MegaTuna

Se zkracující se vzdáleností nabíral objekt na množství možností, čím vším by mohl být. Z dálky vypadal jako torzo velké budovy, po chvíli zase jako obrovská skládka železa, neboť to již mohla Nikky rozeznávat auta, autobusy, kontejnery, tramvaje, prostě cokoli, co ještě po letech strávených v té hromadě šrotu neztratilo definitivně svůj tvar. Když už byla nějakých dvě stě či sto metrů od cíle, bylo jasně viditelné, že se nejedná o nějakou nahodilou kupu, ale o vystavěnou zeď, barikádu, která chránila to, co bylo uvnitř.

Nikky pomalu obcházela tuto podivnou stavbu a sem tam zaslechla z vnitřku lidské hlasy. To v ní probouzelo zvědavost, jak vlastně žijí lidé na povrchu? Vypadají jako ona? Nebo mají tři ruce apod.? Mluví stejně nebo mají jiný jazyk? Nevěděla, slova byla nesrozumitelná, spíše k ní dozníval tlumený zvuk.

Zatímco obcházela podivnou hradbu a hledala vstup, zjišťovala, že se nejedná o nějaké malé místo. Už dobrých dvacet minut šla podél šrotové zdi a žádný vstup. Jelikož však zeď byla spíše kruhová, viděla podél ní jen částečně, proto ji velice překvapil zvuk vrzajícího železa. Vyděsilo ji to a tak se hbitě schovala za první větší balvan, který se válel opodál. Přikrčila se za ním. Jelikož byl v mírném svahu a Nikky stála níže, skýtal ji úkryt vcelku obstojný. Shodila ze zad batůžek, sevřela oběma rukama prkno s hřebíky a napjatě očekávala, co že se to vynoří zpoza hradby šrotu.

S vrzáním a skřípáním ji do výhledu vjelo cosi, co vypadalo jako velký vysavač na pásech. A namířilo si to rovnou k ní. Nikky přemýšlela, co té železné obludě udělat, aby ji přemohla. Zřejmě nejlepší by bylo, ji nějak převrhnout a pak utéct. Dříve než vymyslela něco obstojného, co by ji připadlo proveditelné, ten kus železa se zastavil asi pět metrů před ní a z jeho útrob se ozval hlas: “Vážený poutníku, vítejte v MegaTuně! … Nyní mne prosím následujte k hlavní bráně. V zájmu urychlení odbavení si prosím připravte své osobní doklady.”

Otočil se a popojel pár metrů zpátky. Jelikož Nikky dál zůstávala přikrčená za kamenem, znova se ozval hlas: “Prosíme Vás, nezdržujte a postupujte.” Nikky si tedy hodila batoh na záda, prkno dál pevně svírala ve svých rukou a vyrazila za tím divným komorníkem, který ji uvítal.

Ušla ještě kus cesty, dobrých pět minut musela snášet neustále vrzání stroje pohybujícího se před ní. S tím souviselo i různé napomínání, vybízení k pořádku. Když šla příliš rychle, dostalo se jí upozornění, že ohrožuje bezpečnost svojí i ostatních. Když šla zase pomalu, byla napomínána za vytváření zpoždění. Nikky to šlo už celkem na nervy, zřejmě se jednalo o nějaký stroj, který dříve sloužil na letištích, nádražích apod. Tam dbal na pořádek, ale tady v pustině to bylo absurdní.

Z doprovodu pořádkového robota vysvobodila Nikky až vrzající brána, která byla vytvořena z velkého kontejneru, kterým se procházelo skrze zeď. Na to, že vše kolem bylo rezavé, vrata měla i přes všechno vrzání automatické otvírání. Prošla kontejnerem na druhou stranu, kde se jí naskytl pohled na osadu ukrývající se za hradbami starého železa. Příbytky byly postaveny ve velkém kráteru kolem nevybuchlé atomové bomby. Proto se i této osadě říká “MegaTuna”. Domky byly postaveny ze všeho možného, starých plechů, dřev, trochy cihel, prostě všeho, co šlo nalézt a nějak zakomponovat do stavby. Díky tomu osada nejen z venku vypadala jako skládka starého železa, ale taky trošku i ze vnitřku. Mezi domy se však pohybovali lidé.

Nikky spatřila, jak k ní kráčí vcelku vysoká starší černoch s šedivým vousem, kloboukem na hlavě, v dlouhém kabátě přes ramena a s puškou v ruce. S přísným pohledem Nikky oslovil: “Co tě k nám přivádí, cizinče?!”