Co církev, stačí věřit!

Církev není sprosté slovo, přesto má kredit hodně pošramocený. Pro nevěřící bývá synonymem pokrytectví, pro věřící strašákem organizovanosti. Až se zdá, že by bez ní bylo lépe. Vždyť jsme Boží lid, díky tomu, že nás Bůh zavolal a dal nám nový život. Ne pro členství v církvi. Proč se tedy ještě zabývat církví?

Inu proto, že církev, tak jak ji vidíme, je projevem Božího lidu, nikoli lidem samým. Souhlasíme-li s obviněním, že církev je synonymem pokrytectví, či že je příliš spoutaná nesmyslnými lidskými pravidly, říkáme tím, že Boží lid se projevuje jako pokrytec, jako nesmyslný zákoník, moralista bez reflexe Bohem stvořené lidskosti.

Ježíš říká, že po ovoci poznáme kým kdo je. Jako v Izraeli byl chrám, chrámový provoz důsledkem aktuální zdravosti víry vyvoleného lidu, tak i dnes je církev, ony instituce, denominace, důsledkem míry upřímnosti víry Božího lidu.

Odpovědnosti za církev se nezbavíme nečlenstvím, žádný lavór vody nikdo nedostane, aby si umyl ruce. Jsme-li Božím lidem, je církev jako celek ve své rozmanitosti nakonec i naším vlastním projevem. Důsledkem našeho působení na Božím díle.

Můžeme přijmout odpovědnost za církev, tím, že se k nějaké její části přihlásíme. Nebo můžeme odmítnout odpovědnost a lživě se tvářit, že církev nemá s Božím lidem nic společného. Pravda nebo lež. Vřelost nebo pokrytectví. Život nebo smrt. Vztah nebo sobectví.

Přijmout odpovědnost za církev, společenství i společnost znamená žít život podle pravdy v nepředstírané lásce. Ne suché zákonictví ani o neosobní platonické objetí. Abychom neskončili v nějakém z extrémů a zůstali živou součástí Boží rodiny, je dobré se držet několika důrazů.

V dnešním textu vidím čtyři: poslušnost, vřelost, zvěstování a život. Pokud se jich budeme držet, věřím, že budeme nacházet stopy Božího království po celý náš život. Neustále budeme moci objevovat, že ten kámen, který ostatním připadá navíc, je klíčový. Že v poli, které druzí nechávají ladem, je k nalezení poklad. Stanou se z nás odborníci na duchovní drahokamy. Ještě v nevybroušeném, surovém a zabláceném kameni budeme schopni rozpoznávat Boží životodárná oslovení.

Pomocí k držení poznání, že Kristus je základ, hrad přepevný i skála, na které může stát dům našeho života i církev, je poslušnost. Poslušni máme být pravdy, kterou je Hospodin, a ne z vlastních sil, ale skrze Ducha svatého. Jde o víc než prosté naplnění aktuálního Božího vedení, jde o těsný vztah s Bohem, díky kterému jsme prodchnuti Božím Duchem a poslušni. Jde o úzkou provázanost, naší poslušností roste účast Ducha svatého v našich životech a přítomností Božího ducha v nás roste naše poslušnost.

Usilujeme o poslušnost Bohu, ne o naplnění našich představ o Něm. Víc než zákon je ten, kdo zákon dal. Ve vztahu k Bohu nám proto jde nejen o poslušnost, ale i o vřelost. Ta je přenositelná bez ohledu na kulturu, místo i čas. Jde o vnitřní nastavení, kdy člověku vztah s Bohem není jednostranný. Bůh je pro člověka a člověk pro Boha. Projev vřelosti ve vztahu s Bohem jsou rozhovory s ním, ve kterých se táži po něm, nikoli po sobě, svých potřebách. Ptám se po tom, čím mohu přispět, být nápomocen jeho nekončící stvořitelské činnosti.

Vřelost ve vztahu k Bohu pak nezadržitelně prosakuje do mezilidských vztahů. Opět jde o zvláštní svázanost. Vřelostí k sestrám, bratřím, lidem vůbec roste vřelost vůči Bohu a naopak. Bez vřelosti k Bohu nemůže bez přetvářky růst vřelost vůči lidem kolem.

Poslušnost i lásku beze slov si dovedeme představit. Ježíš však, jak jej popisují evangelia, dříve než cokoli udělal, řekl: pokání čiňte, neboť se přiblížilo království nebeské. Boží lid nemůže být bez živého aktuálního Božího Slova. Slovo je původcem víry, slovo dává život. Ježíš zdůrazňuje, že nejen chlebem je živ člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. Boží slovo živí duchovní život, který bez něj umírá hlady.

Lámáním chleba mimo jiného vyznáváme, že máme touhu po nefalšovaném, skutečném a živém Božím slovu. Jeho podáváním jedni druhým se zavazujeme, že ani Boží slovo si nechceme nechat pro sebe, ale rozdělit se o ně s druhými, kteří jsou kolem nás. Boží oslovení, slovo je jako mana. Ani pořádně nevíme, kde a jak se tu vzalo. Pokud si ho ale snažíme nabrat co nejvíc, nedělit se, stane se nám neužitečným.

Písmo, jeho studium, přemýšlení o něm je příčinou našeho duchovního růstu. Jeho nedostatek, přijímaného i předávaného, způsobuje zakrnělost, neduživost. Dlouhodobý pak smrt.

Závěrem pak je třeba připomenout, že se nejedná o výkon, pravidla, ale o život. Je jasně řečeno, že jsme se znovunarodili. Věčný Bůh nám dal svůj nepomíjející život. Ač jsme byli kameny, ne lidem, ne lidmi, nyní jsme Božím lidem, nyní můžeme dorůstat zralého lidství měřeného mírou Kristovy plnosti. Jsme kameny, které mohou mluvit, protože Bůh nám dal slovo i život ze sebe.

Přemýšlíme-li o církvi jako o projevu Božího lidu, Božího působení, pak víme, proč se jí můžeme zabývat. Protože je naším ovocem na Boží vinici. A má-li být toto ovoce šťavnaté, znamená to, že potřebuje vyrůstat z upřímnosti, šťavnatosti Božího lidu. A ta není dána ničím jiným, než zdravým vinným kmenem, kterým je sám Kristus.

1.Petrova 1,22-2,10