Číst knihu, kterou jsem již tolikrát čelt, ve mě budí dojem, že mne opravdu jen tak něco nemůže překvapit. Svůj první systematický výklad jsem právě páchal na epištolu sv. Jakuba. Ale je to již hodně dávno. Když tak o tom přemýšlím, musel to být docela nářez, malý kluk kázal velkým a ještě v rozhodnosti tohoto listu, jak jej tehdy chápal, tedy víra bez skutků je mrtvá. Musel bych hledat ve starých krabicích a možná bych i našel sešit s poznámkami, obávám se však, že jsem se jistě držel starého dobrého schématu: na hříšníka je třeba být hodně tvrdý. Jako mladík před pubertou jsem toho nestihl tolik napáchat. Takže jsem měl skreslené představy o svatosti. Dnes, když čtu znova tuto epištolu a zároveň se nechávám vést v přemýšlení Jiřím Mrázkem, docházím trošku někam jinam. Vlastně úplně někam jinam. Teprve nyní možná trošičku chápu smysl slov, která autor tehdy napsal, která nějak myslel a já dnes mohu hledat skutečný smysl. Nejenom to, jak mi to zní dnes, v 21. století.
První, co mne zaráží je nepotřeba autora se představovat, vysvětlovat, z jaké autority píše. Prostě psal a tečka. Překvapuje mne to a přímo zahanbuje. Sám se totiž často snažím obhájit, vystavět si pozici, pevnost, ze které pak budu moci střílet své názory, které budou muset ostatní respektovat. Ne tolik autor. Nemá potřebu se dlouze zabývat sebou, vysvětlit své pohnutky atd.. Trošičku rozdíl od apoštola Pavla. Je-li autorem Jakub, bratr Páně, tak měl být náležitě na co hrdý a měl opravdu čím "machrovat". Je-li tomu tak, jako že vše nasvědčuje, že ano, pak je úctyhodné, až zarážející, jeho nelpění a nezdůrazňování sebe. Pouhé označení: jsem křesťan, je dle autora tím nejlepším.
Druhou věcí, myšlenkou, co mne zaráží, je ten maximální důraz na víru. Víru, která se osvědčí kdekoliv. Víru, kterou může mít jak bohatý, tak i chudý, víru, která podrží a které nezáleží na tom (tolik), čím zrovna prochází. Víru, která dává šanci vytěžit něco i z toho nejhoršího, co člověka potká. A co je tím oním? Moudrost, životní moudrost, která pochází od Boha. Buď propluji životem jako nějaká vlna, které je vlastně úplně jedno, co ji potká a o co se rozplácne, nebo projdu životem jako člověk, který získá. Získá pravé lidství, životní nadhled, víru v Boha.
Poslední myšlenkou, co mne zaujala je varování bohatých. Člověk hmotně zajištěný je v nebezpečí, že svoji zajištěnost začne promítat do vztahu s Bohem. Tedy přičítat úspěšnost např. ekonomickou, úspěšnosti duchovní. Díky tomu pak ten, co není ekonomicky úspěšný, musí být logicky i duchovně neúspěšný. Jistě toto známe, tzv. evangelium prosperity tím je protchnuté, ale Jakub právě říká: jsi-li chudý, raduj se, protože i přesto máš požehnání. Jsi-li bohatý, raduj se, že i když bys snad o vše přišel, rozhodně nepřijdeš o Boží požehnání. A co že je tím oním tolik touženým požehnáním? Milost, pouho pouhá milost. Nic víc, nic míň.
Tady končí těch pár myšlenek, které vznikly behěm čtení výše zmíněné knihy, především a pouze čtením výkladu k 1. kapitole epištoly sv. Jakuba.
Žádné komentáře:
Okomentovat