Já si to zasloužím!

Genesis 4,1-16

Dnes jsme si vyslechli text jednoho z nejznámějších biblických příběhů. Lidé možná netuší, kdo to byl Barnabáš, spolupracovník apoštola Pavla, asi mnoho nebudou vědět o Abrahamovi, ale Kain a Ábel, to je jiná. Skoro se chce říci, že ten starý příběh ... ale jakpak starý, kde jsme na to přišli, že je starý? Ten příběh je tak nový, jak si ani nedovedeme představit. Snad každého dne, znova a zase, se odehrává v každém z nás.

To je taková nepříjemnost starozákonních příběhů, vlastně všech biblických textů. Čtenář je sváděn k tomu, aby si myslel, že to celé je o někom, kdo žil už dávno, v jiné zemi, v naprosto odlišné situaci. Nepřítel Boží udělá vše proto, aby myšlenka, že by to mohlo být o posluchači, čtenáři, zůstala pěkně skryta pod pevným příkrovem ledu zajímavých, možná i oslovující, informací.

Biblický text, včetně toho dnešní, neveselého a nepříjemného, je o člověku v nás. O tom, že chceme být někým, toužíme dát význam svému životu a honíme se za uznáním, přijetím. Vidíme sebe jako těžce zkoušené životem, kteří zasluhují kousek respektu. Jako ty, kteří se snaží a nelze jim neúspěchy klást za vinu.

Buď se vnímáme jako ti silní, kteří se snaží život urvat a případný neúspěch je dán tím, že jsme obklopeni bandou slabých neschopných lidí. Nemusíme se tak vnímat celkově, stačí v určitých oblastech života, ve kterých jsme pevní v kramflecích. Na druhou stranu se někdy vnímáme jako ti slabí, kteří se snaží, ale jsou obětí ostrých loktů druhých, jak jinak, či životní džungle všeobecně. Vidíme se jako oběti lidského šílenství, chudáci, kteří se nechtěně připletli do životních střetů. Ať tak či onak, vždy jsme nevinní a nakonec ublížení.

Kain jehož jméno znamená tepající, bušící, je taky takovým človíčkem ždímající svou lidskou sílu v touze po uznání. Ostré lokty má a příběh nás přesvědčí, že velmi. Chce být první, nejlepší, snaží se a proto si to přirozeně zaslouží. Alespoň takový má pocit. Naproti tomu Ábel nese jméno, které znamená pomíjivost. Nikoli však marnost, beznadějnost, ale spíše konečnost, dočasnost. A v příběhu se ani nestačí projevit. Snad působí jako bohém, nemakačenko v očích Kaina, který se lopotí po polích, zatímco Ábel hlídá, možná i v leže, stáda, ovce se pasou, rostou a plodí mladé. Klidně mohl nejednou prohlásit, že tu není navždy, tak se přeci nestrhne. V očích snaživého Kaina jasný loser, tj. ztroskotanec, bezvýznamná existence.

Tito dva bratři, lidé, se střetnou. Vlastně za střet to považuje jen jeden z nich. Ten ambicióznější, snaživější a ve svých očích určitě odpovědnější. Oba přednesou dary Hospodinu, oběť, ale jen Ábelova je přijata. Jaká to nespravedlnost. Ateista cynik by nyní poznamenal: čemu se divit, život je nespravedlivý, Kaine zvykej si. Protože podobnou zkušenost všichni známe na vlastní kůži, kdy snaživý, ten který si to zasloužil, nic nedostal a všechno shrábl nějaký šťastlivec. Povýšení v zaměstnání, vysněného partnera, konkrétní roli v církvi, povolání ke službě, pro kterou jsem se určitě narodil. Atd.

A Kain se čertí, nepřemýšlí o tom, že by Bůh mohl sledovat cosi jiného, než jen nějaký svůj nepochopitelný rozmar. Vnímá Boha jako životodárný paprsek světla, do kterého se mu někdo postavil. Ani ho nenapadne, že možná to je on, kdo stojí špatně, vedle a měl by cosi změnit. On, ve svých očích, je přeci dokonalý. On si přeci zaslouží přijetí, požehnání, uznání tam, kde je. Ábel, ta nula, ten mu přeci nemůže bránit, to je do očí bijící nespravedlnost. Tedy alespoň do těch Kainových očích. Nakonec je to dle Kaina Ábel, kdo překáží, kdo je nespravedlivý, nehodný, skvrna lidstva, kterou je třeba vyčistit.

Ze své chyby, selhání činí odpovědného druhého. Ze své ztráty spojení, vztahu s Bohem viní druhého člověka. Člověk člověka činí odpovědným za své selhání, protože on se snažil a přeci nemohl selhat, rozhodně si to nezasloužil, to selhání. Může za to ten druhý. Kain si jde upřímně, leč rozčíleně vyříkat se svým bratrem, jak je možné, že jeho, snaživého, tvrdě záslužně pracujícího, Bůh nepřijal, a Ábela, ano. Jako kdyby Ábel mohl rozhodnout, koho a kdy si Bůh vyvolí, přijme. Nechápající, snad i argumentace neschopný Ábel je každým okamžikem vinnější. Nakonec je potrestán za to, že Bůh Kaina nepřijal.

Nyní už mezi člověkem a Bohem nestojí nikdo, žádný člověk, žádná bytost, která by mohla zastavit proud Božího požehnání. Tedy až na tu propast hříchu, která je nyní odhalena v celé své hrůze, neboť v ní leží zavražděný Ábel. V takové propasti člověk najde všechno, co by už raději nikdy neviděl, leží to tam, kouká to mlčky na něj a není moci to přikrýt. Je to otevřený masový hrob hříchů a hříšků. Některé jsou už tak staré, že z nich zůstávají jen vybělené skelety, i přesto jsou stále odporné a němými ústy křičí do světa selhání, které je způsobilo, do světa.

Čas hříchy neodvane, spíš funguje stejně jako v případě ledovců. Ty se pohybují, ač se to člověku možná nezdá. A když přijde čas, tak vydají to, co do nich před lety někde daleko v horách zapadlo. Takhle vydal jeden ledovec i známého člověka z pradávna a to v tak skvělém stavu, že se velmi záhy ukázalo, že neumrzl, ale byl zavražděn. Čas hříchy nesmyje, pouze je vyčistí a ukáže jejich zrůdnost bez příměsí.

A Kain pomalu začíná chápat, že odstraněním Ábela se nezbavil konkurence, zábranu Božího požehnání, pouze jen rozšířil svou oddělenost od Boha a ztratil člověka. Člověka, kterého si možná vážil pramálo, ale ač si to neuvědomoval, mohl s ním sdílet lidský úděl, mít přítele, bratra. Takhle zůstala jen výčitka a samota.

Nevíme, zda si vzpomněl na to, co mu Bůh pověděl velmi záhy po té, co nepřijal jeho oběť, dar. Kain se k tomu nikdy nevrátil, jednal, jako by neslyšel příčinu Božího odmítnutí a zaslíbení k tomu. Slibu, že Kain dojde přijetí, když nenechá ve svém životě vládnout hřích. Z textu můžeme sotva zjistit, co hříšného bylo na počátku, neboť to zůstává ve stínu bratrovraždy. Nic to ale nemění na skutečnosti, že hřích se chce zmocnit člověka a v případě Kaina se tak i stalo.

Hřích, jak už jsem zmínil, si často představíme jako propast či cosi, co jsme přivodili a ono nás to odděluje od Boha. Zde ale čteme zajímavé přirovnání, protože nevidíme propast, bažinu, ale šelmu, dravé zvíře, které číhá na nestřeženou příležitost zaútočit, trhat a žrát. Kdo někdy viděl, co dokáže napáchat liška v kurníku plném slepic, zajisté porozumí tomuto příkladu číhající šelmy na zápraží.

Příklad ale jde hlouběji, nemá jen rovinu ničení a zmaru, ale též i vlády. Liška a vlastně jakákoli šelma způsobí škodu a zmizí. Ne tak hřích, ten chce vládnout. Vstoupí do lidského života jako dobyvatel, okupant, se samozřejmostí se ujímá vlády, žádá patřičnou poslušnost a slibuje modré z nebe. Jen bláhoví tomu věří. Pak ještě ti, kteří odmítají s hříchem okupantem bojovat a v zájmu pohodlí kolaborují.

Ale člověk je povolán k něčemu jinému, nikoli být pod kontrolou hříchu, ale kontrolovat hřích. Hřích nemá mít na uzdě člověka, ale člověk hřích. Svoboda se neprojevuje tím, že mohu bezmezně hřešit, ale že mohu nehřešit. Žít život v souladu s Bohem je výsada, ke které byl pozván i Kain, který však čekal odměnu za svůj záslužný život plný snahy, úspěchů ale i hříchů.

Nenech se sežrat, to byla výzva i varování Kainovi a platí každému člověku i dnes. Neberu-li ho vážně, mohu skrze Kainův příběh nahlédnout i do své budoucnosti. Do údělu člověka, který ve své pyšnosti, hrdosti a pocitu záslužnosti, uznání je zotročován stále více vládou hříchu s přesvědčením, že za neúspěchy mohou druzí. Takový člověk končí v samotě bez opravdových hlubokých vazeb přátelství s Bohem i druhými lidmi.

Kain, když zaslechl důsledek svého počínání, jediného, co je schopen říci, je, že trest zasluhuje, ale tento je příliš velký. Jakási podivnost. Na jedné straně jakoby pokání, sám říká, že to co učinil, nelze odpustit. Inu, budiž. Neodpustitelné provinění žádá nejpřísnější, ba nejkrutější trest. A ono ejhle, ono to je příliš velké. To je divný.

Na jedné straně představa, že člověk udělal něco, co nelze odpustit, ba jinými slovy, vlastně odpuštění nechce. Na druhé straně rozčílení nad tím, že trest je příliš přísný. Je to absurdní ale smutné, co s člověkem udělá hřích. Zmatení nikoli jazyků, ale mysli. A to absolutní. Žádat přísný trest, odmítat odpuštění, a vztekat se, že jsme trestaní. Že musíme nést důsledky svého hříšného počínání.

Kain hledal své místo, toužil po něm tak silně, až nakonec žádné neměl. Odhalení prvního hříchu začíná otázkou: Kde jsi? Odhalení druhého: Kde je tvůj bratr? Kain nejenom že neví, kam patří, už navždy zůstává vyhnancem a každá země, kde bude bydlet, mu bude cizí. Ono slovo Nód znamená cizina, vyhnanectví. Ale bude též sám, už nemá bratra, nemá vztah s druhým člověkem. To je smutný úděl hříšníka.

Bůh však ani tehdy nad ním neláme hůl. Dává mu čas do konce života přemýšlet o všem, co slyšel. Přemýšlet o tom, proč mu Bůh neoplatil stejnou mincí. Dává mu čas k pokání.

Závěrem obraťme pohled k celé šíři Bible a připomeňme si, že to není jen jakýsi starozákonní Bůh, který zde jedná, je to Hospodin, Stvořitel, je to Ježíš, Bůh Spasitel. Kristus přišel, žil na této zemi a své kázání začal právě slovy: přiblížilo se království nebeské, čiňte pokání! Nenechte hřích, aby Vám vládl. Ježíš ukázal, že odpuštění není iluze, že není hříchu, který by neodpustil. Jen toho, kterého se dopustil Kain: odmítnutí odpuštění.

A Kristus ve svých kázáních pokračoval tím známým dvojím přikázáním lásky. Kde jsi člověče, Bůh tě miluje, miluješ ho? Kde máš bratra člověče, Bůh ho miluje, miluješ ho? A tak otázka, před kterou stojíme každý den, je ta, zda chceme a budeme pyšnými hrdými vyhnanci nebo těmi, kteří jsou milovaní a milují. Zda se navždy budeme koukat do té propasti plné našich hříchů, nebo ji budeme moci překonat po mostě Kristova odpuštění. Zda se necháme sežrat hříchem, nebo dáme Kristu ve svém životě prostor, aby tuhle šelmu pěkně odstřelil.