O odpuštění

Senioři zvolili tématem svého pravidelného setkání “odpuštění”. K mému překvapení jsem objevil již zpracované téma, které dokládalo, že v roce 2010 jsme se odpuštění věnovali. Ukazuje to, jakým fenoménem je pro člověka odpuštění. Nikdy s ním není hotov. Avšak po přečtení původní přípravy mne přepadl pocit amatérismu, s jakou byla provedena, což mne motivovalo, a tak jsem se pokusil nastoupit cestu odpovědnější. Zda se povedlo vybřednout z bažin tápání a plácání lze posoudit níže. Zdrojem inspirace mimo Bible se staly tyto knihy: LEWIS B. SMEDES: Odpusť a zapomeň, JARO KŘIVOHLAVÝ: O odpuštění a Nový biblický slovník.

SZ (Starý zákon) zachycuje praxi odpuštění třemi hebrejskými slovními kořeny. První znamená „usmíření“ a je obvykle spojován s obětováním. Druhý znamená „zvedat“ či „nést“ a ukazuje, že viníkův hřích je sňat, odnesen. Třetí pak znamená čistě „odpouštět“. První a třetí, tj. usmíření a odpuštění je používáno výhradně ve spojení s Hospodinem. To dává Bůh. Druhý pak prosakuje i na úroveň mezilidských vztahů. Člověk zvedá a odnáší, dává pryč, ba hází za sebe provinění vůči němu samotnému. Činí to, co viník, i kdyby chtěl, učinit nemůže.

Odpuštění SZ nepokládá za samozřejmé. Boží milost, odpuštění je v SZ ohromujícím projevem milosti, který vzbuzuje úžas, bázeň a vděčnost, neboť hřích, jakékoli provinění, si zasluhuje trest. Žalmista to vystihne slovy: „U tebe je odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň.“ (Ž 103:4).

Oběti a odpuštění nemají v SZ vztah jak cena a množství zboží za ni pořízené. Bůh zůstává Bohem milosti, který připravil všechno potřebné ke smytí hříchů. Ačkoli k tomu ve SZ nenacházíme výslovný příkaz, vidíme, že potřeba pokání je obsažena všude. Kajícím hříšníkům Bůh odpouští. Nekajícím lidem, kteří dosud chodí po svých cestách, nikoli. SZ neví nic o odpuštění vyvzdorovaném na neochotném Bohu, anebo koupeném za úplatek. K odpuštění může dojít jen proto, že Hospodin je Bohem milosti, nelze jej přinutit.

V NZ (Nový zákon) jsou použity výrazy jako „zacházet s někým milostivě“, „odeslat, uvolnit“ či „prominutí“, „prominout“ a „odpuštění“. Velkým tématem v otázce odpuštění na prostoru NZ je Kristus. „Bůh v Kristu odpustil nám,“ (Ef 4:32) či „Skrze něho se nám zvěstuje odpuštění všech hříchů,“ (Sk 13:38). Odpuštění, jak mezi člověkem a Bohem, tak i mezi člověkem a člověkem, spočívá na Kristově vykupitelském díle. Na tuto skutečnost je položen zvláštní důraz, tedy že hříšník, kterému bylo odpuštěno, přirozeně promíjí jiným jejich provinění. Upřímná ochota odpouštět druhým svědčí o tom, že jsme opravdově činili pokání.

Bible nás vede k tomu, abychom si vážili pokoje – i toho v mezilidských vztazích – a něco pro to dělali, dokud je čas. Odpuštění, nejtěžší úkol a největší riziko lásky, je Bohem vymyšlený prostředek, jak se vypořádat se světem, v němž jsou lidé navzdory svým nejlepším úmyslům jeden k druhému nespravedliví a hluboce se navzájem zraňují, narušují pokoj. Je to forma lásky mezi hříšnými lidmi, kteří v lásce selhali. Bůh začal tím, že nám odpustil, a všechny nás zve, abychom odpouštěli jeden druhému. Většina z nás musí odpouštět a zároveň odpuštění přijímat. Někdy je přijetí odpuštění tak těsně spjato s odpuštěním druhému člověku, že je od sebe těžko dokážeme odlišit.

Odpuštění vypadá téměř nepřirozeně. Náš smysl pro spravedlnost nám lidem říká, že za to, co člověk udělá špatně, by měl pykat. Odpuštění však představuje schopnost lásky toto přirozené pravidlo porušit. Je cestou lásky.

Většina lidí, kteří nás chtějí zranit, věří, že jednají spravedlivě. Se zaťatými zuby, ocelovýma očima a sevřenými rty se rozhodnou nám ublížit ve víře, že si to zasloužíme. Jiní ubližují prostě jen proto, že se nedokážou ovládat. Jindy se nám naše osobní zápasy, příliš bouřlivé, než abychom je dokázali udržet na uzdě, vymknou kontrole a postihnou nevinné lidi okolo. Někdy nás lidé zraňují, i když to s námi myslí dobře. Jejich dobře míněné plány se hroutí, například kvůli darebáctví jiných lidí nebo vlivem jejich vlastních chyb. Jindy jsme zraňováni jen proto, že druzí lidé dělají chyby.

Je zřejmé, že přes všechno chlácholení filozofů o tom, že člověk je v jádru dobrý a že zlo je jen nedostatek dobra, můžeme říci, že zlo v nás je a všelijak se projevuje. Nejenom zraňováním, ale i překrucováním daru odpuštění.

Když se odpuštění překroutí a udělá se z něj něco, čím nikdy nemělo být, může se z člověka stát kus hadru nebo nesnesitelný manipulátor. Odpuštění lze např. předstírat, abych druhého mohl potrestat svým spravedlivým milosrdenstvím. Mylně se někdy domníváme, že odpuštění je něco, co se dá počítat a s čím se dá kalkulovat.

Za odpuštění nelze považovat zapomnění. Když zapomeneme, vůbec tím nikomu neodpustíme. Odpustit potřebujeme právě proto, že na provinění toho druhého nezapomínáme. Omluvit druhého taktéž neznamená mu odpustit. Lidi omlouváme, když chápeme, že to či ono nebyla jejich vina. Ani utlumení konfliktu není totéž jako pomoci lidem k odpuštění. Dokonce ani přijmutí člověka, ač vypadá jako odpuštění, jím není. Žena, která odpouští svému milému vyzrazení jejího tajemství, ví, že když mu odpustí, udělá něco výrazně jiného, než když ho přijímá, přestože mu páchne z úst. Tolerance taktéž není odpuštění. Odpustit lze téměř cokoli, ne všechno však jde tolerovat.

Kdykoli se ocitneme v konfliktní situaci, dá nám Bůh příležitost se zachovat způsobem, který jej oslaví, prospěje druhým a umožní růst našeho charakteru. Samozřejmě prožíváme spoustu povrchních konfliktů, bolesti, které nikomu odpouštět nemusíme. Jde o drobné projevy nevhodného zacházení, které je prostě nutno snášet s určitou dávkou velkorysosti. Když totiž všechny rány hodíme do jednoho pytle a jako lék na každou z nich předepíšeme odpuštění, uděláme z něj něco laciného a všedního. Zranění, které vyvolá skutečnou potřebu odpuštění, je vždy osobní; týká se nás či kolektivu, kterého jsme členy, je nespravedlivé; bolest, kterou si nezasloužíme nebo která není nezbytná, a v neposlední řadě je hluboké.

Kdybychom každou mrzutost měli vyostřovat do krize odpuštění, naše rozhovory by se neustále točily kolem smíření. Odpuštění je pro hluboké rány a ty způsobuje nevěrnost, zrada a surovost. Když někdo k někomu patří a jedná s ním jako s cizím člověkem, je nevěrný. Když s ním jedná jako s nepřítelem, zrazuje jej. Surovost pak je, kdykoli kdokoli u někoho snižuje jeho jedinečnost jako člověka. Může jít o znásilnění, násilí či potupnou urážku.

Odpouštíme ve čtyřech etapách. Když se nám podaří všemi čtyřmi projít, dosáhneme vrcholu smíření. Jde o etapy: bolest, nenávist, uzdravení a setkání. Třetí etapou je uzdravení paměti odpouštějícího. Pokud lidé, jimž odpustíme, chtějí zůstat, kde jsou, nechejte je tam. Čtvrtá etapa závisí nejen na nás, ale také na člověku, jemuž odpouštíme; někdy se nevrátí a my musíme být uzdraveni sami. Ke svobodě se však můžeme rozletět sami.

Budeme-li žít dostatečně dlouho, je pravděpodobné, že nám ublíží někdo, koho jsme považovali za svého přítele. Naše zranění mohou připadat druhým povrchní, ale my je známe lépe; konec konců je cítíme my, a ne někdo jiný. Bolest v nás vzbuzuje reakci, nenávist. To, o čem nemůžeme mluvit, se vymklo naší kontrole.

Jedině nadpozemský světec nebo necitlivý trouba může žít, aniž by někdy někoho nenáviděl. S nenávistí se tedy setká každý, je jako tygr, který člověku vrčí v duši. Může být pasivní, kdy jen nedokážu vyslovit upřímnou modlitbu, aby se ten druhý stal zářivou hvězdou na nepatrné obloze, kterou sdílíme. Nebo může jít o agresivní vztek, kdy mi může stačit menší odplata, nebo si mohu přát, aby můj nepřítel padl na místě mrtev.

Když svou nenávist popíráme, obcházíme krizi odpuštění. Neodvažujeme se riskovat přiznání své nenávisti, protože nemáme odvahu riskovat odpuštění člověku, jehož nenávidíme. Přiznaná a pociťovaná nenávist nás nutí k rozhodnutí ohledně odpuštění. Ti, kdo odpouštějí, nepředstírají, že netrpí.

Nenávist si nesmíme plést s hněvem. Zdravý hněv nás vede k tomu, abychom nějak změnili to, co v nás hněv vyvolává; hněv nám může dát sílu k zlepšení určité situace. Nenávist nechce měnit situaci k lepšímu; chce ji zhoršovat.

Minulost nás poznamenala, nemusíme však být otroky toho, co jsme prožili. Odpuštění, to je uzdravení naší mysli, uzdravuje rány v naší paměti a není ničím podmíněno. Pravděpodobně nikdy nepochopíme, proč jsme byli zraněni. Odpuštění však neznamená nutnost plného porozumění či prokázání, že nám někdo chtěl ublížit.

Odpuštění je příznakem toho, že člověk přestal stavět na tom, co bylo v minulosti, a má pro co žít. Když odpustíme, bude už křivda, kterou nám druhý způsobil, vedlejší proto, jak jej vnímáme. Odpuštění obnáší nový pohled a nové vnímání, jež dostává ten, kdo odpouští. Vytváří hybný moment, který, nebude-li zabrzděn, může odpouštějícího, uzdraveného člověka přenést zpět k tomu, kdo mu ublížil. Začátek odpuštění poznáme podle toho, že když si vzpomeneme na toho, kdo nám ublížil, pocítíme sílu přát mu dobro.

Odpuštění žádá čas, čím hůře je člověk zraněn, tím déle trvá, než odpustí. Na začátku tohoto procesu pomůže pevné rozhodnutí pokračovat v cestě. Některým lidem stačí jedno jasné rozhodnutí, ale pro většinu to je jen začátek dlouhé cesty odpuštění, na kterou se vydávají znova a znova.

Dojde-li pak k setkání, musí se na něm podílet obě strany: poškozený i viník. Od viníka se očekává v tomto setkání jedině opravdovost. Konkrétně že bude upřímně v kontaktu s realitou rozkmotření, s  bolestí a se svou zodpovědností za ně. Požadavek opravdovosti se týká opětovného setkání dvou lidí, nikoli odpuštění samotného, kteří k sobě kdysi patřili a pak se od sebe odloučili.

Začít cestu odpuštění můžeme jen tehdy, když odmítneme podbízivé pokušení zmírnit zlo toho, co se stalo. Odpuštění je pak pro lidi, kteří poctivě přistupují k do nebe volající skutečnosti nespravedlnosti, odváží se druhým podívat z očí do očí a říci, že za to, co udělali, nesou zodpovědnost. Teprve pak lze využít možnosti jediných otevřených dveří pro budoucnost, které odpuštění nabízí.

Opravdové odpuštění je dobrovolně poskytnutým darem. Nikoho nelze nutit k jeho darování či přijetí.

Použitá literatura:

LEWIS B. SMEDES. Odpusť a zapomeň. 1. vydání. Praha: Návrat domů, 2004. ISBN 80-7255-097-7.

JARO KŘIVOHLAVÝ. O odpuštění. 1. vydání. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004. ISBN 80-7192-928-X.

INTER-VARSITY PRESS. Nový biblický slovník. 1. vydání. Praha: Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-65-1.