Svatební, nikoli stavební zamyšlení.

Milí snoubenci, na své svatební oznámení jste si vybrali text z Pavlova listu Tesalonickým a tím i vymezili směr kázání. Na základě svého amatérského odhadu si dovolím tvrdit, že jste se pokusili vyjádřit, jak si k sobě vzájemně stojíte. Je-li text opravdu o vztahu mezi partnery, toť otázka. Nezbývá mi však nic jiného, než se na něj takto podívat; tedy úhlem pohledu novomanželů, ba manželů vůbec. A to i přesto, že pokladnice mých manželských zkušeností zeje prázdnotou.

Ačkoli jste si vybrali jeden veršík, stojí za to, číst jej v souvislosti s ostatními. Nejenom tedy 5,11, ale pěkně od 5,1 do 5,11.

První, co mne spontánně napadlo po přečtení celého textu, bylo, že manželství je soudným dnem v životě člověka a sám jedinec v něm není schopen obstát. Ale to je trošku pokroucené chápání textu, byť založené na lidské zkušenosti, že manželství může být nebem na zemi, ale taktéž peklem. O tom však dnešní text není.

Na rovině všeobecné hovoří o dni, ba dnech v životě člověka, které nevyhnutelně přijdou. Pak záleží na připravenosti; je-li kdo připravený, má naději obstát. Není-li, je nejen hlupák, ale i za to draze zaplatí. Z pohledu věčnosti se člověk svým laxním přístupem připravuje o vztah s Bohem, který smrtí, ani ničím jiným nekončí. Pohled z povrchu zemského nám ukazuje, že připravenost rozhoduje. Nejen připravenost na příležitosti, ale i na nepříjemnosti.

A tím se dostáváme k vlastnímu textu tištěnému na oznámeních, který z připravenosti člověka nedělá soukromou záležitost, cosi privátního, ale naopak společný, ba společenský úkol. Křesťané, zajisté lidé všeobecně jsou zváni k tomu, aby se navzájem v připravenosti povzbuzovali a byli si oporou. Nikoli jen nějakou statickou, stagnující. Mají si být oporou k budování, růstu a to společnému.

Shrnu-li to dříve, než to později zase rozeberu, lze říci, že text říká: a) problémy, zkoušky, výzvy přijdou (i kdyby to měl být až soudný den), b) připravenost není soukromá věc a c) společná připravenost se skládá z povzbuzování a budování.

Problémy, zkoušky, výzvy přijdou, i kdyby to měl být až soudný den, prostě jednou to přijde. V oblasti manželství, tj. partnerském vztahu, tom hlubokém přátelství, to platí také. Není imunní, nechrání nás naše dobré vychování, víra ani cokoli jiného. Branou k průšvihu často je přesvědčení: to se nám stát nemůže. Apoštol Petr také tvrdil, že on nikdy nezradí, tedy že jemu se to stát nemůže. Když to pak přišlo, zastihlo ho to naprosto nepřipraveného. Snad bychom mohli říci, že s čím člověk nejméně počítá, to mu mnohdy je nejblíže.

Problém, zkouška, obtíže se nevyřeší tím, že budeme dělat, že nejsou. Tuším, že nikdo ještě neopravil píchlé kolo u auta pouze tím, že na to přestal myslet a začal ignorovat pravidelné bouchání, které se ozývá za jízdy.

Ani v manželství, věřím, se komplikace nevyřeší tím, že jako pštrosi strčíme hlavu do písku a budeme dělat, že se vlastně nic neděje, že nás nic nepotkalo.

Víme-li, věříme-li, že problémy, komplikované životní situace můžou přijít, ba přijdou, pak nás vyzývá bible k připravenosti. Nenapadá mě lepší ilustrace než zkušenost snad každého řidiče: být připraven znamená počítat s tím, že do cesty se nám cokoli připlete, na druhou stranu je důležité nebýt v křeči, nervózní a pohledem nepřivolávat srnky z lesa, abych tedy, když už sem připraven, mohl brzdit. Být připravený ve vztahu s druhým člověkem předpokládá, že jsem citlivý na případné problémy, nepříjemnosti, ale rozhodně je nevyhledávám, natož vytvářím.

Žárlivý partner vytvoří aféry i tam, kde nejen nejsou, ba ani není možné, aby kdy byly. Na druhou stranu laxní či pohodový přístup přehlédne důležité věci, nevšimne si, kdy je třeba hovořit a kdy ne, neboť pořád je všechno dobrý, v pohodě, nějak to dopadne.

Být připravený, věřím, že znamená být citlivý, vnímavý, nikoli však hysterický a paranoidní.

Vědět, že problémy, výzvy mohou přijít, být na to citlivý, vnímavý, je pěkný, je-li však člověk v tom sám, tak mu to je k šípku. Možná dost zvládne, ale bude ho to pěkně sžírat, neboť ten, který by ho měl povzbudit, nepovzbudí. Dříve nebo později začne takový človíček umdlévat, padat vyčerpáním, protože opory není. Tedy možná i je, ale nesouhlasí s tím, aby se o ni kdokoli opíral. Možná celkem vehementně zdůrazňuje, že on nebo ona je teď ten potřebný, ta potřebná, koho je třeba podepřít a povzbudit. Jenže tady žádné jednostranné povzbuzování a podpírání neexistuje.

Buď se to podpírá oboustranně, pořádně a klenba drží, nebo to jde všechno k zemi. Nelze postavit opory a podpěry jen na jednu stranu, pak by nám to celé spadlo.

Krátce k povzbuzení: můžeme tomu rozumět jako podepření, posilnění, vyjádření zájmu v tom, co člověk už dělá a z čeho je snad již unaven či únava se blíží. Jde o pomoc, aby věc mohla být zdárně dovedena k cíli.

Být oporou, budovat, to je svým způsobem také povzbuzení, ale tentokrát k novým věcem, činům. Dalo by se říci, že to je druhému člověku se rozvinout.

Bylo by to ale jenom takové krásné povídání morálky, kdybychom nezmínili, že největším problémem a nedostatkem jsme nakonec my lidé sami. I když víme, že máme být tomu druhému oporou, povzbuzením, tak se někdy cítíme příliš unaveni, jindy se nám zrovna nechce atd. Nedovedeme si pomoci a sem tam to pěkně zazdíme. Nemáme-li pohořet, nesmíme se opírat pouze sami o sebe, ale o toho, který se o nás neopírá, avšak oporu nám nabízí.

Známe-li Boha, jako že vy dva ho znáte, hledejme povzbuzení i oporu u něj, učme se to navzájem, protože až přijdou chvíle, kdy jako lidé selžeme, zaspíme, naše manželství budou moci obstát, neboť nebudou stát na nás, ale na něm. Na Kristu, který je tím nejlepším základem všeho.

Závěrem si Vám dovolím popřát, aby biblický text, který jste si dali na oznámení, se stal ve vašem životě skutečností. Na jedné straně abyste počítali s tím, že může přijít cokoli, na druhé také byli připraveni to řešit, především pak byli sobě navzájem oporou nejen ve věcech, které děláte, ale také v tom, co můžete teprve dělat. Abyste se vzájemně podpírali a budovali ve víře, lásce a naději, tj. ve vztahu s Bohem. Protože bez něj by to naše, vaše snažení, byť i v dobré víře, zůstalo limitováno našimi schopnostmi; mentální odolností, inteligencí, sociálním cítěním atd. Ale s ním, tedy Kristem jsme schopni překročit svůj stín, sami sebe a být druhému s Boží pomocí skutečně partnerem.