Víte co je nejhorší? Začít nějak pěkně, šťavnatě tenhle, vlastě jakýkoli, příspěvek. To přemýšlení mně obvykle tak unaví a otráví, že nemám chuť psát dál. Překvapivě se jedná o tu lepší variantu, neboť ještě hrozí, že chytnu rádoby filozofickou slinu, spíše pak slintavého filozofa. Za takové situace vznikají nesmyslné smysly snažící se přehrabovat v otázkách významu či konce života. Kdo to ale má pak číst, že?
V tomto týdnu mé depresivně laděné já povzbudila smrt Steve Jobse. Po přečtení několika článků a příspěvků ohledně života tohoto člověka jsem propadl apatii nad nesmyslností vlastního bytí. Marnosti mnohého konání atd. Výsledkem byl strašně dlouhý příspěvek pro blog, který spadal do kategorie výše zmíněné.
Bez ohledu na tyto mé rádoby myšlenkové záchvaty mne zaujal jeden z mnohých výroků Steve Jobse, který pronesl po té, co onemocněl: "Vědomí blížící se smrti je ta nejdůležitějších věc, která mi pomáhá činit závažná životní rozhodnutí. Téměř všechno totiž - všechno to očekávání okolí, všechna pýcha, všechny obavy z ostudy či neúspěchu - na tyhle věci zkrátka tváří v tvář smrti zapomenete a soustředíte se jen na to důležité. Když víte, že brzy zemřete, vyléčí vás to z pocitu, že můžete něco ztratit. Už nemáte nic. Není důvod nejít za svým srdcem."
Strašně bych to chtěl rozebírat, ale řeknu jen malinko, proč to pro mne byl zásah do černého: Jsem člověk, který nesnáší závažná rozhodování, protože při nich neustále promýšlí ono očekávání okolí, vlastní pověst atd. Díky tomu sotva kdy jdu za svým srdcem.
Konec citových výlevů! 
Dlouho předlouho jsem chtěl jít na koncert jedné skupiny, ani ne moc známé. Nepůjdu, jelikož si válím šunky v Belfastu. Je to trošku přízemní, ale bylo to to jediné, kvůli čemu jsem přemýšlel, že bych sem nejel. Chápu, asi se chytáte teď za hlavu, ale prostě … si nemůžu pomoc 
Holky, kluci, já vám tak závidím, že tam budete moci být!
No nic, smutek, závist, přejde, jsem trošku povrchní, takže to zas tolik nebolí … nebo se jen snažím přetvařovat 
Tento týden – od soboty do soboty – jsem si tu vytvořil nový rekord, celkem jsem totiž uběhl neuvěřitelných 6,7 mil. Nesmát se, jen ve stoje tleskat, protože to stálo tolik přemáhání, že kdybych to věděl, tak do toho nejdu. Běžel jsem jen třikrát za týden, takže nic moc. Zkusím to zlepšit a dát čtyři kolečka. Ale nic neslibuji, sobě, natož někomu dalšímu.
Závěrem pak poznamenám, že jsem se byl včera mrknout na místní fotbal – jen do hospody. Stadion jsem vynechal, jelikož bych stejně nic neviděl na tu dálku. První, co mne překvapilo, byla policejní hlídka, která kontrolovala fanušky, zda nepijí alkohol na veřejnosti. Pokud pili, tak jim jej vylévala a lahve, plechovky atd. vyhazovala. Zajímavý. No a pak stejně pukli, ale na rozdíl od naší repre dali alespoň gól.
Než jsem opustil podnik, kde jsem shlédl onen zápas, spustili tam karaoke, nevěřili byste, jak málo jsou lidi soudný, nebo jak moc někteří jdou za svým srdcem. Když už nic, byla to zábava
Dobrou!
Žádné komentáře:
Okomentovat