Kdo je křesťan?

Marek 12:18-34

Jiný kraj, jiný mrav, říká se. Především pak jiná řeč. Nějak se člověk domluví v Česku, trošku jinak v Polsku. A když přejde kopečky do Německa, nerozumí vůbec. Jedním si ale může být jist. Může vědět, kde je či s kým má tu čest. Řeč, přízvuk nás prostě prozradí.

A nám křesťanům, obzvlášť těm hlásícím se k probuzeneckému důrazu, by se hodilo stejně jednoduše poznat, kdy je člověk ještě křesťan a kdy se stává pouhým sympatizantem, posluchačem plným zájmu, nikoli však učedníkem. Kudy vede ta nezřetelná, leč svými důsledky fatální hranice mezi pšenicí a koukolem. Kdy je ještě mé srdce, má duše, mé bytí tím klasem přinášejícím užitek Bohu i jeho stvoření, tj. světu i druhým lidem. A kdy se už stávám plevelem dusícím druhé v jejich touze růst a nést užitek.

Jelikož víme, že život víry by měl přinášet užitek, nejen prázdnou filozofii či náboženství, je vcelku jedno, jak onen paskvil nazveme, toužíme, ba žádáme od sebe a posléze i druhých nějakou úrodu. A to především v oblastech, které jsou vidět. Chování a rozhodování v osobním a veřejném životě. Věroučné projevy apod. Cokoli, co lze škatulkovat a měřit. Nejlépe tedy množství zjevných a k tomu odhalených hříchů. To se nám stává řečí, přízvukem, podle kterého usuzujeme, kdo odkud je. S kým máme tu čest či průšvih.

Počátečním motivem, pokud jsme neztratili nit, byla touha nést ovoce, nebýt neužitečným, ba nebezpečným plevelem. Výsledkem se však, v lidském podání, naprosto přirozeně, nakonec stává honba na čarodějnice, tedy hříšníky. Ti jsou odhalováni, usvědčováni v domnělém, přesto upřímném, zápase o svatost.

Produktem takového úsilí je k všeobecnému zděšení nikoli svaté čisté, nebo alespoň svatější a čistější než jiná, společenství, ale atmosféra žádající přetvářku, skrývání a zakrývání osobních i společných selhání. A není snad nic horšího než pokrytectví, které dusí a zašlapává do země každou upřímnou snahu, touhu hříšníka po Bohu, neboť po něm žádá, aby okamžitě přestal být hříšníkem. Což člověk sám, ani se všemi anděly i stvořením v zádech, nedovede. Je jen darem Boží milosti, že lidé mohou, přijímají-li Krista jako Pána, být omilostněnými hříšníky.

Kde je tedy hranice, mezi omilostněným hříšníkem, učedníkem a hříšníkem zajímajícím se, sympatizujícím? Snad kousek pravdy nám může pomoci odhalit dnešní biblický text. Dva, možná na první pohled nesouvisející příběhy, se spojují svými závěry. První končí konstatováním: velmi se mýlíte či bloudíte. Druhý: nejsi daleko od Božího království.

S dovolením, pomiňme nyní přednášku o saduceích, kým byli a proč. Jen si prostě představme lidi, kteří se hlásili k víře v Boha a brali ohled na vyvíjející se dobu, kulturu. Nebáli se přemýšlet, neváhali se střetnout s takovými pochybnostmi a otázkami, jako např. právě ta dnes zmíněná: co bude po smrti? Bude vůbec něco? Dochází k závěru, že po smrti nic není a zdůvodňují to mimo jiné i tak, jak jsme mohli dnes číst.

Je život člověka s konečnou platností ukončen smrtí či nikoli? To se nám zajisté nezdá jako prázdná a zbytečná otázka. Ani Ježíš ji tak nevnímal, vždyť mnohokrát mluví o místě, které jde připravit svým učedníkům, následovníkům. Dnes však odpověď na tuto otázku zakončí: velmi bloudíte ...

Jak je to možný? Saduceové zjevně věnovali mnoho snahy dumání, precizování odpovědi na otázku smrti a věčnosti. A nejen na tuto otázku. Přemýšlení si od nich žádalo čas i energii, a jelikož patřili ve většině ke šlechtě, vyšší vrstvě společnosti, neměli čas na přirozené úkoly z jejich postavení vyplývajících. Nebyl čas a chuť k almužnám, péči o chudé atd. Daleko důležitější se zdála potřeba domyslet "proč". Pro množství myšlenek "skutek utek".

I přesto s úsměvem a jistým druhem povýšenosti hleděli na ostatní, obzvlášť na farizee, tj. zákoníky, kteří se pořád o něco ve svých životech snažili. Na ty, kteří si vymysleli několik set pouček, aby to, co čtou v bibli, nějak zpřítomněli ve svých životech.

Možná měli podobný pocit jako mnozí Evropané, když se setkávají s Američany, kteří jsou také hned se vším hotovi. Na vše mají postup, tři kroky, odměna na závěr a nazdar. Čteme-li křesťanské knížky z tohoto zemského prostoru, sem tam se držíme za hlavu s myšlenkou, co to je zase za pitomost. Víme, cítíme, že život není pouze "raz, dva, tři" a problém vyřešen. A tak raději o všem pečlivě přemýšlíme a dumáme.

Hledáme a řešíme motivy, precizujeme pohledy, střetáváme se ve vleklých myšlenkových bitvách o to, kdo má být v církvi první, jak má církev vůbec vypadat, co je vhodné dělat během bohoslužeb, a jestli shromáždění vůbec říkat bohoslužby. Je-li modlitebna kostel, nebo kostel modlitebna, co přesně se děje při večeři Páně atd., až pro samé diskuze a přemýšlení nezbude místo, čas a síla pro vyjádření, žití lásky k Bohu.

Dumáme podobně jako saduceové o tom, komu bude patřit žena, aniž by nás napadlo, že žena možná není majetkem muže, věcí, kterou lze vlastnit, natož až za hrob. Zápas o upřímnost, opravdovost, čistotu motivů, života může odvádět od vlastní podstaty, od vztahu s Bohem.

Nejednomu člověku se stalo, že v partnerském životě, přes všechnu upřímnou snahu, havaroval. Důvod, který později objeví, je, že ačkoli plnil všechny úkoly, který si vytyčil, promyslel, pro samou přezaměstnanost, zaneprázdněnost neměl čas na vlastní vztah. Nakonec to byl život dvou cizích lidí v jednom bytě, dvou spolubydlících, kdy jeden z nich se dříve nebo později odstěhoval.

Saduceové, a vlastně všichni dumající, se do tohoto stavu blíží ve životě s Bohem. Vše plní, vše mají do posledního šroubku promyšlený, ale pro všechny povinnosti nezbude prostor pro to nejdůležitější, vlastní vztah s Bohem.

Všimněme si nyní druhého příběhu, kdy se Ježíš setkává se zákoníkem, který má nějakou představu o tom, co je dle něho v životě člověka nejdůležitější. Chce si to ověřit? Nevíme. Prostě se ptá. Ježíš odpovídá. Zákoník k tomu přidává svůj komentář a Ježíš ono závěrečné: "Nejsi daleko od Božího království."

To, čím si bezejmenný zákoník vyslouží tuto charakteristiku, je vyjádření, že láska k Bohu, následně i k bližnímu, je víc než celý náboženský provoz. Včetně dumání o v tu chvíli zásadních teologických otázkách. To vše zůstává ve stínu lásky, vztahu s Bohem, který se následně projevuje v mezilidských vztazích.

Milovat Boha však je stejně nejednoduchý, jako milovat druhého člověka. Sotva pomine žár exploze zamilovanosti, musí přijít ke slovu láska, jinak je vztah ztracen. Např. když zapálíme oheň v kamnech, krbu, i za pomoci nějakého podpalovače, musíme pravidelně přikládat, jinak nám vyhasne. To, že je třeba nasekat dříví, přinést si je a posléze přiložit, je samozřejmost. Asi by nám mnoho nepomohlo, kdybychom u krbu seděli a přemítali nad tím, jaký dřevo je nejlepší, na jak velký kousky je dobrý je nasekat atd. To jsou drobnosti, nikoli nedůležité, mají svůj význam, ale ne zásadní. Rozhodující je přiložit či nepřiložit.

Milovat Boha je nepředstavitelně mnohem více zásadní, než otázka přikládání do kamen ve vymrzlém domku za polárním kruhem. Tam člověku hrozí, že umrzne, zde člověku hrozí, že zbloudí navěky.

Jak přikládat do kamen vztahu s Bohem?

Jsme vyzváni, abychom jej milovali celým srdcem. Snad můžeme říci, že jde o naše city, ta prostá vyjádření náklonnosti jeden k druhému. Kolikrát však tomu, koho mám rád, na kom mi záleží, to opravdu řeknu. Nevzpomínám si, kdy jsem cokoli v tomto smyslu řekl svým sourozencům. A přitom mi na nich velice záleží. Manželce to občas snad i vyjádřím, lépe se zeptat jí, ale to díky všem možným radám, přečteným i slyšeným, že to je třeba. Že žena potřebuje slyšet, že ji muž má rád. On asi i muž, nemyslím, že by mi je nepříjemný zaslechnout, že jsem milován.

Člověk potřebuje lásku nejenom vidět, ale i slyšet, cítit. A Bůh touží po čemsi podobným; nežádá poslušnost, touží, chce lásku, vztah, kdy tomu druhému na něm záleží natolik, že se to nebojí říci. Pane Bože, mám tě rád ... kolikrát to ve svých modlitbách řeknu v poměru k "Pane Bože, prosím, děkuji atd. ...". Ten poměr nám možná může napovědět, proč Ježíš říká zákoníkovi, že není daleko od Božího království, když chápe vážnost věci. Tedy že láska k Bohu je víc, než pouhé strojové projevy poslušnosti a zbožnosti.

Milovat celou svou duší snad může znamenat, že má osobnost, mé zvyky a nakonec i motivy berou zřetel na Boha. Přemýšlím, ptám, zkoumám, zda to, co chci udělat, bude potěšením, zdrojem radosti pro toho druhého. V našem případě pro Boha, pro Ježíše.

Snadno se to poví, hůře plní. Známe to ze vztahu s druhými lidmi. Máme kohosi rádi a víme, že cosi nemá rád. Cosi, co mi milujeme. S tím přichází zásadní otázka: pořídím si to, i když to druhému radost neudělá, ba jej to rozesmutní, nebo si to nepořídím. Vezmu na něj ohled, nebo na sebe. Vezmu ohled na Boha a neudělám to, co bych z celé své duše chtěl, jen proto, že mi na něm záleží, nebo ne?

Někdy zbožný, snad bychom řekli bohulibí život žijeme jen proto, aby se neřeklo, prostě proto, že to je správný. Bůh ale žádá jinou motivaci, než pouhou vojenskou poslušnost a odevzdanost. Kdo miluje, je poslušný z jiného důvodu než jen pro pouhou spravedlnost. Jde mu o potěšení druhého, nezarmucování.

Bereme-li ohled na Boha, možná se na pohled zdá, že jsme poslušní, ale my mnohem více jsme milující bytosti, kterým na Bohu záleží. Chci-li Boha milovat, znamená to tedy brát na něj ohled ve svých rozhodováních a toužit mu dělat radost. Obrazně řečeno: snažit se vyloudit radostný úsměv na jeho tváři.

Milovat myslí není nic jiného, než o něm přemýšlet, snít si. Žalmista nejednou říká, že rozjímá dnem i nocí. Možná si představíme starého mnicha u svíčky, který oka nezamhouří a čte bibli dnem i nocí, případně se modlí a cosi sepisuje. Děsivá představa, ale ono snění a přemýšlení o čemsi či komsi, koho máme rádi, nám neznámý není. Zamilovaný chlapec, i kdyby byl na druhém konci světa, tak dnem i nocí nosí obraz své milé v mysli. Nepřemýšlí o ní tak, že by celý dny seděl a dumal, co asi tak má na sobě, ale myslí na ni a nezapomíná.

Říkám si, kolikrát se takhle bezúčelně zadumám a předmětem mi je Bůh, Ježíš Kristus. Kolikrát si jen tak sednu, aniž bych hned popadl Bibli či modlitební seznam a přemýšlím o Bohu. Jedním z projevů lásky jsou právě takové spontánní myšlenkové výpravy. Chci-li milovat Boha, tak se na ně sem tam někdy vypravím. Nejen tehdy, když mne uzemní nekonečný vesmír nad hlavou či jiná krása stvoření. Miluji Boha, přemýšlím o něm.

Závěrečný důraz na sílu vrací člověka pevně k zemi. Láska není jen cit, ohled a myšlenky. Láska jsou i činy, které ji potvrzují či o ní hovoří. Jako lidé často začínáme a končíme činy, to předcházející se nám jaksi vytrácí. Na druhou stranu pak někdy zase jsme jen pro ty city atd. a skutek utek. Láska, která nakonec nespojí cit, ohled, myšlenku v čin, zůstane iluzí, ba přesněji bludem.

Láska k Bohu se projevuje tím, že člověk dělá to, co se Bohu líbí. Nedělá to proto, že to je správné, ale proto, že to Bůh chce a on Boha miluje, chce milovat. Rodiče nemám rád a nerespektuji proto, že by byli takoví skvělý, bezchybní a v myšlenkách brilantní, respektuji je proto, že je mám rád a záleží mi na nich. Ačkoli si u Boha můžeme být jisti, že je skvělý, bezchybný a v myšlenkách brilantní, nemělo by to být důvodem, natož rozhodujícím, k tomu, abychom ho respektovali, poslouchali. Tím má být láska.

Milovat Boha silou pro mne znamená, že pro něj svou silou něco dělám, nejen o tom mluvím.

Ptáme-li se, kde vede hranice mezi tím, kdy jsem učedníkem a kdy náboženským sympatizantem, fanatikem atd., odpověď snad nacházíme právě v odpovědi na otázku, zda Boha pouze posloucháme, nebo ho i milujeme. Bez lásky a jejích, třeba i hloupých projevů, který můžeme v dějinách vidět a proto se jich vyvarovat, se církev stává pouhou fabrikou na náboženský výkon. Společností na spravedlnost, ze které musí být každý, kdo nesplní normu, vyhozen, aby výkonnost zůstala zachovaná.

Můžeme buď Boha milovat, nebo si žít náboženský život. Učedník miluje, sympatizant si žije. Záleží pro co se rozhodneme.