Nikky utíkala, snažila se využívat každé průchozí místnosti do jiné chodby a tak zmást své pronásledovatele. Místní policii, detektivy vyšetřující útěk jejího otce. Všechny děti vyrostlé v bunkru znaly hru lovce s laserovou puškou, kdy se po večerech honily po celém známém bunkru. Místy i neznámém. Hra to nebyla nijak složitá, jeden z nich byl vždy lovec, měl baterku a na koho posvítil, ten byl uloven.
Dnes se Nikky její dětské zkušenosti hodily. Co se v mládí naučíš … vlastně je jedno, kdy se co člověk naučí, hlavně, že to umí. A Nikky znala perfektně tuhle část bunkru, tudíž se jí dařilo pomaličku, ale jistě zvyšovat náskok před pronásledovateli. Díky tomu mohla zvolnit a začít přemýšlet, kudy bude nejlepší prchat, kde si odpočinout a to nejdůležitější, kde vlastně je východ z bunkru?
Nejdříve se však všemi možnými postranními průlezy dostala až do kantýny, tedy spíš spižírny, kde popadla nějaké ty konzervy do zásoby. To po ní stále stráž marně pátrala v okolí ošetřovny. Někteří strážní však byli vyslání na místa, kde se dalo předpokládat, že se Nikky ukáže. Jídelna byla jedním z nich. Ve chvíli, kdy do ní strážní vstoupili, byla už na odchodu a tak si jich všimla dřív, než oni jí. Proto se stihla ukrýt za vozík, který sloužil k rozvozu obědů, večeří a prostě jakéhokoli jídla.
Seděla přikrčená za ním a přemýšlela, jak se rychle, a hlavně nepozorovaně, odtud dostane. V tom ji vyrušila slova: “Co tu děláš?” Leknutím sebou škubla a otočila se. Tam vidí svou kamarádku a spolupracovnici z kantýny Máju. Byly obě víceméně stejně staré, chodily spolu do školy a při testu znalostí a využitelnosti tak trochu spolupracovaly. Následkem toho dosáhly skvělého životního umístění v rolích číšnic, servírek, prostě roznašeček jídla. Teď tu jedna seděla přikrčená za vozíkem, druhá nad ní s nechápavým výrazem a ve dveřích jídelny policie.
Mája nebyla vůbec hloupá a tak ji ani dlouho netrvalo, než pochopila, že nesrozumitelné šeptání Nikky je způsobeno přítomností vyšetřovatelů. Otevřela dvířka vozíku, kam se dává nádobí, během toho se hlasitě a se zájmem ptala detektivů, co že si to dají k jídlu. Ti jí nervózně odsekli, že nic, a prý jestli neviděla Nikky. Mája rozčíleně vykřikla, ať jí o ní ani nemluví, že s ní měla mít dnes službu a je tu sama. Během toho nohou kopala do Nikky, čímž jí naznačovala, aby vlezla do vozíků. Nemusela ji dvakrát pobízet. A tak během rozčilování se nad tím, že Nikky není v práci, ji začala ve vozíku vozit po jídelně přímo pod nosem detektivů. Ti se ještě snažili ptát, zda Mája něco neví. Ta je však odbila slovy, aby jí Nikky přivedli, protože ona ji roztrhne jako hada. Než by se detektivům chtělo poslouchat hysterickou servírku, zběžně a rychle prohledali kantýnu i zásobárnu. Díky rychlosti a nervozitě, kterou jim stále se rozčilující Mája působila, si ani nevšimli, že některé zásoby chybí.
Sotva odešli, Mája s vozíkem a Nikky v něm zajela do kuchyně. Začala se nyní celkem klidně a tiše vyptávat, co se to vlastně děje. Když jí Nikky vše pověděla, Máje bylo Nikky líto, protože věděla, že je pramalá šance na ospravedlnění. Snad kdyby u ní nenašli tu svačinu by nějaká jiskřička naděje byla, ale takto bude jistě shledána vinou, i když vůbec nic neví o otcově útěku. Nikky se chtěla rozloučit a pokračovat ve svém útěku, Mája jí však nenechala odejít samotnou. Ještě chvíli chtěla zůstat se svou kamarádkou než ji zřejmě ztratí navždy.
Společně se všemi možnými průlezy dostaly až k Nikky příbytku. V něm ale už bylo obsazeno, několik strážných jej převracelo vzhůru nohama a hledali něco, co by ji ještě pevněji usvědčilo. Ačkoli nic takového nebylo, chtěla si Nikky vzít své nejoblíbenější věci. Sama ale pro ně nemůže a tak poslala Máju mezi strážníky, aby se pokusila donést fotku jejího otce, fotku mamky, kterou nikdy nepoznala a nějaké oblečení.
Nikky zůstala schovaná a Mája vyrazila.
Žádné komentáře:
Okomentovat