Podstatu biblického učení o modlitbě lze zřejmě nejlépe vystihnout větou: „Skutečnou modlitbou – modlitbou, která musí být vyslyšena – je osobní poznání a přijetí Boží vůle[1]“. Vyslyšení poslušné modlitby nespočívá ve splnění žádosti prosebníka podle jeho představ či představ druhých, ale jde spíše o ujištění, že to, co bylo předmětem prosby, povede k tomu nejlepšímu výsledku, tedy naplnění Boží vůle (ne má, ale tvá vůle se staň).
Modlitba v proměnách biblického času
V době praotců, tj. Abrahama, Izáka a Jákoba, případně před nimi, je modlitba především vzýváním Hospodinova jména. To je prosba o Boží nadvládu a zároveň vyznávání Boží vlády v životě modlitebníka. Obrací se tedy přímo k Hospodinu a obsahuje osobní rovinu, tj. důvěru. Modlitba v souvislosti s oběťmi, tj. čímsi, co předcházelo našim dnešním společným shromážděním, bohoslužbám, ukazuje na spojení lidské a Boží vůle, kdy se člověk zcela odevzdává Bohu a podřizuje se mu.
V době od Mojžíše až do odchodu do zajetí získává biblický modlitebný život nové střípky do celkové mozaiky, což je dáno množstvím modlitebníků, tj. uctívajících Hospodina. V tomto čase jsou velmi zastoupeny přímluvy za druhé. Tak se modlí obvykle Mojžíš za Izrael, ale i Áron, Samuel aj. Za všemi přímluvami, ať z lidského pohledu hodnocenými jako „úspěšné“ či „neúspěšné“, stojí silný osobní vztah modlitebníka s Hospodinem.
Možná nás překvapí, že přes náš veškerý důraz na modlitbu, v pěti knihách Mojžíšových není modlitba ošetřena žádným nařízením. Modlitba je a zůstává dobrovolnou součástí života věřícího! Avšak všechny oběti mohly a zřejmě i byly doprovázeny modlitbami, jako pojistkou před nehodným, ba škodlivým obětováním. Ale ani zde to nebylo podmínkou, záleželo na tom, kdo oběť přinášel.
V malém hloučku věřících, tj. v době začátků, byla modlitba předpokládanou součástí každého uctívače Hospodina, avšak později se stává nutností především pro proroky. Zde tvoří nedílnou součást jejich služby, neboť skutečně správné přijetí Božího slova vyžadovalo, a vyžaduje, prorokův modlitební vztah s Hospodinem. Modlitba byla základem pro to, aby prorok mohl obdržet Slovo.
V době zajetí dochází k proměně, či spíše k návratu, kdy se modlitba stává opět součástí běžného života věřícího. Židem už nebyl ten, kdo se v tomto společenství narodil a žil v něm, ale spíše ten, kdo se rozhodl být Židem. Centrem duchovního života se stala synagoga, kde se Boží slovo četlo a vykládalo. A modlitby byly nedílnou součástí zápasu o Slovo, který vedlo zřejmě celé společenství, nikoli pouhý jedinec – prorok.
Po babylonském zajetí ačkoli je obnoven chrám, zůstává zachována praxe synagogy. Modlitba zůstává součástí běžného života, ale postupně se mění z prvotního zápasu o Slovo, o Boží navštívení, ve společenský výkon, příležitost pýchy. Vhodné je zmínit, že vlastně nikdy neexistovala žádná pevná pravidla ohledně postoje při modlitbě a času modlení. Modlitba měla tutéž účinnost v předepsaných hodinách jako v kteroukoli jinou denní dobu. S mechanickými, ba závadnými modlitbami se setkáváme až v evangeliích. SZ zná pouze stav modlitby a ne modlitby.
Modlitba v životě Ježíše
Ježíšovo učení o modlitbě je obsaženo v podobenstvích, která vyprávěl a v jeho životní praxi. Zdůrazňuje neodbytnost při modlitbách, jejímž základem je důvěra v Boží – Otcovu velkorysost. Vybízí k vytrvalým, houževnatým a trpělivým modlitbám, jelikož Bohu jde i o růst modlitebníka ve víře. Zdůrazňuje, že pokorný postoj (pokání) způsobuje přijetí Bohem, ale sebechvála zakrývá Boží tvář. Hospodin odpovídá na modlitby, které provází duch odpuštění (vlastní pokání, ale i odpuštění druhým). Ježíš vede posluchače k tomu, že modlitba má pramenit z čistého srdce a motivů, tj. bez přetvářky, a vyjadřovat se jednoduchými slovy. Pán také nabádá k intenzivním modlitbám. V podstatě Ježíš shrnuje ve své osobě vše pozitivní z celé starozákonní praxe.
Zajímavé je si uvědomit, že cíle modlitby Ježíš řešil pramálo, považoval je za výsledek procesu působení Ducha Svatého, bez kterého si skutečnou modlitbu nedovedl představit.
Způsob, ke kterému Ježíš vedl, zdůrazňoval, že křesťan se má modlit v Kristově jménu, neboť jedině On umožňuje přístup k Otci. A právě nový možný přístup k Bohu jako Otci je základním rysem křesťanské modlitby, kdy se ale modlitebník dovolává naplnění Boží vůle, nikoli své. Postoje či provedení řeší Ježíš spíše okrajově a jako odpověď na soudobé problémy, více můžeme pochopit z jeho osobní zkušenosti. Modlil se ve skrytu, ale i veřejně, s učedníky i bez nich. Modlil se v duchovních zápasech, ale i jen tak pro radost. Děkoval Otci, ale i prosil jej o naplnění Jeho vůle. Prosil za druhé, předně učedníky.
Raná církev
Církev se rodí v atmosféře modlitby; vylití Ducha Svatého, kázání, misie, řešení problémů. To vše je vždy úzce spojeno s modlitebním životem celé církve. V celé knize Skutků vystupují hlavní představitelé církve jako modlitebníci, kteří vedou křesťany k tomu, aby se s nimi modlili.
Pavel, i na základě své osobní zkušenosti, zdůrazňuje, že modlitba je v životě křesťana naprosto zásadní věcí, neboť v modlitbě mu pomáhá Duch svatý poznat a následně činit Boží vůli. Existuje úzké spojení mezi modlitbou a křesťanským poznáním. Pavel zdůrazňuje, že modlitba je darem Ducha, což představuje výsledek spolupráce mezi Bohem a věřícím v tom, že je směřována k Otci ve jménu Syna a skrze působení Ducha svatého, který v člověku přebývá.
V listu Židům je zdůrazněno, že se modlíme proto, abychom obdrželi milosrdenství a nalezli milost. Jakub zdůrazňuje, že i zamlčené motivy modlitbu, vztah s Bohem, ovlivňují. Jan pak klade do souvislosti modlitbu a Boží vůli. Ukazuje tím, že přímluvná modlitba bude vyslyšena, pokud souhlasí s Boží vůlí.
Závěr
„Skutečnou modlitbou je osobní poznání a přijetí Boží vůle“.
Martin Luther a modlitba
Máme se Boha bát a milovat ho, abychom skrze jeho jméno nezlořečili, nepřísahali, nečarovali, nelhali a neoklamávali, ale jeho jméno vzývali, modlili se, chválili a děkovali.[2]
Z toho vyplývá, že když máme zakázáno používat jeho svaté jméno ke lži či nectnosti, máme naopak přikázáno užívat je k pravdě a ke všemu dobrému.
Ctít Boží jméno je zbožný a užitečný obyčej, který mocně působí proti ďáblu, jenž je neustále někde kolem nás a číhá, jak by nás jen přivedl do hříchu a hanby, nouze a bídy; který však nerad slyší a nemůže snést, vzývali se a volá ze srdce Boží jméno.
Neboť vzývat neznamená nic jiného než modlit se. Je to přikázáno stejně tak přísně a vážně jako jiná přikázání (nemít jiného boha, nezabíjet, nekrást apod.), aby si nikdo nemyslel, že je jedno, jestli se modlí nebo ne.
Neboť vzýváním a prosbami se Boží jméno ctí a užívá ku prospěchu.
[1] B. F. Westcott
[2] Desatero přikázání, Menší katechismus
Žádné komentáře:
Okomentovat