V životě mne potká asi ledacos, možná i to, čemu jsem se plánoval vyhnout. Již od malička mne doma učili, že holky se nemlátí. Pravda, párkrát jsem to zkusil. Když se jednalo o sestru, bylo jasné, že jde o výchovný pokus. Tedy mně to bylo jasné, rodičům nikoliv, tudíž praktikovali posléze na mně svůj výchovný proces – a byl v celku krátký. Jednalo-li se o spolužačku, šlo především o pokus navázání nového vztahu. Však v té době ještě platilo plně heslo: co se škádlívá, to se rádo mívá. A tak jsem škádlil nohou, rukou, aktovkou či pravítkem. V celku to bylo zábavné.
Dnes jsem ženatý mladý muž směřující ke stáří. Pravítko stále mám, ale žena to jaksi již nebere jako škádlení. Dokonce mám i další vymoženosti, jako jsou židle apod., žel stále narážím na nepochopení. Ne, nejsem násilník, svou milou bych nikdy neuhodil a to i přesto, že jsou chvíle, kdy milá ani moc není. Pravda, jednou mne dostala do takové vrtule, že jsem už nevěděl co by.
Jestli něco, tak nesnáším ticho. Tedy já ho snáším, ale ne ve vztahu s člověkem, se kterým plánuji žít déle než dvě minuty. A najednou, bez předešlého varování jsme doma měli tichou domácnost. Jako zkušený muž jsem to poznal až po chvíli – dlouhé chvíli. O co déle mi trvalo zjistit, že žiji má drahá mlčí, o to kratší dobu jsem chtěl investovat do změny tohoto stavu. Začal jsem tedy hovořit. Ptát se, zkoumat a jediné, co jsem se dozvěděl, bylo hmmm. Každá další otázka a odpověď na ni “hmmm” byla dalším pokusem natočit motor. A byl by v tom hodně hluboko zakopaný pes, kdyby se to nepovedlo. Povedlo. Po několika desítkách minut nového a nového pokusu o roztočení motoru vskutku naskočil a zaburácel.
A tak, v touze, vylít si své nervové vypětí jsem obrátil své všechno proti nebohé skříni z bytelného dřeva. Natolik, že později na chirurgii konstatovali: Ejhle, zlomenina. Od té doby doma tichou domácnost nemáme. Až zase budu mít nějaký problém v manželství, dojdu se poradit se skříní, ona to nějak vyřeší. Možná to bude bolet, ale hlavně, že to bude za námi.
Žádné komentáře:
Okomentovat