Velmi vážná nemoc

Řím 6,19-23, Mt 9,9-13

To, že ji hříchu tolik, nesnižuje jeho vážnost, vždyť jde o smrtelné onemocnění. Dovolím si neumělý příklad: v letech 1918 – 1920 zasáhla svět tzv. Španělská chřipka, v jejím důsledku zemřelo údajně až 100 milionů lidí. Množství nakažených nesnížilo vážnost této nemoci, ba nikdo neřekl: to je dobrý, to je jen Španělská chřipka. Každý bral tuto nemoc velmi vážně, protože šlo o život.

Milí přátelé, dnes bych rád upřel pozornost k našemu společnému modlitebnímu nasazení v zápase s hříchem. Je-li někdo z nás nemocen, ztratí-li zaměstnání atp., neváháme se za něj společně modlit, ba nabízíme tu možnost. Především pak prosby o uzdravení jsou zářným příkladem. A proto se ptám, kde jsou společné modlitby o duchovní zdraví, zápas s hříchem? Vždyť hřích je duchovní nemocí, kterou je zasaženo každé lidské nitro.

Hřích mnohem více než jako nemoc vnímáme jako selhání, minutí cíle. Důvodem zřejmě je, že u nemoci si mnohem více uvědomujeme naši bezmoc, avšak když hovoříme o selhání, mluvíme o tom, že jsme něco měli v moci udělat lépe. Selhání, to se trestá, nemoc, ta se léčí. Prvé je o zákonech, pravidlech, druhé o lékaři, pomoci.

A zřejmě zde můžeme nacházet důvod, proč v našich modlitbách je více nemocí a méně hříchu: lékař, tedy Kristus, je osoba, bytost, kterou můžeme žádat. Zákony a pravidla lze však těžko oslovit. Můžeme je vykládat, kázat, nemůžeme s nimi však hovořit. Jsou slepou spravedlností, za kterou se lze schovat, ale vždy zůstává kus strachu, kdy meč „pravdy“ nemilosrdně dopadne i na mě. A tak se modlíme za kašlíček i mnohem vážnější nemoci, ba vyznáváme hříchy, ale ne jako nemoc, která potřebuje uzdravit, ale jako selhání, které chceme napravit.

Nenapravíme.

Dále mluvit o hříchu nám velmi brání stud. Stydíme se a ono je za co. Nemusíme si lhát a tvrdit že ne. Ačkoli jsme všichni nakaženi hříchem, přirozeně vytváříme dva extrémy sdílení naší hříšnosti. Buď až opovržení k tomu, kdo zhřešil a díky, že nejsme tací. A nebo opak, předhánění se, kdo je větší hříšník. Na jedné straně až běda, když jen bratr pomyslí na holý kotníček svobodné sestry. Na druhé pak, dokud spolu veřejně nesouloží, není co řešit.

Když si však uvědomíme, že hřích je nemoc a vážná, neodradí nás od návštěvy lékaře nic, ani plná čekárna, kde všichni možná vypadají mnohem zdravěji než my. Čím více si uvědomujeme vážnost našeho zranění, tím méně řešíme, zda vypadáme důstojně, máme patřičně zakryty všechny části těla atp. A pohled na druhé pro nás může být povzbuzením, že nejsme jediní nemocní, nakažení hříchem. Žel i to se hřích snaží otočit a vystavět dojem, že člověk je jediným hříšníkem mezi světci. Ne, nejsme jediní nemocní.

To, že ji hříchu tolik, nesnižuje jeho vážnost, vždyť jde o smrtelné onemocnění. Dovolím si neumělý příklad: v letech 1918 – 1920 zasáhla svět tzv. Španělská chřipka, v jejím důsledku zemřelo údajně až 100 milionů lidí. Množství nakažených nesnížilo vážnost této nemoci, ba nikdo neřekl: to je dobrý, to je jen Španělská chřipka. Každý bral tuto nemoc velmi vážně, protože šlo o život. U hříchu tak trochu zapomínáme, o co jde. Jako kdybychom ne četli, že mzdou hříchu je smrt. Ale ne taková, o které řekneme: „musíme tam všichni“. Je to smrt, zatracení, zničení, znehodnocení, které se člověka týkat nemusí. Hřích není zdůvodněním fyzické smrti, je však příčinou věčné konečnosti člověka, marnosti života.

Neuměle řečeno: máme život, který fyzickou smrtí nemusí končit. Ale hřích způsobí, až se jednou člověk potopí do tůně smrti, aby mohl být protažen na druhý břeh do Boží blízkosti, že utone. Hřích ho stáhne do věčné smrti, ztracení.

Hřích tedy není jen tak nějaké onemocnění, to není rýmička na kterou si dáme kapičky. Tady jde o život. A když někoho z nás, našich blízkých potká těžká nemoc, která může vést až k smrti, neváháme se společně modlit. Neváháme říci: modlete se za mne, za něj. Jen u hříchu nám nedochází, co se děje. Cítíme se po těle, pocitech zdravě, ale naše duše, duch či jak chcete, umírá, ba už je možná v kómatu. Domníváme se, že to bylo selhání, že to nějak zvládneme. Stejně hloupé, jako když si nemocný myslí, že nenadálým opadnutím horečky je zdráv a k lékaři už nemusí.

Mluvíme-li o hříchu jako nemoci, můžeme říci, že se jedná o infekční onemocnění. Není jednoduché, ale lze uznat, že jsem hříšník. Těžší však je přijmout, že nejde jen o mou soukromou záležitost. Můj hřích se týká druhých a úplně stejně jejich hřích se týká mne. Hřích je něco velmi nakažlivého a mám-li být alespoň trochu odpovědný, udělám maximum, abych nenakazil druhé. Žel si tuto skutečnost často vysvětlíme tím, že o konkrétním hříchu nemluvíme. Je to velmi podobné, jako když přijde někdo nachraplaný, ale tváří se, jako že mu nic není. A jen by stačilo říci: pozor, není mi úplně nejlíp, držte si lehký odstup, po podání ruky si ji řádně umyjte, ale jsem rád, že tu mohu být s vámi.

A ona nakažlivost spočívá ve svévoli. Často se pleteme, když se domníváme, že hřích podněcuje k tomu samému hříchu. Ne, každý z nás má ten svůj duchovní imunitní systém trošku jiný, takže každý je náchylný, svévolný k něčemu jinému. Nachlazení také někomu sedne na průdušky, jinému zůstane v krku, další z toho má rýmu jak slon. Velmi podobně, ne-li stejně působí hřích: každý z nás si tu svou vůli začneme uplatňovat v něčem trošku jiném, v tom svém, sobě vlastním.

To vypadá tak, když si děláme, co my chceme, ať vědomě či nevědomě, klidně i v přesvědčení, že se jedná o Boží vůli. V tom nejsme první ani poslední. Protože přesně toto je, řekněme, hlavním tématem bible: naše lidská a boží svévole. Kdy ta naše se projevuje a končí hříchem, Boží však soudem a milostí. Milost, spása, její hodnota, smysluplnost i nutnost vyvstává neochvějně z poznání prvého: soudu nad lidskou svévolí, tedy hříchem.

Děsivou pravdou je, že hřích se neděje mimochodem, ale je projevem našeho srdce. Potřebujeme neustálou zdravotnickou péči, tj. Boží o naše srdce, aby bylo čisté, zdravé, jinak z něj přirozeně vychází hřích. Jsme jako dlouhodobě nemocní, potřebujeme brát pravidelně léky, Boží přítomnost, jinak nás čeká záchvat a ne epileptický, astmatický apod., ale hříšný. Prostě s námi hřích najednou zamává a ani nevíme jak, najednou směřujeme proti Bohu. A to je jeho nejcharakterističtějším znakem: hřích jde proti Bohu, tudíž člověka vede proti němu.

Ježíš upozorňuje farizee, kteří hrozbu infekce hříchu brali velice vážně a proto s hříchem odmítají i hříšníka, aby je a jejich společenství nenakazil, že vymýtit hřích znamená práci s nemocnými, nikoli jejich odmítnutí, vyhnání či uzavření do karantény, gheta. Znakem zdravé společnosti přeci není, že v ní nenalezneme ani jednoho nemocného, chromého, zraněného, ale to, že i přes všechna svá zranění se tito lidé mohou vrátit do života a být živou součástí společnosti. Ačkoli už navždy jsou do jisté míry omezeni, mohou žít zdravý život. A Ježíš i hříšníku dává tuto naději, stejně jako malomocným, chromým, slepým a jiným.

Je třeba dodat, že farizejská hra na bezhříšné společenství je stejně tragikomická, jako když se komunismus snažil tvářit jako prosperující společnost. Vždyť nikdo není zdraví, bez hříchu, není ani jeden. Jsme hříšní, můžeme pouze volit mezi tím, zda budeme léčení, omilostnění nebo neléčení, svévolní.

S léčením hříchu je však potíž. Když Ježíš uzdravil slepého, tak slepý začal vidět, malomocný již nebyl malomocným atp., a proto očekáváme, že cosi podobného se bude dít s hříchem. Mávnutím proutku budeme uzdraveni a hříchu nikdy více nebude. Naše zkušenost je však dramaticky jiná. Vlastně zkušenost lidstva a celých dějin křesťanství. Člověk hřeší, někdo více, někdo méně. Někdo zjevně, jiný skrytě. Ale svou vůli pácháme, tedy hřešíme všichni. Jsme stále nemocní, či spíše nakazitelní hříchem. Stačí mnohdy maličko a člověk se rozčílí do běla naprosto nesmyslně, ba hloupě. Páchá svou vůli, hřeší.

Naše srdce, nejenže je neklidné, jak říká Augustin, dokud nespočine v Bohu, ale i pokud v něm nespočívá, je stále tím zdrojem, odkud pramení přetvářky, lži a zlo vůbec. Bez pravidelné léčby, péče lékaře, nemoc, hřích, propukne a stane se smrtelnou. Proto k němu potřebujeme chodit, dostávat lék, kterým je Jeho slovo, Jeho duch, Jeho láska. Bez něj, bez Krista zůstaneme jen lotry, kteří budou chtít uniknout katovi, namísto, aby se nechali pozvat do ráje.

A církev nám z tohoto úhlu pohledu více připomíná čekárnu u lékaře či ordinaci, která je plná různě nemocných. Někdo kašle, jiný smrká, dalšího bolí žaludek a jiný dorazil „jen“ pro svou obvyklou dávku léků. Všechny je však spojuje, že se nesmířili se svými nemocemi. Všechny je spojuje, že chtějí být léčeni.

Pro takové je nadějí dnešní text, kde se Ježíš představuje jako lékař a mluví o hříchu, který je tím zobrazen jako nemoc. Tím nás vybízí k modlitbám za sebe navzájem nejen, když máme zvýšenou teplotu, ale i tehdy, ba předně tehdy, když se propadáme do hříchu. Tam, kde propukne nemoc, není čas na upřímnou snahu o nápravu, brát si honem čepici, šálu, když mi teče z nosu. Je čas navštívit lékaře. On nás léčí a u Krista máme tu jistotu, že On je i tím, kdo člověka uzdravuje.

Ježíš přišel pro nemocné, pro hříšníky, pro ty, kteří chtějí žít zdravý život. Kteří chtějí být uzdravováni.

My dnes na rozdíl od celníka víme, kdo nás k sobě zve. Říká-li Ježíš pojď za mnou, zve tě k sobě, do své péče. Zve tě do vztahu, který se vyznačuje duchovním zdravím. Tak si vyber, člověče, chceš být zdráv po těle? Tak se modli za uzdravení ruky, nohy atp. Chceš být zdráv duchovně? Chceš se pustit do boje s tou nejvážnější nemocí, hříchem? Pak pozvi lékaře, Krista, který boj s touto nemocí již vyhrál. Bůh porazil hřích v Kristu a Boží lid do určité míry může zakoušet porážku moci hříchu a může být jejím svědectvím.

Pojď za mnou, ke mně! Říká Ježíš. Vyberte si.