Kdybych jen věděl, co mám dělat.

Většina těch, kteří vyrostou v církvi a i v ní zůstanou, se shodne, že jako dítě či dospívající záviděli učedníkům, ba všem, kteří byli kolem Ježíše, že jej mohli slyšet jasně, zřetelně a nepochybovat, zda řekl či neřekl: pojď za mnou. A i když člověk povyroste, někde to v něm zůstane: kdybych znal jasně Boží vůli, jistě bych méně chyboval. Jak už to ale bývá, většina úvodů kázání před nás staví otázku. Ta dnešní je: opravdu stačí znát Boží vůli, konkrétní vedení?

Snad kousek porozumění nám vnese porovnání příběhů dvou mužů. Oba byli proroci. Oba poznali konkrétní Boží vedení: co, kde a jak mají udělat. Oba dva to překvapilo, nečekali, že by pro ně Bůh měl připravenou takovou cestu. Ale každý z nich se zachoval jinak. Naší otázkou, která nám pomůže zodpovědět dnešní první, bude: proč? Proč první poslechl a druhý ne? Kde vzal první odvahu ke kroku víry a jak to že se druhému nedostávala?

Poslechněme si nyní příběh o Samuelovi a záhy potom kousek z vyprávění o Jonášovi ... (1. Samuelova 16:1-13, Jonáš 1:1-3)

Dva proroci, každý se zachová jinak. Kdo ale byl takový prorok? Budu-li hodně zjednodušující, mohu říci, že se jednalo o duchovního, který nejenom vykládal zákon, ale především jej aplikoval na konkrétní situace. Dnes bychom řekli např. kazatel, farář, pastorační pracovník, určitě i misijní ... prostě každý, kdo bere vážně Boží slovo ve svém životě i v životech druhých. Shrňme měřítkem Nového Zákona: Kristův učedník.

Stojí před námi tedy dva lidé, kteří berou vážně Boží vůli, Boží vedení. A přeci je v jejich jednání zásadní rozdíl.

Ale hezky popořádku.

Oba dva jsou osloveni, ba zaskočeni konkrétním Božím vedením. Samuel nečeká, že Bůh po něm chce, aby šel pomazat, tj. ustanovit nového krále. Připadá mu to absurdní, když už tu jeden král je a že by se jednalo o skvělou zkušenost, se říci nedá. Ale poslechne a nechá se vést. Však záhy ho čeká další překvapení: když o mladíkovi, ve kterém vidím vyvoleného krále, koho jiného by mohl Bůh vybrat, slyší, že ten to není. Šok, možná zklamání, i přesto zůstává věrný, poslušný Božího vedení. A ve chvíli, kdy je postaven před toho, koho si Bůh vyvolil, nezpochybňuje Boží vůli, nesnaží se to "ukecat", ale jedná tak, jak Bůh žádá.

Jonáš, prorok, který je zaskočen Božím promluvením. Snad ani nečeká, že by k němu mohl Bůh nějak konkrétně mluvit. Umí aplikovat Boží zákon do všedních situací, ale nepředpokládá cokoli nad rámec. Díky tomu je naprosto vykolejen, když se mu dostane jasného Božího vedení. Jeho reakcí není poslušnost, ale zděšení a útěk. Vždy, znova a zase se čtenáři pozastavují nad tím, jak si mohl myslet, že Bohu uteče. Jeho útěk však ukazuje, ačkoli v daném případě je pouze geografický, jaká je přirozená lidská reakce na Boží vedení. Útěk: myšlenkový, geografický, prostě jakýkoli.

Když to shrneme, můžeme říci, že k oběma Bůh promluvil. Oba dva věděli, byli si jisti, že se jedná o Boží vedení. Ani jednomu z nich se konkrétní Boží vedení pro jejich život v dané situaci nezamlouvalo. Oba jsou zaskočeni, překvapeni, co to Bůh po nich chce? Čekali všechno, byli připraveni na ledacos, ale na tohle ne. Vždyť oběma na cestě, na kterou je volá Bůh, jde o život. Jejich reakce jsou však odlišné: Samuel se nechá vést, Jonáš utíká.

Obvykle se v příběhu Jonáše zaměříme na důvody, které ho vedly k nesmyslnému úprku před Bohem. Podívejme se však na Samuela a položme si otázku: proč také neutekl, nebo neudělal něco jiného, čím by se vyhnul, či alespoň pokusil vyhnout cestě, ke které byl volán?

O Samuelovi víme mnoho, ba jsme si jisti jeho osobním životem s Bohem. Pravidelným rozhovorem, nasloucháním, setkáváním s Hospodinem. Naproti tomu o Jonášovi toho moc nevíme. Jaký byl před tím, než přišlo ono kritické a konkrétní povolání do služby v Ninive, zůstává otázkou. Víme ale mnoho o nás samotných, o člověku všeobecně a jedno můžeme říci: Jonáš jedná jako někdo, kdo nezná Boha. Ne neznaboh, ale jako ten, kdo mu nedůvěřuje, pro koho je Bůh jen zkratkou k úspěchu, ke štěstí, či strašákem. Jedná jako člověk, který se upřímně zve bohabojným, ale učedníkem, následovníkem není. S trochou odvahy můžeme povědět, že Jonáš oproti Samuelovi nemá osobní spojení s Hospodinem.

Samuel se totiž nechává Bohem oslovit, vést a díky tomu dochází v jeho životě k mnoha setkání, ba až by se zdálo všedních, s Hospodinem. Není dokonalý člověk s pevnou silou vůle a kázní. Má pochyby, není si jist, představoval si věci jinak, ale osobní předcházející zkušenost s Božím jednáním, vedením, mu dovoluje, ba pomáhá poslechnout. Není to tedy Samuel, kdo tu oslňuje poslušností, ale Bůh sám, který v jeho, tj. Samuelově životě má prostor k jednání. Bez něj bychom mohli číst příběh podobný tomu o Jonášovi.

Dát prostor Bohu ve svém životě znamená dovolit mu mne oslovit. Možná jako lidé toužíme po zvláštních zážitcích, ale Bůh nakonec mluví zcela obyčejně, neokázale. Nelibuje si v bouřlivých projevech, nemetá blesky, přichází naprosto obyčejně skrze lidskou zkušenost s ním, kterou zanechal lidem v podobě Bible. S tím ale souvisí i duchovní písně, duchovní život všeobecně a modlitby.

Bibli člověk nemá číst proto, aby sebe či druhé mohl poučovat, ukazovat jakási tajemství a zvláštní úkazy. To nejdůležitější je obvykle to nejjednodušší. Kdyby člověk k porozumění biblické zvěsti, tomu základu, potřeboval zvláštní intelektuální nadání, tak Kristus k sobě nebude zvát děti, jejichž myšlení je limitované jejich mladým poznáním. Přesto i ony, bez toho, aby znaly kontext, mohou být osloveny. A to je to, o co jde. Bibli čtu proto, abych se nechal oslovit samotným Bohem. Toužím slyšet Boží hlas.

Stejně tak písně nezpívám, nehraji proto, abych předvedl či uspokojil svůj hudební cit, ale abych se i skrze ně nechal oslovit. Nakonec to je text písně, který oslovuje, nikoli hudba samotná, ta může vzít za srdce, ale skrze text, slova může zazářit Kristus nově, živě a konkrétně v životě člověka. Opět jde o oslovení. Proto si potřebuji klást otázku: proč zpívám, co od písní očekávám? Toužím-li po oslovení, pak ty písně nejsou vhodné jen pro nedělní příležitost či zvukovou kulisu. Jsou cestou po které lze jít vstříc Bohu, dát mu prostor.

I v modlitbách to platí, že ani ony nejsou jen prostředkem, díky kterému může člověk ze sebe setřepat všechna trápení dne, ulevit si. Nejedná se pouze o nějakou duchovní terapii. Pokud je modlitba motivována a vedena touhou nechat se oslovit, může k oslovení dojít. Pokud je ale modlitba jen čímsi, kde se člověk především ba až jen vypovídá ze svých trápení i radostí, pak v ní není prostor pro Boží oslovení. Vlastně v ní není prostor pro Boha vůbec.

Touha nechat se oslovit skrze Bibli, modlitbu, písně a další formy zbožnosti je klíčová. K čemu by ale oslovení bylo, kdyby se člověk nechtěl nechat vést. To však neznamená, že se musí ptát na to, kdy si má a jak např. zavázat tkaničky u bot. O to nejde, jde o to, že počítá s tím, že na Boží pokyn, který může přijít, zastaví či změní směr.

Takový člověk, který se nechává vést Bohem, si nepotřebuje biblickými veršíky podepírat, zda si může pustit televizi či nikoli. Zda může jít do kina nebo si sednout k počítači. Použít auto nebo kolo. Zmíněné i mnohé jiné věci vlastně nejsou špatné a člověk se v nich nemusí hloupě ptát, potřebuje se ale nechat vést, což znamená, že počítá s tím, že např. televizi bude mět zapnout, když se mu nebude chtít, protože ho tak Bůh povede. Nebo že bude mět vypnout počítač a jít ven, když jej naopak bude chtít mít zapnutý a sedět u něj.

Život s Bohem, nechat se vést, je víc než jen dotazování na kde a co. Je to odvaha spolehnout se na Jeho vedení a klidně přehodnotit své postoje, plány, opouštět své chutě i touhy, jeli to třeba. Jedině tak, skrze Boží oslovení a vedení může dojít k setkání Boha s člověkem. To a ne mnoho jiného má být cílem člověka, protože odtud pramení život i jeho smysl.

Toužit setkat se s Bohem znamená nejen být milován, ale i milovat. Není to jen o tom, že člověk se nechá Bohem obejmout, ale sám, nedokonale, s láskou i radostí Boha objímá. Dítko otce neobejme, ale může se o to pokusit a je to projev lásky. Protože pokud bude stát strnule, nehnutě, bude mnohem více připomínat mrtvolu, kůl v plotě, cosi, k čemu nakonec nelze mít hřejivý intimní vztah. Setkání s Bohem je příležitost nejenom být milovaný, ale i být zamilovaný.

Taktéž to není jen možnost přijímat dary, např. Ducha, ale také něco dát. Byť toho člověk moc nemá, vlastně vůbec nic, tak i to nic, včetně svěřeného, co mu bylo dáno, může Bohu vložit do rukou. Ale člověk se nechává mnohdy svádět k prosbám: dej, prosím dej, namísto, aby sám něco, vlastně sebe přinesl. Očekává-li člověk, že jej Bůh bude obdarovávat, je snadno překvapený, zděšený z Božího vedení, které po něm žádá cokoli z jeho života. A pak nastává útěk. Má-li se tomu zabránit, je třeba dát prostor Bohu v celém životě, dát mu jej.

Toužit setkat se s Bohem taktéž znamená čekat. A je čekání a čekání. Člověk může čekat znuděně, otráveně, bez chuti a radosti, vlastně mu je jedno, jestli ten, na koho čeká přijde či nikoli. Ale pořád je to ta lepší varianta projevu lidského hříchu. Horší je, když člověk přestane počítat s tím, že se dočká. Nepředpokládá, že by ten, kterého očekává, přišel. Což znamená, že když očekávaný neočekávaně přijde, dostaví se překvapení, možná zděšení, neboť životní plány je třeba změnit. A to se nikomu nikdy nechce a proto je logickým vyústěním např. útěk do netečnosti.

Přirozenou ochranou, která se člověku naskýtá v této pasti hříchu, je očekávání s napětím. Člověk počítá s tím, že se může dočkat, vyhlíží a nespí. Dobrý strážný i v době míru počítá s tím, že se za bukem může vynořit nepřítel a tak střeží hranice. Učedník Krista počítá s tím, že se každou chvíli může setkat s Bohem. Nejde jen o druhý příchod, jde především o to, kdy Bůh navštěvuje jednotlivě své děti.

Shrňme si to na příkladu Ježíše. V evangeliích neustále čteme o jeho osobních ztišeních, tedy příležitostech, kdy jako člověk se nechával oslovit Bohem. Záměrně vytvářel prostor ve svém životě, který nabízel a kde očekával Boží promluvení. Taktéž v evangeliích čteme, jak se Ježíš neustále modlí dříve, než se do něčeho pustí. Opět ukazuje, že člověk, i když dělá dobré věci, o kterých je přesvědčen, jako např. pomoc s léčbou druhého, potřebuje dát prostor Božímu vedení. Odvaha nechat se vést, odvaha nechat se zastavit. Nakonec ale Ježíš ukazuje, že klíčovým pro život člověka je setkání, spojení s Bohem. A teprve skrze ně dochází k uschopnění člověka, po kterém je schopen přijmout Boží vůli, vedení, aniž by utekl.

Ježíš říká: Já a Otec jedno jsme. O lidech říká: beze mne nemůžete nic.

Na začátku jsem položil otázku: opravdu stačí jen znát Boží vůli, konkrétní vedení? Odpovědí je: ne. Nemá-li člověk osobní vztah s Bohem, nežije-li s ním, nepomůže mu ani známost toho, co má či nemá dělat. Kdyby to tak bylo, nemusel by Kristus umírat, ba stát se vůbec člověkem. Stačilo by jen lidstvo nějak jasně informovat. Ale to nejde, protože jestli lidově říkáme, že se čert děsí kříže, tak biblicky a z křesťanské zkušenosti víry můžeme říci, že člověk se děsí Božího vedení.

Abych mohl být veden, potřebuji Krista. A tak i těch několik dříve zmíněných kroků, jak žít osobní vztah s Bohem, je bez Ježíše k ničemu. Zásadní je, jestli jsem mu dal a dávám celý svůj život. On totiž ten svůj mně, nám, za nás dal.

Amen