Sbohem Májo …

Mája vrazila do Nikky příbytku a přímo do náručí jednoho ze strážných. Jako na potvoru toho, kterého potkala už v kantýně. Než se cokoli stihlo udát, vykřikla: “Už jste ji dostali?” A zase se čertila jako hodinku před tím v jídelně. Zasypala detektivy tolika otázkami, až z toho byli zelení a především ztracení. Vzájemně se na sebe koukali a nevěděli co odpovídat. Jestli informace, které odhalili nepodléhají utajení, zda je mohou prozradit. A jak tak nevěděli, tak si ani nevšimli, že Mája sebrala z nočního stolku společnou fotografii Nikky a jejího taťky. A jak se tak tam motala, různě brala věci, stále vykřikovala a dožadovala se, aby už strážníci Nikky chytli, protože ona přeci nebude pracovat doma.

Když sebrala všechno, co Nikky chtěla, jala se Mája vyklidit pozice. Rozhořčeně se rozkřikla, že nemá čas na to, aby čekala, až se strážníci uvolí chytit Nikky, že jde tedy domů. Naštvaně kráčela kolem bezradných a zaskočených detektivů. Najednou si jeden z nich všiml, že jí vypadlo něco na zem. Byla to zrovna fotka Nikky a jejího otce. Strážník povídá: “Heleďme se, copak to tu máme?!” Mája ztuhla, protože pokud ji budou prohledávat, jak ostatně mají ve zvyku, bude to pro ni osudné, neboť asi sotva vysvětlí, proč má Nikky věci u sebe.

Strážníci velmi záhy ztratili svůj zmatený výraz a docela rychle ji obestoupili. Ten, který zvedl fotografii, se znova a důrazněji zeptal: “Co to je?! Proč to máš u sebe?” Mája vsadila vše na jednu kartu, zase se rozčíleně rozkřikla, ale tentokrát s tím, že když oni jsou neschopní chytit Nikky, tak ona tu línou servírku utéct nenechá. Vyrobí plakáty s jejím portrétem a nechá je rozvěsit po celém bunkru, aby každý, kdo ji potká, mohl Nikky i poznat a nahlásit. A jak asi má vyrobit její portrét bez její fotky. Svůj rozhořčený a nervní, tentokrát však nervozitu nepředstírala, rozhovor zakončila otázkou, jestli ji teda můžou poradit jiný způsob, než zkopírovat a zvětšit fotku.

Detektivy to opět zaskočilo, s tak ochotným obyvatelem bunkru se už dlouho nesetkali. Častěji museli spíše nucením získávat pomoc druhých. Tahle slečna však byla zlatá, takový skvělý nápad s plakáty a ještě je chce udělat. Hlavní detektiv si vzal Máju stranou a poděkoval jí za její nápad i ochotu se zapojit do pronásledování, tedy hledání Nikky. Poprosil ji zároveň, že když už bude dělat plakáty s Nikky, ať udělá i s jejím otcem, protože ten také uprchl. Pak jí předal fotku, která Máje vypadla, a dodal, aby, až to bude mít, jim tu fotku přinesla, protože je třeba ji zařadit do vyšetřovacího spisu. Mája přikývla a odešla. Sotva zašla kousek dál od Nikky příbytku, pelášila rovnou za ní.

Nikky byla už celá nervózní, protože Mája byla dlouho pryč a tak se jí vyptávala, co se stalo. Ta jí všechno vypověděla, dokonce i to, že fotku musí vrátit a jak to tedy udělají. Chvíli v šeru chodeb dumaly, až Nikky přišla na to, že bude nejlepší, když Mája půjde udělat několik prvních plakátů. Potom sehrají přepadení, během kterého jí Nikky ukradne fotku a uprchne. Celkem laciný, ale zdálo se že funkční nápad. Mája udělala na zkoušku několik plakátů a každému, koho během své činnosti potkala, vypravovala, jak to je hrozné, že Nikky a její otec narušili bezpečnost bunkru, uprchli a že ona je pomáhá hledat.

S několika plakáty dorazila k nepoužívaným tunelům vedoucím hlouběji v zemi a zároveň směřujícím k východu z bunkru. Po cestě potkala ještě pravidelně obcházejícího strážníka, se kterým prohodila pár slov o tom, jak si lidé neváží příležitosti žít a najít smysl života v bunkru. Co se s ním rozloučila, urazila ještě pár metrů a v jedné temné odbočce narazila na Nikky. Ta už měla celou svou výbavu u sebe a čekala jen na fotku. Tu jí Mája předala. Loučily se, objímaly, asi tak, jak to holky dělávají, a na konec musely zinscenovat přepadení. Asi kdyby Mája jen tak, zdravá a celá řekla, že ji Nikky přepadla, přemohla atd., by jí sotva kdo uvěřil.

Kvůli tomu Nikky vytrhla z palety, která tam byla upřena, jedno prkno, jako na potvoru s několika hřebíky. Ještě štěstí, že si toho Mája všimla, jinak hrozilo, že ji Nikky přetáhne hřebíkatým prknem po hlavě a nebude se konat jen nějaké omráčení či tak něco. Chybělo ještě pár minut do chvíle, než kolem půjde opět strážník na své pravidelné obchůzce. Nikky roztrhala několik plakátů, ostatní rozházely společně po chodbě. Pak se Nikky Máje omlouvala za to, že ji za chvilku praští. Mája jen vykřikla, nech to být a už bouchej. V dálce zaslechly kroky blížícího se strážného. Nikky se rozpřáhla a prásk, Mája vyjekla a svezla se po stěně k zemi.

Nos měla asi zlomený, ret roztržený, protože jí z něj tekla krev. Vypadala strašně, jak tam tak ležela mezi těmi plakáty, nyní zkrvavenými. Nikky se k ní vrhla, ale ta ji odehnala a ukázala, ať běží. Nikky se tedy otočila a rozběhla do temné chodby. Nechala za sebou svou kamarádku, která po ni riskovala všechno. Kdyby se na to přišlo, tak by byla odsouzena za velezradu. Nikky doufala, že se na nic nepřijde. Doufala, nevěděla, ale utíkala s nadějí ke svobodě a touhou zjistit, proč její taťka odešel.