Amnestie

Ježíš, když hovoří o milosti, používá příklad krále, imperátora, vládce. V dnešních dnech ale sotva kdo může použít srozumitelně obraz krále, když všichni hovoří o prezidentské amnestii. To je naše současná zkušenost s milostí, odpuštěním, kterou si nemusíme vymýšlet, kterou zažíváme všichni, kteří žijeme v prostoru České republiky a to bez ohledu na to, zda si říkáme křesťané, ateisté, budhisté a kdo ví jak ještě.

Matouš 18,23-35

Když byla bible psána, reagovali pisatelé na své současné kulturní, politické i společenské poměry. Díky tomu my dnes velice komplikovaně povídáme o tom, jak bylo, co se tehdy dělo, co které narážka znamenala. Vyčerpáni cestou do minulosti nemáme obvykle dost sil na současnost. Případně obráceně: vyčerpáme se současností, ale k biblickému svědectví se nedostaneme.

Ježíš, když hovoří o milosti, používá příklad krále, imperátora, vládce. V dnešních dnech ale sotva kdo může použít srozumitelně obraz krále, když všichni hovoří o prezidentské amnestii. To je naše současná zkušenost s milostí, odpuštěním, kterou si nemusíme vymýšlet, kterou zažíváme všichni, kteří žijeme v prostoru České republiky a to bez ohledu na to, zda si říkáme křesťané, ateisté, budhisté a kdo ví jak ještě.

Tato zkušenost však všeobecně není pozitivně přijímána. Lidé jsou rozčíleni, co že se to stalo. Jak mohl prominout? Jak mohl odpustit? Proč jen těm a ne jiným? Dalo by se pokračovat, ale nejde o to, co si myslíme, jak vidíme, vykládáme historii, minulost. Zásadní je, jak vnímáme současnost a jak v ní působíme.

Ona totiž stejně nepozitivně, nikoli však dnes tak hlasitě, je vnímána i Boží milost. Jen se zkusme dát do rozhovoru s kýmkoli a dozvíme se např.: „Mně se nelíbí, že vy se jen pomodlíte a je vše v pořádku. Co ti, kterým bylo ublíženo? Ptal se jich někdo?“ Taková milost, která toto umožňuje, je laciná, bezcenná, ba škodlivá.

Podobně jako prošlý, falešný, prostě neúčinný lék: už nepomůže, a když se poštěstí, tak i přitíží.

Pověst milosti máme ve svých rukou my a je dána tím, jak s ní zacházíme. Podobně jako s manou: buď je jí dost pro všechny, dělíme se oni a dává ji Bůh. Nebo se jí dostává jen někomu a jen v něčem, jinému ne, další se chová, jako by měl zásoby a mohl je sám prodávat, rozdávat. Určovat, na koho se dostane. Pokud nastane taková situace mezi křesťany, nedivme se, že to celé smrdí.

Boží milost poznávaná v Kristu je podstatou křesťanství. Dovolím si říci hlavou, ale jen proto, abych mohl použít známé rčení: ryba smrdí od hlavy. Smrdí-li, obrazně řečeno křesťané, Boží milost je fuč a zůstala jen jakási náhražka, prošlý lék, smradlavá ryba.

Podobenství o nemilosrdném služebníku, tak je nazván příběh, který Ježíš vypráví a my se pod určením, které nám poskytuje všeobecně známé označení tohoto příběhu, soustředíme především na něj. Na velikost jeho dluhu vůči králi, poměr dluhu spolu služebníka k této částce. Na odpuštění nenahraditelného a neodpuštění získatelného. Avšak mimo těchto důležitých rozměrů je zde zmíněno i kdo, co a proč může odpouštět.

Král neodpouští za svého, později nemilosrdně jednajícího, služebníka. To může pouze on sám, spolu služebníkův dluh je vůči němu, ne vůči králi. Ten odpouští „pouze“ vše, co si může nárokovat a nárokuje. Dluh služebníka je nekonečný, ale je vůči králi, není to souhrn dluhů, dlůžků, které nezodpovědný človíček vytvořil vůči různým subjektům: lidem, institucím atp. Král nespáchal oddlužení jako soudce, kterého se dluhy netýkají, ale jako věřitel. Prominul něco, s čím počítal, nebo mohl počítat, ve svém rozpočtu.

Nemilosrdný služebník má svého dlužníka a on mu může odpustit, dokud je dluh veden vůči němu. A to lze jen tehdy, kdy on sám „už“ nedluží. Jinak je předána jeho pohledávka jeho věřiteli, tedy králi. Ten služebník z vymáhání dluhu nebude mít nikdy zadostiučinění. Jediné, co může, je sdílet milost, odpuštění, které mu byly dány.

To, co bych rád dnes zdůraznil i na základě tohoto podobenství, je, že odpouštět může věřitel. Nelze, aby to udělal někdo za něj. Protože pokud k tomu dojde, jedná se o lacinou milost, která škodí, poškozuje..

Jak je ale možné, že Bůh může odpouštět vše? Kde vzniká ta možnost, že Kristus přichází pro celý svět? Jak může říci: „odpouštějí se ti hříchy“, člověku, kterého do té doby nikdy nepotkal? Je to laciná nebo drahá milost? Voní nebo smrdí?

Pro čtenáře bible v dobách, kdy ideálním světovým řádem bylo impérium, království atp., nebylo za těžko přijímat pravdu o milosti podávanou obrazem odpouštějícího vladaře. Vždyť viděli kolem sebe, že krále, vládce je vše a pokud on něco promíjí, odpouští, činí tak ze svého. I ty životy, majetek, osobní svět poddaných byly nakonec chápány jako jeho vlastnictví. A jemu plynula škoda, pokud někdo oloupil jeho poddané, vypálil jejich dům atd., protože oni pak nemohli zajišťovat provoz jeho říše.

My to už dnes tak silně nevnímáme. Věřím však, že rozumíme, komu je působena škoda, okrade-li někdo dítě o peníze na autobus. Ačkoli dítě to tak nevnímá, ono bylo přece okradeno, hmotná škoda je v peněžence rodičů. Ti to musí zaplatit.

Bůh je stvořitelem všeho a všech. Nikdo nestojí mimo jeho stvoření, není nikoho, kdo by byl vyjmut. Ať to přijímáme či nikoli. Obrazně řečeno: i ti loupežníci nakonec byli poddanými krále, byť nepoddajnými. I ti, kteří stále setrvávají ve stavu vzpoury vůči Bohu, patří do jeho stvoření, do jeho říše. Ať to ví či ne. Patří.

A tak jakékoli provinění vůči komukoli je v konečném důsledku páchané na Bohu. Ne že nenávidím pouze souseda, skrze něj, byť je sebedivnější a příšerný, páchám škodu Bohu. Vytvářím prostředí, které škodí boží říši, božímu stvoření.

Z tohoto titulu, kdy Bohu patří vše a nakonec vše, co je pácháno proti jeho řádům, činí škodu jemu, On odpouští. Nikoli jako ten, kdo by rozhodl o čemsi mimo něj na základě nějakého zákona. Odpouští jako ten, komu byl vytunelován rozpočet, komu byla rozvrácena říše, kdo byl posmíván, popliván i zabit. Bůh neodpouští něco, co nebylo spácháno na něm.

Ať vědomě, tak i nevědomě člověk hříchem působí škodu, bolest Bohu. Hříchem člověk ničí stvoření: ničí vztahy lásky, které Bůh stvořil. Ničí zdraví, které dal. Ničí moudrost, rozumnost, se kterou byl člověk stvořen. A mohli bychom donekonečna jmenovat. Hřích poškozuje životní prostor: Bůh z pustiny, duchovní i hmatatelné, vytvořil místo k životu a člověk z místa k životu hříchem vytváří pustinu. Ničí Boží stvoření a tak se stává dlužníkem samotného Boha. Nejen těch, kterým autem husu zajel.

Apoštol Pavel hovoří o tom, že tělo člověka je chrámem Boha a tak se k němu máme chovat. Dovolím si říci, že celé stvoření je Boží stavbou, prostorem k Jeho uctívání, místem, které k němu odkazuje.

Jan Scot Eurigena: „Vše stvořené – viditelné i neviditelné – je oslavou či zjevením Boha.“ A vyznání raných křesťanů: „Zvedni kámen a nalezneš ho, rozřízni dřevo na dva nebo tři kusy a je tam.“

Hříchem člověk tyto odkazy, Boží stopy ničí, zlehčuje, vykrádá.

Takto okradený, takto zrazený, zraňovaný Stvořitel odpouští škodu, kterou by mu žádný služebník ani za tisíc životů nevrátil. Bůh, kterému jsme poničili jeho dílo, kterému jsme zranili, rozplakali jeho děti, je tím, před kým stojíme a kdo žádá složení účtů. A nakonec stále stejný Bůh nabízí i odpuštění, milost, amnestii, chcete-li. Ale ta není vůbec laciná, týká se jeho samotného. Jeho jsme ukřižovali, zabili, do hrobu vhodili. Jeho jsme se ve svých životech pokusili zbavit, proti němu jsme vedli povstání. Jeho se snažili střelit kuličkovou pistolkou. A On přesto s námi jedná milostivě. Dál nabízí, dává odpuštění.

Důvod: láska. On miloval, miluje celý svět. Ne jen někoho. Ne jen hodné. Ne jen zlé. Ne ty mezi. Všechny. Kristus přišel pro každého, kdo je ochoten složit své účty před Hospodina. Pro každého, kdo je ochoten složit jak své závazky vůči Bohu, tak i pohledávky, které má k druhým. Pro každého, kdo je ochoten odvážit se žít s Boží pomocí milostí.

Závěrem si dovolím položit otázku: kým je pro nás Bůh, když k němu přicházíme s vyznáním hříchů, vin? Policistou, kterému se přiznáváme, že jsme jeli rychle a zasluhujeme trest. Vždyť policistu nakonec ve většině osobně netrápí, kdo kolik kde jede. Jen chrání zákon a pomáhá jej dodržovat. Je tu však druhá možnost: uvědomujeme si, že Bůh je tím, komu jsme také ublížili, koho jsme zranili. Kdo v důsledku našeho jednání trpěl.

Jsem přesvědčen, že díky uvědomění si, že Bohu hříchem ubližuji, se blížíme, poznáváme hranice mezi lacinou, škodlivou milostí schovanou za formule zákona, včetně náboženského a tou, která je drahá, skutečná, pomáhající, proměňující a osobní.