To nemůže být přeci robot!

Jednoho dne se nám doma na lince zhmotnilo několik kilo jahod. Samozřejmě, že to i osvobodilo naši rodinou peněženku od závislosti na financích, díky čemuž to nebylo zas tak zázračné zjevení, jak by se na první pohled zdálo. Plán stvořit jahodovou marmeládu mě od počátku lehce dráždil, vždyť mít doma tolik jahod a žádnou nesníst. Ba naopak, všechny naházet do míchačky na potraviny, zvané kuchyňský robot.

Pod pojmem robot si představím vždy alespoň robota od Čapka. Samozřejmě, mě, člověku ovlivněném "svatým lesem", tedy Hollywoodem, vytanou na mysli Hvězdné války s kvatnem robotů. Jenže u nás doma říkáme robot nějaké míse s metlami, několika čudlíky a toť vše. Vždyť ono to ani nechodí a již se to chce jmenovat robot. A toto ono jsme měli nakrmit těmi jahůdkami.

Jelikož jsem nečekal takovou situaci, sebral jsem veškeré své síly, poslední prázdné místo v žalůdku a zaútočil na košík. Čekal jsem vítězství, neboť košík neuteče. Utekl. Tedy byl odnešen.

Večer, po té, co všude voněly jahody, které jsem sice ochutnal, ale ne zas tak, jak bych si představoval, jsem zjistil, že na mne zůstala miska plná těchto červených sladkých plodů něčí zahrady. Byl jsem nesmírně potěšen. Ještě že náš domácí robot, ačkoliv si myslím, že to není robot, jelikož ani nemluví, nepobral vše. Ještě že má omezenou kapacitu. Začal jsem se radovat, neboť nyní bylo jasné, že přišla má chvíle. Byl večer, ale nebyl první Máj a tak jsem raději odkráčel do postele s tím, že ráno bude moudřejšího večera a prázdnějšího žaludku.

Co jsem předpokládal, to se i stalo. V zápalu radostí i starostí miska jahod zůstala v lednici o pár dní déle. Tedy o dva. Když jsem ji ráno vyndaval, byl jsem smutný. Už to nebyly ty usměvavé jahůdky, byly to pořád jahody, ale ne ty z prvních stran letáků na slevu. Co s nimi? Ranní přesnídávka vše zachrání. Popadl jsem mixér, takový ruční, rozhodně to není robot, protože jej musím držet, a začal jsem přeměňovat jahody v misce na krásnou kaši pro kojence. Jelikož jsem o něco schopnější a svéprávnější než-li kojenec, přidal jsem si do toho všeho ještě cukr. Oj, to byla dobrota. Byla.

Při tom spořádávání přesnídávky, nebo alespoň něčeho, co ji mělo představovat, jsem si uvědomil, že hýbu rukama, čelistí a já nevím čím vším. Že mi to jde samo a připadá mi to naprosto přirozené. Že se tu zlobím na kuchyňského robůtka, či co to je, a chci mu upřít jeho pojmenování, protože zvládne pouze X činností a já bych si přál, aby robot zvládl (x+y)2 činností. Dochází mi, pomalu, ale přece, že vytvořit něco tak složitého, jako lidskou ruku, chce opravdu moudrost a um. Vytvořit něco tak samozřejmého jako tlukoucí srdce apod. Nad to vše spojit v jeden funkční celek, kterému říkáme člověk, tak před tím smekám. A zároveň se stydím. Protože to vše považuji za něco naprosto samozřejmého a normálního.

Uvědomil jsem si, jaká to je milost moci si připravit obyčejné jahody a pak je i sníst. Vždyť by stačilo, kdyby mi pořádně nefungovala čelist, tedy ty svaly nebo co to tam je. Pak bych se moc nenajedl. Pseudo přesnídávka by mi tekla všude možně, jenom ne asi do krku. Kdybych pořádně nemohl hýbat rukama, asi bych musel chlemtat jak psík či zobat jako ptáček. Sotva bych si něco umixoval.

Smekám před Pánem a děkuji mu za to, že mne stvořil. Děkuji za tu milost, že pořád ještě funguji tak, jak snad mám. Děkuji za to, že jsem mohl poznat, co to je jízda s kolečkem plným hnoje, skládání uhlí, sekání trávy či pořádání svíčkové nebo rybí polévky na vánoce. To vše je pro mě normální věc, samozřejmost. To vše je pro mě, zároveň, každodenní zázrak.

Bůh viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro.