Matouš 7,24-27
Kázání na hoře: morálka?
Křesťanství je vnímáno jako základ pro morálku, etiku. Ježíšovy výroky jsou interpretovány jako návod dobrého jednání jdoucí dál, než jen k samotnému provedení. Ježíšův apel, aby spravedlnost jeho učedníků byla hojnější, než farizeů a zákoníků, je rozuměn a vykládán důrazem na motivy.
Motivy jako základ křesťanské etiky jsou vskutku víc než pouhý výkon, neboť právě v nich se odráží důraz na lásku k Bohu a lidem. Toto vnitřní teplo, světlo, tvoří z šedých činností činy s obsahem evangelijní zvěsti.
Posvěcený život. (Slyší, plní a stojí.)
Cesta k životu obsahujícímu evangelium jako základ, na kterém se vše staví a díky kterému může být člověk v životě podržen, začíná slyšením Ježíšových slov. Následuje plnění a teprve pak dochází člověk k podstatě víry, o kterou může být opřen jeho život a tím udržen i v bouřích života. Včetně té největší, kterou je smrt.
Uvědomujeme si, že cesta od slyšení k stání na základě, kterým je Kristus, je komplikovanější, než pouhé vyslechnutí zadání a následné splnění. Pak by to nebylo o mnoho jiné, než jako jakákoli jiná morálka a nakonec záslužnost. Ať v podání farizeů, jejich učedníků, tak i sekulárních filozofů, etiků a dnes i křesťané sklouznou k podobnému vnímání, žití Ježíšových slov. Proto si pojďme projít cestu porozumění a zastavme u většiny podstatných rozhodnutí, která nás na takové cestě čekají.
Úplně na začátek je třeba zmínit, že cesta porozumění se vztahuje k Ježíšovým slovům, pro nás dnes k Božímu zjevení. To je nám nejdostupněji a nejsrozumitelněji zpřístupněno v biblickém textu, nad to lze uvažovat o Božím zjevení v tradici, ve stvoření, ve společnosti kolem nás. Zaslechnout Krista, který je zjevením Boha v plnosti, máme kde.
Slyšet, tím Ježíš začíná, a někdo si představuje, že pouhé slyšení samo o sobě je hodnotné. Snad ano, Ježíš však mluví o slyšení k těm, kteří slyší a na to své naslouchání si udělali čas. K těm, kteří chtějí slyšet. Např. příroda obklopuje každého, ale ne každý chce slyšet, co skrze ni Bůh mu říká.
Abychom se pohnuli od slyšení, potřebujeme nejen touhu slyšet, ale i chápat, co bylo řečeno. Někdy lze vykřiknout „heuréka“ po chviličce, jindy, a to ve většině případů, si pochopení žádá přemýšlení a přemýšlení čas. V tomto čase domýšlíme slova, výzvy, které jsme zaslechli. V tomto čase nám dochází souvislosti možnosti ležící před námi. (naučit se počítat dává člověku možnost kontrolovat své věci, to že slyší, jak sčítání funguje, to že se to teoreticky naučí, však neznamená, že to použije)
Slyším i chápu, pak přede mnou stojí otázka, zda výzvu, která ke mně přichází, přijmu. Tou výzvou může být povzbuzení, napomenutí, poslání i zastavení. Vědět, co je dobré, žádá rozhodnutí to i učinit, použít. Znát i chápat Ježíšova slova ještě neznamená, že lidský život stojí na skále. Abych je mohl plnit, potřebuji je přijmout za svá, potřebuji, aby se stala mou součástí. Aby nebyla jen rozkazem, ale mohlo mi být transplantováno srdce z živé, které ví. Jak o tom mluví např. Ezechiel 11,19-20.
Teprve pak jsem připraven plnit, jednat podle Ježíšových slov a přeci i podle svého vnitřního přesvědčení. V tomto jednání nejde ani tolik o podání lepšího či trvalejšího morálního, náboženského či jakéhokoli jiného výkonu, ale o to, že Slovo se stává tělem v člověku. K tomu směřuje Kristův důraz i v obrazu o stavbě lidského života na skále, kterou je jeho slovo, potažmo on sám.
Slyšení, přemýšlení/chápání, přijetí a nakonec i jednání pod vedením, zmocněním Duchem nás otvírá Kristu.
Co je tím slovem? Kristus nepřišel proto, abychom věděli, jak jednat. (Mají zákon i proroky.)
Pojďme však zpátky na začátek, mluvili jsme o Kristových slovech, nám dnes zprostředkovaných biblí, ale i dalšími způsoby, kterými se Bůh zjevuje. Představa, že Kristus přišel proto, abychom věděli jak jednat, a že i na tomto místě nám říká, co je správné chování a co ne, je v konečnosti mylná. Bůh vše zařídil tak, že všichni nakonec mají možnost slyšet a vědět jak jednat, takže nikdo nemá výmluvu (ap. Pavel Řím 1,20). V příběhu o Abrahamovi, boháčovi a Lazarovi Ježíš jasně říká, že pro pochopení, co je správné, jeho třeba není, stačí zákon a proroci. Stačí to, co je. Není třeba nikoho z mrtvých vstalého. (Luk 16,19) (aby člověk věděl, že nemá krást, že se má chovat odpovědně, že má mít v úctě druhé, že se nemá povyšovat, pomlouvat atd.)
Ježíšova slova, podle kterých člověk může jednat a tím se zpřítomňuje v jeho životě základ, který není sypký, rozfoukatelný či odplavitelný, jsou pozvání do vztahu. Už z ukázky cesty porozumění můžeme vidět, že jde o způsob, kdy se člověk otvírá setkání ve své nejhlubší rovině, v srdci. Tam, kde se rodí myšlenky, tam, kde se s nimi pracuje dříve, než je uchopí vůle, rozum, a uvede ve skutečnost i ve vztahu k druhým. Slyšením, přemýšlením i přijetím Ježíšových slov otvírá dveře svého života živému Kristu.
Církev, společenství Kristových učedníků. (Jste mými přáteli.)
Synoptická evangelia nám podávají obraz vzkříšeného Ježíše, který vysílá své učedníky, tak, že se snadno zaměříme na důraz jít, zvěstovat a učit. Získávání učedníků se nám ztotožní s řádným vyučením, poučením, tedy předáním informací, případně nějakého know-how, tedy jak na to v duchovním životě.
Ježíš toto vše předával, avšak nebylo to základem, nakonec to nej, co nezíská nikdo četbou, chápáním, konáním, je naplnění zaslíbení: „Já jsem s vámi!“ či vyznání: „Jste moji přátelé.“ To jsou Kristova slova. Teprve v tom těsném vztahu s Ježíšem je člověk postaven na základ, který jej podrží i v nejobtížnějších situacích života.
Nerozumějme tomu tak, že vyřeší problémy života. Bouře přijdou, plískanice, vichry, kdo ví, co všechno. Člověku však je dána naděje skrze vztah, život s Kristem. Tato naděje se těžko popisuje, neboť lze ji zažít, hůře však popsat. Někdo ji přirovnává k hřejivému světlu a my víme, že o Kristu je řečeno, že On je to světlo, které svítí v temnotě a tma ho nepohltila. (Jan 1,5)
Bez tohoto světla v nás, v našem temném nitru, stavíme z ledasčeho, možná i temného, možná i celkem úhledně, na to, že to je po tmě, ale především na písku. A ten nám může voda odplavit a pěkně celou stavbu života podkopat a zbořit. A nebo vítr pěkně pískem zafoukat, až je nepoužitelná. Ale to bychom se dostali už jinam, např. do známého podobenství o rozsévači a k tomu, jak věci, jichž se staneme otroky, jsou schopny zadusit tu možnost setkání s Bohem.
Pozvání k přátelství. (Vyvolte sobě, komu budete sloužit/přítelem.)
Ježíš, Bůh přišel a stále znova přichází ke každému z nás, nikoli proto, aby nás předně informoval o tom, jak se chovat, co dělat a čím zlepšit kvalitu svého života či druhých, ale pro to, aby nabídl lásku, přijetí, vztah, oporu. Slyšet, přemýšlet, přijmout i konat jeho slovo, znamená setkat se s Ježíšem, dát mu prostor ve svém životě a nechat si život prosvětlit nadějí přesahující vše slovy postihnutelné a myslitelné.
Když Ježíš říká tato slova posluchačům, říká jim cosi podobného, co kdysi Jozue Izraeli: „Vyvolte, komu budete sloužit.“ Ježíš tuto volbu prohlubuje a dává na výběr: „Vyvolte, s kým se budete přátelit.“
Chceme-li se přátelit s Ježíšem, pak to znamená právě naslouchat mu, přemýšlet o jeho slovech, přijímat jeho vedení a i je uskutečňovat ve vší upřímnosti i se vší chybovostí, kterou si jako lidé neseme. Nechceme-li toto podniknout, můžeme třeba říkat, že Ježíš je náš kámoš, klidně i Pán, to už je jedno, ale náš život je ve tmě, naším základem jsou zrnka písku, která dříve či později nějaká životní bouře rozfouká, odplaví a nám zůstanou oči a život pro pláč.
Žádné komentáře:
Okomentovat