S jakým Bohem počítám?

Čtvrtá neděle adventní, čtvrtý týden připomínání si, že Bůh přišel v Kristu Ježíši na dotek. Stal se hmatatelným, poznatelným. Opustil tajemné hlubiny nepoznatelnosti a narodil se jako člověk z masa a kostí. Přišel, k nám však stále přichází osobně ve svém duchu, ale i skrze druhé lidi či stvoření kolem nás. Především však víme, že závěrečné dějství, ve kterém vstoupí Bůh, Kristus do dějin, nás ještě čeká.

Je to On, kdo přichází, nikoli my lidé. Adventem nejen zvěstujeme Jeho příchod, ale i svou nemohoucnost, neschopnost naše přicházení. Však víme, že ač máme dveře k Božímu trůnu z milosti otevřené dokořán, víme o tom, přece nejdeme a je to opět Kristus, kdo pro nás přichází i vede nás až před Boží tvář. Do Boží blízkosti.

Nečekáme na nás, na naše uschopnění, dosáhnutí nějaké úrovně: morální, náboženské. Čekáme na Něj! Víme, koho čekáme: Ježíše, Krista, Boha.

Naše naděje však nejsou spojeny jen s celosvětovým božským vlomem, ale především se tím, že Bůh přichází do srdce každého z nás. A to velmi podobně, jako onehdy. Narodí se jako malé nevýznamné dítě a na nás záleží, zda se rozhodneme věřit, že je to On a dát mu místo v uspořádání našeho života, které chce On.

Židé, věřící tehdy toužili, aby Bůh přišel, toužili po Mesiáši, měli ale pro něj vysněné místo a připravenou úlohu, jež by měl sehrát v jejich životech a světě. Co ale Bůh na tyto lidské představy odpověděl v Ježíši?

Na místo očekávané silné, mocné osobnosti, která bude mít dostatek prostředků k prosazení svých, tedy očekávaných zájmu, přichází syn tesaře. Místo finanční bezstarostnosti řeší každý kousek chleba, později poví, že každý den má dost svého trápení. Jindy bude mít pouze pár ryb, chlebů a kolem sebe zástup hladových. Chrámovou daň bude moci zaplatit jedině tehdy, když Petr, jeden z učedníků, najde kohosi ztracený peníz. Bohatému mladíku řekne, ať vše rozdá, Boží království není o penězích. Ale ti upřímně věřící očekávali kohosi, kdo na to bude mít, finančně. Bůh však Ježíšem řekl: o to nejde.

Bohatství by mu možná i prominuli, jen kdyby byl silným charismatickým vojevůdcem, politikem, který povede národ, ba celý svět ke svobodě. Jenže on se politicky neangažuje a když už, tak naprosto mimo očekávání: co je císaře, dejte císaři. Jenže oni mu nic dávat nechtěli! Chtěli bojovat a vítězit. Ježíš však neplánuje žádný státní převrat, nenarodil se do rodiny velkého, natož známého válečníka, ani se nepokouší být vojevůdcem. Maximálně řekne, že Jeho království není z tohoto světa, takže co.

Jistě byli mezi zbožnými i ti, kteří nežádali politickou sílu, vůli, ale rozhodně náboženskou obnovu, obrození, zápal. Stmelení národa a posléze národů kolem Hospodinova chrámu. Ale ani to pro Ježíše není podstatné. Svatá místa mu jsou volná, nebojuje proti nim, ba do chrámu zajde, ale když má říci, kde je to správné místo k uctívání Hospodina, řekne: v Duchu a pravdě, tedy v srdci. Nesedí v synagoze, nezaloží teologickou školu, neprosazuje se v chrámu. Zdá se, jako by se nezajímal o způsob pěstování zbožnosti, na kterém jeho současníci, zbožní lidé, lpěli.

Očekávali mesiáše, měli pro něj připravené místo i role, kterých by se mohl, no spíše, měl ujmout. Lidská malost narazila na Boží suverenitu, až tak, že židé raději dodnes čekají mesiáše, který se vejde do úlohy, kterou mu připravili. Ono to ale není jiné s námi, i my máme připravené role, která má Bůh, Ježíš hrát v našem životě. A i my narážíme. I my ve své malosti raději čekáme, než bychom přiznali, že Bůh přišel a zaskočil nás nepřipravené, protože přišel jinak a jinam, než jsem čekali.

Často čekáme, že Bůh je ten, kdo nás zbaví hříchu, tedy vyžene špatnost a zlo z našeho života. To, že Bůh, Ježíš nám hříchy odpouští, je fakt. To, že nám dává sílu svého Ducha k životu bez hříchu, taktéž. Ale také nás stále nechává žít jako lidi ve světě, kde platí, že se pohybujeme mezi pravdou a lží, dobrem a zlem, svatostí a hříchem. Odpovědnost zůstává stále na člověku. Bůh poskytne nový čistý list, ale co je na něj psáno, je lidská záležitost. Pokud tedy čekám, že Bůh přijde a zbaví mě hříchu ve smyslu, že pokušení i těch k hříchu vedoucích již v mém životě nebude, pak budu zklamaný. Budou, do hříchu se stále budu namáčet, ale s Boží pomocí, díky Ježíši, který chce jít životem se mnou, budu moci pokaždé vstát a čistý vykročit dál.

Jen pro zajímavost: židé mají dva a dvacet výrazů pro hřích, stejně jako písmen abecedy. Místy trochu krkolomně, ale přeci každé z nich začíná na jiné písmenko. Tím vyznávají skutečnost, že celý náš život prostupuje hřích a bez Boha v něm zůstáváme. Nemůžeme sami o sobě říci ani jedno slovo, které by už v sobě nemělo potenci hříchu. Proto přichází odpuštění, milost, nikoli nějaký vylepšený návod k bezhříšnému životu.

Někdy si představujeme, že Bůh je ten, kdo nás zbaví bolestí a to jak fyzických, tak těch srdečních. Činíme ho odpovědným za naše zdraví, za naše vztahy, jako kdyby nám nedal svobodnou vůli a nenechal nás žít ve světě, prostoru, kde ctí svobodnou vůli člověka. Jakéhokoli. Někdy se nám chce říci žel. Obzvlášť když vidíme či slyšíme o něčem šíleném. Pokud Bohu připravím takovou roli, nikdy ho nepoznám. Budu čekat na krále, ale On se narodí v mém životě mně tak trochu za zády. Protože k němu budu stát otočený a odhodlaný se neotočit. Neboť má přeci nejdříve uzdravit. Až po té se můžeme zabývat něčím jiným.

Nebo prostě jen čekáme, že Bůh vyřeší naše obtíže: zaměstnání, školu, službu, prostě cokoli. Místo odpovědného kroku ve víře, že nejdeme sami, čekáme, až Bůh. Připravíme mu roli, kterou bychom možná měli zastat my. Místo, abychom se postavili ke zdi čelem, zoufale se modlíme, aby spadla, dřív než ji uvidíme. Ne, to není příběh o Jerichu, to je příběh o těch, kteří odmítli vstoupit do zaslíbené země, protože tam byly problémy. Čekali, že Bůh za ně vše vyřeší, budou je čekat nové zařízené prázdné domy, vesnice, města a oni se jen nastěhují. Tak to ale nebylo. Bůh byl s nimi, obtíže před nimi a pod Jeho vedením jimi mohli směle projít. Ale nám se mnohdy nechce nikam chodit. Čekáme, že nám to Bůh všechno pěkně zařídí.

Ale Bůh stvořil svět s lidskou odpovědností a narozením Krista potvrdil, že z této skutečnosti nehodlá ustupovat. Narodil se jako dítě a vše ponechal na odpovědnosti, reakcích lidí. A tak se můžeme setkat s tím, co lze nazvat betlémským sobectvím: starosti mnohých o sebe sama a své rodiny při zmatku během sčítání lidu vedla k ignorování zjevných potřeb neznámé těhotné ženy. Tahle zavalenost vlastními potřebami zapříčinila, že po narození Ježíše sotva byla taková fronta, kterou nám představují lidové betlémy. Narodil se stranu, odstrčen a bez zájmu, protože na pořadu dne byly důležitější věci.

Naproti tomu vystupuje příběh pastýřů, kteří opustí práci, své starosti a jdou. Vezmou vážně zavolání, které prožili, hlas, který zaslechli. A nevadí jim, že okolnosti jsou výrazně jiné, než jak je vyučovali v „nedělní“ škole. Mesiáš narozený ve chlévě, bez bohatství, bez zástupů, sám samotinký, obyčejný. Mají odvahu odhodit nejen vlastní záležitosti, ale i představy. Pak se mohou setkat ve svých životech s Kristem. I do jejich životů se může narodit.

Vidíme, že Bůh stvořil lidi jako svobodné bytosti, tuto naši svobodu respektuje i ve chvílích, kdy jde o něj samotného. Proč by tedy tuto svobodu neměl respektovat, když se jedná o nás? Nechce z nás slepé nemyslící otroky, správně nastavená zvířátka, která pudově páchají svato. Nejlepším přítelem Boha je člověk, nikoli proto, že by byl věrný jako pes, ale proto, že lidská věrnost není samozřejmostí.

A tak stojím a peru se s vlastními očekáváními, přijmutím vlastní odpovědnosti. Možná se mi místy vůbec nechce, nesmím však zapomínat na to, co si připomínáme adventem: Bůh přišel. Nemám čekat, mám hledat, rozhlížet se, protože už tu je.

Vlastní představy o Bohu vedou člověka od Boha! Potřebuji se dnes a denně rozhodovat, zda chci žít podle nich či ne. Bůh k nám přichází v Kristu jako někdo, kdo chce být, žít s námi, rozhodně ne nad námi. Chce být a je, ať ho vidíme či nikoli, s námi v našich bolestech, našem hříchu, našich obtížích, v tom všem nabízí svou posilu i inspiraci, jak dál. Kudy kam. Ale je to o tom, že nechám Ježíše být tím, kým chce být On.

A nebo prostě chci, aby Bůh byl nade mnou, tahal za šňůrky divadla dějin, pak bych se spíše měl začít věnovat Islámu. Tam za všechno může Alláh a zemřeli člověk proto, že skočil pod vlak a on jej přejel, je to vůle Alláhova. Je-li někdo hříšný a jiný ne, opět to je vůle Alláhova.

Evangelium není fatalismus, je to výzva. Protože chceme-li žít s Bohem, Ježíšem, pak se připravme, že možná někdy na nás bude působit jako umouněné nedůležité slabé děcko kdesi na vsi. Na druhou stranu ať půjdeme kamkoli, bude s námi.

Tuhle přítomnost nám nenabízí někde od nebeského stolu, tu nabízí Bůh, který ví, o čem je lidský život. Nikoli jen proto, že jej stvořil, ale proto, že jej i prožil.

Jaké místo, roli mu tedy nabídneš?