Jak to všechno začalo … prý

Naše hrdinka, kterou už dávno všichni známe, se jmenuje Nikky. Je jí asi osmnáct let, má pěkné, do ruda zbarvené vlasy, trošku modré, ale spíš nazelenalé oči. Není to žádná obryně, ale spíš taková normální slečna, která si přeje žít svůj život v klidu a poznat i kousek toho štěstíčka.

Ona ho má vlastně docela dost už teď. Narodila se v podzemním protiatomovém krytu, kde i vyrostla a vlastně zde žije stále. Její dětství bylo plné her na schovávanou v různých ventilačních šachtách, případně bobříky odvahy do temných, nenavštěvovaných a nejhlubších chodeb a místností krytu.

Nežila zde sama, ale i se svým otcem a spoustou dalších jiných lidí. Každý z nich měl svůj úkol, který plnil, aby vše mohlo fungovat. Pokaždé, když někdo z obyvatel dorostl věku patnácti let, musel se zúčastnit testu znalostí a využitelnosti, ve kterém se rozhodlo, co bude po zbytek svého života dělat. Nikky to už měla jasné, vyšlo jí, že je předurčena k práci v kantýně, především pak k roznášení jídla.

Nebyla z toho úplně odvázaná, mnohem víc si přála pracovat jako její otec v nemocnici. No, spíše to byla ošetřovna, jedna místnost plus sklad. Ale všichni tomu říkali nemocnice, protože jinde o ně nemohlo být postaráno. Její otec prováděl všelijaké zákroky, od vrtání zubů, až k náročným operacím mozku. To mu dovolovala technika, kterou bylo vybavené jeho pracoviště. Inu v r. 2187 už mají celkem spolehlivé “mašinky”.

Jenže Nikky vyšlo, že bude servírkou. No, pořád lepší, než kdyby byla např. v prádelně, nebo, snad ani nechce domyslet, v komandu “Z”. Komando Z není totiž nic jiného, než označení personálů údržby toalet, tzv. komando záchodů. Taková práce jí nejenom nevoněla, ale taky si při ní nebylo s kým moc povídat, jelikož všichni účastníci nosili plynové masky.

Údržba záchodů se totiž nesestávala jen z jejich vyčištění, ale též i z čištění potrubí a v závěru i vyprazdňování zvláštních nádržích na “kaly”. To se sice dělo automaticky za pomoci obrovského čerpadla, které “tekutinu” hnalo kamsi na povrch země, ale občas se zaseklo, ucpalo. Především tehdy, když někdo do záchodu spláchl hadr či něco podobného. V tu chvíli musel technik nejen čerpadlo vypnout, ale též si obléct zvláštní ochranný oděv, ve kterém se ponořil do “tekutiny” a věc, co ucpala čerpadlo, odstranil.

Při představě, že toto by Nikky měla dělat, se jí vždycky alespoň na chvíli zalíbila její práce v kantýně. Vůně přepáleného oleje byla stále lepší, než záchodový smrádek. Být politá polívkou bylo stále méně strašné, než se vynořit z žumpy. No a taky si mohlo povídat. S kolegy i s těmi, kteří si přišli na jídlo. Znala díky tomu všechny obyvatele krytu. Od nejmenších po nejstarší. A všichni znali ji.

Takto už pracovala tři roky. Po práci vždycky zavítala za svým otcem na ošetřovnu. Nejen mu donést nějakou lepší svačinu, kterou “zabavila” zvlášť pro něj. Ale taky mu pomoci a prostě, aspoň na chvilku, dělat svou vysněnou práci doktorky. Vždycky si říkala, že ty testy musí být podvod, protože práce doktorky, ošetřovatelky ji šla snad ještě lépe, než roznášení jídla. Někteří dokonce čekali před ošetřovnou na ni, až se vrátí z kantýny a bude je moci vyšetřit.

Všechno vypadalo skvěle a Nikky si snila o tom, jak jednou, i přes ty hloupé testy, bude moci převzít ordinaci svého otce. A jak si snad najde i někoho, s kým bude moci založit rodinu. I když ta představa ji trošku děsila, neboť testy manželství a vhodné partnera ji děsily. Představa, že budou tak kvalitní jako testy znalostí a využitelnosti, byla noční můrou. V těch chvílích si říkala, že by snad raději zůstala sama. Ale to nebylo možné, neboť každý, kdo žil v krytu, měl povinnost nejen pracovat pro společnost, ale též založit rodinu a vychovat dvě děti, jako náhradu za sebe a partnera.

Jednoho dne, když se vracela s kantýny na ošetřovnu za otcem, s obzvlášť pěkným kouskem umělého masa, vyrušil ji ze snění o budoucnu alarm. Už dlouho jej neslyšela, naposled jako malá holka. Znamenalo to jediné, někdo opustil kryt. To bylo to nejhorší provinění, kterého se mohl jedinec dopustit. Trestalo se obvykle smrtí. Ale nevěděla, že by někdo kdy byl potrestán. Nikdo, kdo utekl, se totiž nevrátil. Země na povrchu byla zničená atomovou válkou a, jak jí bylo ve škole říkáno, žít se tam nedá.

Když došla k ošetřovně, uvítala ji vnitřní policie. Stáli tam čtyři. Dva přede dveřmi a dva uvnitř. Ti venku hlídali. Ti dva uvnitř prohledávali ošetřovnu. Hrabali se šuplíky, přehazovali kartotéky, prostě dělali nepořádek. Otce neviděla. Dřív, než jí došlo, co se děje, udělala ještě několik automatických kroků směrem k ošetřovně. Než se zastavila, zařval na ni jeden z těch dvou přede dveřmi: “Ty tam, stůj! Jsi doktorova dcera, musíš nám toho dost vysvětlit!”

Nikky se zastavila, docházelo jí, že hledají jejího otce, že to byl on, kdo způsobil po tolika letech spuštění alarmu a že jej pravděpodobně už nikdy neuvidí. Možná je už mrtev. Chtělo se jí brečet a tak se ani nebránila tomu, když ji jeden z těch dvou strážných začal prohledávat tašku. Ve chvíli, kdy našel nedovolený příděl jídla, vykřikl: “Co je tohle? Nedovolené zásobování! Určitě mu nosila zásoby, aby mohl bezpečně utéct a tím narušit celou naši společnost! Jsi zatčená, obviňujeme tě ze spoluúčasti na narušení bezpečnosti bunkru.” To Nikky vytrhlo, neboť to znamenalo jediné. I když neutekla, i když vůbec o ničem neví a vlastně s tím nic nemá společného, už teď jí hrozí trest smrti.

Chtěla to vysvětlit, ale když viděla vítězný úsměv na tváři strážníka, který ji stále ještě prohledával tašku, neboť chycením záškodníka se zapíše do dějin krytu, pochopila, že asi nic nevysvětlí. Asi ji vůbec nikdo nebude poslouchat. Vždyť je jen holka z kantýny.

Na nic nečekala, vytrhla strážníkovi svou tašku a vší silou ho s ní majzla do obličeje. Plastové jídlo má tu výhodu, že je tužší. Na chutnosti to nepřidá, ale když s ním chcete někomu ublížit, poslouží výtečně. Tak i v tuto chvíli. Strážníkovi zlomila nos a vyrazil dva přední zuby. Není nad příruční hamburger z r. 2187.

Nikky se otočila a dřív než se stráž stihla vzpamatovat z toho nečekaného útoku, prchala uličkama bunkru v naději, že ji nikdo nedostihne a ona zvládne toto, pro ni ještě před chvílí bezpečné ale nyní vražedné, místo, opustit.