pod postelí. 

Oživuji, píši i zveřejňuji

Vždy mne překvapí, jak srozumitelně a jednoduše mne Bůh osloví, je-li třeba. V určité míře naděje beru i oživení blogu jako zásah shůry, neboť během starostí o kde co i kde nic, jsem jej přestal držet při životě. Kázání, nedělní promluvy vznikaly dle časových možností: tu koncept, jindy osnova. Někdy psáno rukou, jindy klávesnicí. A jelikož sepisování knih nebere konce, kdejaký pták plodí další a další písmenkové smysly i nesmysly, rozhodl jsem se už nic moc nepublikovat. 

A co bráška …

Jedno odpoledne jsem vyrazil s Amy na zmrzlinku a kafíčko do trutnovské kafírny, neboť si tam zrovna vydělávala na studia jedna osůbka z našeho společenství. Po té, co jsme řádně uzamkli modlitebnu, překonali přechodu u Kopeckých a vytratili se z blízkosti automobilové dopravy, rozběhli jsme se po chodníku mezi paneláky. A prý že poběžíme, závod, ke stromečku, povídá Amy. A hned utíká, co jí síly stačí, klušu vedle ní, těším se z jejího výskání, protože, jak sama říká: „bežím, kičím“. Najednou se ale zastaví, ztichne a chytne se za pusu. Šeptem zděšeně říká: „Šimonek spinká!“ 

muji, muji

Přiběhla z vedlejšího pokoje a všechno mi sebrala. Ne beze slov, nejdříve ukázala na hodinky, potom na snubní prstýnek a povídá: tatínka. Chvilku ticho, pak: „muji, muji“.

Okamžik

Návěstí, závory a další všemožné sloupy míjím společně s mnohými, kteří taktéž sedí v rychlíku uhánějícím obvyklou rychlostí ku Praze. Je to výrazně rychlejší, než jít pěšky či jet na koni. Ale říkat tomu v dnešní době rychlík? Inu, proč ne, mohu-li být stále studentem, proč by nemohl tento vlak nemohl být rychlíkem.

Adventní zubař

Říká se, že vánoce jsou čas splněných přání. Mým snem bývalo, že budu mít zdravý přirozený chrup, aniž se o něj budu starat. Jednou, dvakrát za rok dojdu do servisu, tam mi ho dají do pořádku, ba pochválí mě, jak mi to pěkně kouše.

Jenže nikdy tomu tak nebylo. I přesto jsem očekával, že když mi před lety zubař zbudoval korunku, tak se o zub uvnitř ní už nemusím bát, natož starat. Nikdy mi to moc nešlapalo v partě s kartáčkem. Avšak po té příhodě jsem se přemohl, obnovil jsem s ním vztah, neboť korunková krize nebyla něco, co bych chtěl opakovat na dalších zubech.

Reformationsfest

Rosteme, věci se nám menší, a byť budou sebevíc oblíbené, dříve či později je opustíme nebo ony nás. Triko se rozpadne a skončí jako hadr na podlahu, z kalhot se pomalu začnou stávat tříčtvrťáky a pokud je rychle neodložíme, brzy je nedopneme. Dobré oblíbené a osvědčené věci odkládáme, neboť z nich vyrůstáme či již ztratily svou účinnost.

Neřád a řád

Zřejmě každý ve své náplni práce má oblasti, pro které se nenarodil, a přece je za ně odpovědný. Činnosti, při kterých potí krev, ne pro náročnost úkolu, ale pro cizost, ba odpor vlastní přirozenosti. Mou slabinou jsou zřejmě řády, řešení daně ze snítek kopru, zrnek máty. Proto jsem se opravdu nenarodil. Nerozumím tomu, nechápu smysl. Ale když to jiné baví a další podle toho i jednají, asi nejde o marnost. Bůh ví. On nás všechny stvořil, někoho řádného, jiného tak trochu neřáda.

Trochu se tu štveme

Říkám si, že jestli lidé něco opravdu umí a mají k tomu nadání, tak to je vzájemné rozeštvávání. Od školky po domov důchodců můžeme být svědky nesmyslného jitření zlých emocí. V křesťanské komunitě, zasvěceně sborové rodině, tomu není jinak. Není třeba si dát za cíl rozvracení společenství, ono to jde jaksi samo. Tu šlápnu na nohu jednomu, kabát do dveří přibouchnu druhému, zákusek sním třetímu, k tomu všemu něco vtipného řeknu a naštvání je na světě.

Lžu, lžeš, lže …

Lžu, lžeš, lže … krátký ale ne jednoduchý soud. Samozřejmě pouze tehdy, vnímáme-li lež jako lhářem vědomé pokřivení skutečnosti. Ono totiž tolik uvědomělých lhářů zase není a spíše jde o nedorozumění založená na nestejnosti přikládaného významu použitých slov. Asi jediné pozitivně laděné vysvětlení situací, ve kterých se člověku zdá, že lidé kolem něj lžou. Všechna ostatní směřují k patologickým lhářům, sobeckým manipulátorům a dalším sociálním deviantům.

Komentář pastýřského listu ze 7. 11. 2013

Bratr kazatel Daniel Fajfr, t. č. předseda Církve bratrské, pastýřským dopisem dal možnost, možná nechtěně, otevřít rozhovor o menšení kazatelského sboru. Jsem přesvědčen, že jako je potřebné hledat nové služebníky, k čemuž bratr vyzývá, tak je třeba pátrat po příčinách nastalé situace.

O odpuštění

Senioři zvolili tématem svého pravidelného setkání “odpuštění”. K mému překvapení jsem objevil již zpracované téma, které dokládalo, že v roce 2010 jsme se odpuštění věnovali. Ukazuje to, jakým fenoménem je pro člověka odpuštění. Nikdy s ním není hotov. Avšak po přečtení původní přípravy mne přepadl pocit amatérismu, s jakou byla provedena, což mne motivovalo, a tak jsem se pokusil nastoupit cestu odpovědnější. Zda se povedlo vybřednout z bažin tápání a plácání lze posoudit níže. Zdrojem inspirace mimo Bible se staly tyto knihy: LEWIS B. SMEDES: Odpusť a zapomeň, JARO KŘIVOHLAVÝ: O odpuštění a Nový biblický slovník.

Modlitba

Podstatu biblického učení o modlitbě lze zřejmě nejlépe vystihnout větou: „Skutečnou modlitbou – modlitbou, která musí být vyslyšena – je osobní poznání a přijetí Boží vůle[1]“. Vyslyšení poslušné modlitby nespočívá ve splnění žádosti prosebníka podle jeho představ či představ druhých, ale jde spíše o ujištění, že to, co bylo předmětem prosby, povede k tomu nejlepšímu výsledku, tedy naplnění Boží vůle (ne má, ale tvá vůle se staň).

Huldrych Zwingli

Inu, když už to tvořím a pokud to někomu udělá radost nových informací, či jen umožní zopakovat ty staré, tak to bude fajn.

Narodil se 1. ledna 1484, díky čemu byl o padesát dva dní mladší než jeho německý kolega reformátor Martin Luther. Patřil do rodiny zámožného sedláka ve Wildhausenu, horské vsi švýcarského svatohavelského kantonu. Na studiích v Basileji, Bernu i Vídni byl však pod dohledem svých strýců z řad duchovenstva. Z Basilejských studií si odnesl těsnou vazbu na humanisty, především obdiv k Erasmovi.

V r. 1506 je vysvěcen na kněze a to v Kostnici, kde byl před více než devadesáti lety téže důstojnosti zbaven Jan Hus. Jako farář nastupuje na své první místo a to v Glarusu (1506 – 1516). Zde zakládá v duchu humanismu chlapeckou školu, zároveň jako kaplan provází papežské žoldnéře ze Švýcar do severní Itálie. Za to dostává 50 zlatých ročně. Díky tomu se stává svědkem bitvy, ve které padne bezmála deset tisíc Švýcarů. Na základě této zkušenosti se nestává pacifistou, avšak vystupuje proti Švýcarské žoldnéřské praxi. Napětí, které tím vznikne, je mimo jiné i příčinou, proč později odchází jako kazatel do Einsiedelnu.

Co se to zase děje

V životě mne potká asi ledacos, možná i to, čemu jsem se plánoval vyhnout. Již od malička mne doma učili, že holky se nemlátí. Pravda, párkrát jsem to zkusil. Když se jednalo o sestru, bylo jasné, že jde o výchovný pokus. Tedy mně to bylo jasné, rodičům nikoliv, tudíž praktikovali posléze na mně svůj výchovný proces – a byl v celku krátký. Jednalo-li se o spolužačku, šlo především o pokus navázání nového vztahu. Však v té době ještě platilo plně heslo: co se škádlívá, to se rádo mívá. A tak jsem škádlil nohou, rukou, aktovkou či pravítkem. V celku to bylo zábavné.

To nemůže být přeci robot!

Jednoho dne se nám doma na lince zhmotnilo několik kilo jahod. Samozřejmě, že to i osvobodilo naši rodinou peněženku od závislosti na financích, díky čemuž to nebylo zas tak zázračné zjevení, jak by se na první pohled zdálo. Plán stvořit jahodovou marmeládu mě od počátku lehce dráždil, vždyť mít doma tolik jahod a žádnou nesníst. Ba naopak, všechny naházet do míchačky na potraviny, zvané kuchyňský robot.

Zapomenutý postřeh k první kapitole

Touha, žádostivost, slovo, které je zde použito není slovem, které zákonitě musí mít negativní zabarvení. Při svém prvním pokusu o výklad této epištoly jsem jej však takto chápal. Ostatně, chtěl snad někdo od chlapce, kterého teprve čeká puberta, aby zkoumal originál? Musel jsem vystačit s ekumenickým překladem. Díky tomu se to vše zvrtlo v krásné a nudné moralizování, které ne že by bylo zcela k ničemu, ale z dlouhodobého hlediska ano. Bylo to svědectví dospívajícího chlapce, jak on to chápe, nikoliv, jak to chápal sám autor listu.

Uvažování o epištole sv. Jakuba při čtení knihy: Bláznovství víry podle Jakuba od Jiřího Mrázka

Číst knihu, kterou jsem již tolikrát čelt, ve mě budí dojem, že mne opravdu jen tak něco nemůže překvapit. Svůj první systematický výklad jsem právě páchal na epištolu sv. Jakuba. Ale je to již hodně dávno. Když tak o tom přemýšlím, musel to být docela nářez, malý kluk kázal velkým a ještě v rozhodnosti tohoto listu, jak jej tehdy chápal, tedy víra bez skutků je mrtvá. Musel bych hledat ve starých krabicích a možná bych i našel sešit s poznámkami, obávám se však, že jsem se jistě držel starého dobrého schématu: na hříšníka je třeba být hodně tvrdý. Jako mladík před pubertou jsem toho nestihl tolik napáchat. Takže jsem měl skreslené představy o svatosti. Dnes, když čtu znova tuto epištolu a zároveň se nechávám vést v přemýšlení Jiřím Mrázkem, docházím trošku někam jinam. Vlastně úplně někam jinam. Teprve nyní možná trošičku chápu smysl slov, která autor tehdy napsal, která nějak myslel a já dnes mohu hledat skutečný smysl. Nejenom to, jak mi to zní dnes, v 21. století.