Požehnání jako pokušení

Lukáš 18:10-13, 1. Janova 1:8-9

Dějepis jsme snad v nějaké podobě ve škole měli každý, a proto víme, o čem se mluví, když se říká, že historie se neustále opakuje. Ačkoli to je vždy s jinými herci a v jiných kulisách, podstata zůstává stejná. Na jedné straně stojí problémy, zkoušky, ze kterých se lidé snaží vyhrabat, poučit se, začít znova. Na druhé straně jsou ty chvíle, kdy už se z toho vyhrabali, kdy je dobře. A snad vždy v tu chvíli, když to vypadá nejnadějněji, dochází z čista jasna k propadu kamsi na počátek. Jeví se to jako zoufalý koloběh, ze kterého se člověk nemůže vymanit a tak tuto skutečnost vysvětlují různé filozofie i náboženství jako točení se v kruhu, věčné střídání cyklů. A ačkoli my křesťané věříme, že to tak není, přesto známe cosi podobného ze svých vlastních životů. Střídání naděje i beznaděje. Radosti i smutku. Vítězství i proher. Tedy ty chvíle, kdy se člověk vznáší, žene na vlně vítězství a pak náhle, ani neví jak, je zaplaven porážkou. A ptá se, jak se to mohlo stát, vždyť vše bylo naprosto v pořádku.

V roce 9 n. l. došlo k největší porážce římských legií. Bitvu, během které byly zničeny tři legie, tj. asi 30.000 osob, si však nepředstavujme nijak férově. Když se v té době římská armáda seřadila k bitvě, byla neporazitelná. Ale jejich konec začal tím, že se vypravili na přesun, během kterého měli projít lesem a vůbec nepočítali s tím, že by mělo dojít k bitvě. Byli vítězové, kdo by je mohl napadnout. A právě tehdy je napadli a asi během tří dní zcela zmasakrovali. Neporazitelní vítězové zmizeli během okamžiku a nikdo dlouhá léta netušil, co se přesně stalo. To je takový depresivní příklad.

Veselejším příkladem je to, co asi známe všichni i z vlastní zkušenosti. Zabloudit na výletě. Když jsme se sborem jezdili na dovolené do Českosaského Švýcarska, vyráželi jsme též na pěší výlety po krajině. Dokud jsme šli do kopce, těžkým terénem či se výlet protáhl a byla tma, či nepěkně, když se zdálo, že cestu neznáme, tak celý sbor držel pospolu a nehrozilo, že by se někdo ztratil. Sotva ale začala rovinka, příjemná cesta, začala panovat bezstarostnost a po návratu u večeře jsme zjišťovali, kdo všechno chybí. Tu někdo zapomněl zahnout pro družný hovor, jiný se zdržel u sběru hub, další na vyhlídce a rázem nevěděl, kde je.

Vnímám, že to tak je podobně i v životě křesťana a odpovídá to na otázku, proč ve chvílích, kdy nám připadá, že vše je na dobré cestě, najednou zjišťujeme, že jsme ztratili spojení s Bohem, ač jsme si mysleli, že je pevnější než kdy jindy. V textech, které jsme četli, nacházíme též odpověď, když říkají, že největším problémem člověka je, když si myslí, že nehřeší. Když se domnívá, že žil či žije dobře, že ten dnešní den prožil bez hříchu a tak nemůže jinak, než poděkovat, že odolal pokušení a nehřešil. Neznáme to? Pokud ne, tak jste šťastní lidé. Jste na dobré cestě nebo jste stále v blízkosti Boží. Ale já to znám a nejenom od sebe. Ten pocit, že dnes se opravdu zadařilo, a že není co vyznávat. A pak možná kdybychom si seškrtali ty naše večerní modlitby do jednoduchých vět, zjistíme, že budou velmi podobná té, kterou se modlil farizeus. Díky Bože za to, že se mi daří žít ten svatý život. Díky za to!

Nejsme na tom někdy podobně? V samotné bibli máme mnoho příběhů, kdy se lidem dařilo dobře, byli Bohu blízko, potom si mysleli, že jsou Bohu blízko, a nakonec zjistili, že s Bohem spojení ztratili. Že jsou úplně vedle. Mnoho příběhu nebo takových vyznání se děje, když Izrael, jaksi jako národ, jako společenství zpytuje své svědomí. Říká: naši otcové spoléhali na tebe, ale sotva se jim začalo dařit dobře, zapomněli, odešli. Tak hezky jednoduše to lze říci, ale problém je daleko hlubší, protože oni si nemysleli, že odešli. Vzpomeňme na Davida, muže, kterého si dáváme za příklad víry, který se na stará kolena rozhodne z čista jasna, byť je přesvědčen, že spoléhá na Pána Boha, spolehnout na někoho jiného a nechá si tam spočítat ty vojáky. Nechá si spočítat celou svou vojenskou sílu. Kvůli tomu, aby měl jistotu, že je na tom dobře. A mohli bychom pokračovat dalšími příběhy, kdy člověk si byl jist, že je na dobré cestě a najednou zjistil, že není.

Možná tím nejhorším a nejsmutnějším příkladem dobré cesty není nám tento farizeus, ale vlastně nakonec sám Jidáš. Který vlastně nikdy neřekne, proč zradil Ježíše, a my se můžeme dohadovat, jestli to fakt bylo jen kvůli těm penězům. Nakonec často ve všech těch uvažováních a výkladech to končí tím, že možná ten Jidáš to celé myslel dobře. Anebo jinak: myslel si, že to myslí dobře. Myslel si, že možná slouží Bohu. Stejně tak jako později apoštol Pavel v jistotě, že slouží Bohu, neváhal bojovat proti němu.

Vraťme se ale zpátky do našeho příběhu. Máme farizea, zákoníka, člověka, který se zavázal žít život s Bohem. Žít život tak, aby se Bohu líbil. Nepřipomíná nám to něco? Nepřipomíná nám to naše členské sliby? Nepřipomíná nám to to, co vyznáváme jako křesťané napříč denominacemi, při křtu? Ten člověk se zavázal, chtěl dobrovolně žít podle Božích nařízení, žít podle Boží vůle. Ale nakonec nám končí úplně někde jinde a to i přesto, že je vděčný, že se mu daří na té cestě k Pánu Bohu. Že se mu podařilo odolat mnohým pokušením: není vyděrač, ten den nebo týden nežil nepoctivě a dokonce necizoložil. Je za to vděčný a myslím, že i my jsme vděční, že nežijeme třeba zrovna takhle, jsme vděčni, že nás tyto propady v životě nepotkaly. Ale on jaksi ztrácí rozměr pokání ve svém životě a právě to je jediný a velký rozdíl mezi ním a celníkem.

Farizeus končí tím, že vyjmenuje, co všechno dělá. A je za to vděčný. I my můžeme vyjmenovat, co všechno děláme: scházíme se v neděli, třeba v Úpici máme kluby, v Trutnově máme něco jiného a někde jinde zase ještě něco jiného. A všechno to můžeme dělat. Jsme za to rádi a děkujeme Pánu Bohu. Měli bychom si ale přiznat, že hrozí nebezpečí pro všechnu vděčnost a radost zapomenout na spojení s Bohem. To se farizeovi ztratilo. Jemu se z toho celého stala nějaká etika, morálka, skvělý život, životní styl a to je všechno.

Jako dítě a často jako dospívající jsem vždy slyšel silný apel na základě tohoto příběhu, že si člověk má dát pozor, aby nebyl pokrytec, neměl by soudit druhé a vyvyšovat se nad ně. Nemyslím si, že by si ten človíček myslel, že se vyvyšuje, že by věděl, že je pokrytec. Jeho problémem bylo, že právě vůbec nebyl schopen to říci. Vůbec nebyl schopen počítat s tím, že jako člověk je hříšný.

A to se dostáváme k tomu Janovi, který píše křesťanům. Lidem, kteří se spolehli na Kristovu smrt, těm píše: říkáme-li, že jsme bez hříchu, tak klameme sami sebe, pravda v nás není. Tvrdíme-li, že jsme nezhřešili či že nehřešíme, no tak jsme ve velkém omylu. Možná děkujeme za všechno to dobré, co nás potkává, ale vlastně jsme lháři. Žijeme v klamu, sebeklamu. A to byl problém toho farizea, a to je problém, který stojí dnes před námi. O který se chci s vámi rozdělit, nebo spíš o to, jak z něj ven, nebo o to, jak mu předcházet. Protože věřím, že zažíváme Boží požehnání. Věřím, že zažíváme úžasné chvíle a můžeme se radovat z toho, co všechno se daří. Co všechno se vede. Ale v tu chvíli nám hrozí, že možná za rok, za měsíc, za deset let najednou zjistíme, že jsme úplně někde jinde. Úplně někde vedle. To je nebezpečí, které hrozí.

Já si uvědomuji, že ačkoliv ve svém životě nedělám nic špatného, nebo nevím o tom, že bych dělal něco špatného, z čista jasna mi dojde, že spojení s Pánem Bohem je přerušeno. Jak se to stalo? Kde se stala chyba?

Tou chybou, jak já ji rozumím, je právě zapomenutí, že jsme jen hříšní lidé. Tak, jak nám to překládají kraličtí, jsme nakonec jen neužiteční služebníci. My bychom rádi byli těmi užitečnými, ale to jediné užitečné v nás, je Bůh sám. Jak říkal br. kazatel Jech: v životě člověka, cokoli stojí na člověku, se zhroutí. I kdybychom celý život vystavěli na Pánu a nechali tam jen jeden jediný sloupek sebe sama, celé nám to spadne. Prostě je to špatný.

A já si uvědomuji, že ve chvíli, kdy se mi daří dobře, kdy cítím Boží blízkost, snadno podsunu Pánu Bohu kousek sebe sama. Snadno se spolehnu na to, jak mi to jde. Samozřejmě s Boží pomocí si upřímně myslím. Ale najednou dochází k spolehnutí se na člověka. A víme, co o tom říká bible.

My si uvědomujeme, že požehnání můžeme zabránit, a tak se nějak snažíme žít ten život dobře. Uvědomujeme si, že se od Pána Boha můžeme vzdálit. A opět se nějak snažíme. Ale je potřeba si připomenout, že nemůžeme ovlivnit jeho samotného, že nakonec jsme to my, kdo klepe a doufá, že mu bude otevřeno. Neboť má příslib, že mu bude otevřeno. Ale neví kdy. My vlastně si nemůžeme nic zasloužit. A to je další rozměr napětí, proto to zmiňuji, někdy totiž dostaneme pocit, že jsme si něco zasloužili. Máme dojem, začneme s tím počítat. Kalkulovat. Nakonec to je něco podobného, co říká ten farizeus v příběhu, který vypráví Ježíš. On kalkuluje s tím, že Pánu Bohu se líbí. On už s tím počítá, že to je normální, protože on už žije takhle skvěle.

V tomhle tom mne zastavuje příklad jedné sestry, za kterou bych snad i ruku do ohně dal, že je zbožná žena. Vyprávěla, jak jeden čas ve svém životě toužila po daru jazyků. A moc po něm toužila. Modlila se za to. Postila se. Toužila. Několik let o to usilovně zápasila a nic nepřišlo. Pán Bůh nic nedal. Ona pak byla velmi zničená, neboť si říkala: co jsem udělala špatně, kde je hřích v mém životě? Až ji jeden bratr starší pověděl, že Pán Bůh dává tak, jak on chce a komu chce. Na nás je maximálně, abychom v důvěře v boží milost očekávali. Ale nemůžeme si nic zasloužit.

A to si stále snažím stavět před oči, že veškeré požehnání, které zažívám, všechno co prožíváme, nakonec to úžasné skvělé, není ve finále naše zásluha. Pán Bůh nám to dal a my jsme to mohli přijmout. Z Boží milosti. To je úžasný. Farizeus se už dostal do jiné pozice. On počítal, že vlastně mu to náleží. Chyběl mu v životě rozměr, že je na Pánu Bohu závislý, ztratil rozměr, který vyjadřuje: Bože smiluj se, slituj se nade mnou hříšným. Nade mnou neužitečným. Já sám ze sebe nic nezvládnu.

Nemysleme si ale že pokání je nějaký sebemrskačský čin, sebe týrání, nejenom fyzicky, ale i duchovně. O tom pokání vlastně vůbec není. To si zase někdy někdo z nás v hlavě nastaví, že to je to ono, když se cítí zkroušeně, ztrápeně nad svou vlastní nedokonalostí. Tak to bychom potom nemohli mít, pokud by to byla pravda, v bibli evangelia. Neboť evangelium je dobrá zpráva, radostná zvěst. A pokud by radostnou zvěstí mělo být nějaké trápení člověka, tak je to omyl nebo velká lež. Evangelium je přeci o tom, že člověk, i když je hříšný, Bůh jej přijímá. Otvírá mu náruč. A uzdravuje ho, přesněji ospravedlňuje jej. Skrze pokání může člověk vstupovat do boží přítomnosti. Otvírá se Bohu, dává mu prostor ve svém životě. Protože vyznává, že není dokonalý. Uvědomuje si svou limitovanost, skutečnost, že nemá dostatek sil ke všemu. To přichází v pokání. Pokud pokáním myslíme něco jiného tak jsme trošku vedle. Protože cíl pokání není nic jiného než se setkat s Pánem Bohem. Prožít Boží přítomnost. Otevřít se mu.

Pán Ježíš říká: pokání čiňte, přiblížilo se království nebeské. Proč? Aby byli smutní? Ne, Boží království přichází a přichází i do jejich životů. Tak připravme se na to, otevřme mu cestu. Vyrovnejme ty stezky, otevřme ty brány.

Podívejme se ještě na několik kroků toho, co člověk dělá v pokání. K čemu se přiznává, v tom textu z Jana čteme jenom, že když člověk tvrdí, že pokání nepotřebuje, ba že nehřešil, a že nehřeší, tak je vedle. V příběhu, který vypráví Ježíš v Lukášovi, ten, který měl skvělý, příkladný, úžasný, a snad bychom řekli i požehnaný život, byl naprosto vedle, protože si vůbec neuvědomoval, že potřebuje Boží milost. Denně. I přesto, že možná zrovna necizoložil, i přesto, že možná zrovna nežil nepoctivě, atd., atd.

Pokání, to je vlastně životní postoj, to je ochota vidět sebe jako hříšníka, člověka, který zhřešil. Který sám o sobě není hoden být v Boží přítomnosti. Je to ochota hledat hřích ve svém životě, to co mne odděluje od Pána Boha. Ne to, jestli jsem někoho okradl, nebo já nevím co, někomu nadával. Ne že by to bylo dobře, tyhle podivné činy. Ale jde o to, že já hledám to, co mne odděluje od Boha a nezaměřuji se na nějaký svůj morální výkon. Mne totiž od Boha mohou oddělovat z mého pohledu dobré věci, tak jako toho farizea oddělovalo, že žil poctivě, že se choval slušně atd. To ho nakonec oddělilo od Pána Boha. To mě může potkat. A já vlastně potřebuji, jak se říká, zpytovat svědomí, potřebuji být připraven vždy a všude hledat to, co mne odděluje a nebát se to sobě přiznat. I kdyby to možná bylo něco příjemného a vlastně pro ostatní i dobrého.

Zároveň k tomu patří i to, že souhlasím s Pánem Bohem, že mne ta konkrétní věci, čin odděluje. Vlastně nevymlouvám se. Neříkám: Pane Bože, ale … vidíš, já za to nemůžu a ono to je vlastně dobrý, to co dělám. To by byl omyl, já potřebuju souhlasit s  Bohem. Říct: ano Bože, jsem v tomhle vedle.

Takže ten první krok, přátelé, to je ochota hledat to, co mne odděluje. Protože pokud to hledat nebudu, stanu se nepozorným, ztratím se z  výletu, nebo lépe z  cesty za Pánem Bohem a s Bohem samotným.

To druhé, co člověk potřebuje prožít, je skutečnost, že mu ten hřích, to oddělení připadne líto. Že ho mrzí. V jednom filmu jsem jednou viděl takový moment, kdy umírající člověk, když probíhala ještě poslední zpověď, vyznání hříchů, o jedné věci řekl: téhle nelituji. Za to se nestydím. Nebylo to dobré, ale já se za to nestydím. Tak jako co? Já potřebuji prožít … nebo přiznat, že to bylo špatně a vlastně dostat se do stavu, pozice, postoje: je mi líto, že jsem to udělal. Mrzí mne to. Dokud mne to nemrzí, tak vlastně jsem stále ve stavu, že jsem na to hrdý. A jistě to známe, že někdy přijdeme domu po nějaké hádce s kýmsi, a úplně tak hrdě řekneme, jak jsme to tomu druhému vytmavili. Jak jsme s ním vytřeli podlahu. Nebudeme pochybovat o tom, že jsme se chovali špatně. A že to nebylo vhodné. To nezpochybníme, ale zároveň máme kdesi v sobě pocit, jak jsme mu to pěkně vytmavili.

S tím souvisí zahanbení hříchem. Stydím se za to, co se stalo. Nejenom že mi to je líto. Jen si vzpomeňme, že i jako křesťané se někdy předháníme v tom, co všechno nám bylo odpuštěno. Vytahujeme se: já jsem žil takhle. Nevím, možná vy ten pocit nemáte, ale já jako dítě jsem si připadal strašně bezhříšný a že vlastně nemohu mluvit o Pánu Bohu, protože jsem nikoho neoloupil, moc nelžu, s nikým jsem se moc nepral, atd. Připadal jsem si naprosto bezcenný ve společenství věřících. A vlastně to vzniklo na základě, že jsme jako společenství začali přidávat hodnotu tomu, co jsme provedli … a že nám to bylo odpuštěno. Že se s něčím podobným setkáváme ve světě kolem nás, není nic nového. Na jednom kurzu jsem byl přítomen takovému povídání o tom, kde skončíme, jestli v nebi nebo v pekle. Tak jako jediný jsem se přihlásil, že jako v nebi a to v naději, že to snad je pravda. Ale všichni ostatní se hlásili, že oni budou v pekle a teď vyjmenovávali proč. A vlastně byli hrdi na to, že se rozvedli. Byli hrdi na to, že byli nevěrní. Byli hrdi na to, že se někdo opili úplně do němoty a ne jednou, atd. atd. Byli na to hrdi a říkali: právě proto my skončíme v pekle.

Zahanbení hříchem pro mne je to, že nejsem hrdý na to, co se stalo. Nejenom, že mi to je líto, ale vlastně se za to i stydím. A možná to znáte, že některé hříchy v našich životech jsou z té kategorie, za které se přirozeně stydíme. U těch jiných o to musíme zápasit.

V postoji k hříchu pak přichází ještě jeden rozměr. Dovolená nenávist. Tedy že křesťan může, ba musí nenávidět, nesnášet hřích. Je třeba i o toto zápasit, protože pokud mi je jen líto, že jsem cosi udělal, dokud se za hřích stydím, možná, když budu sám, schovanej, nikdo mne neuvidí, tak s výčitky svědomí to udělám znova. Imanuel Kant říká, že kdybyste člověku postavili gilotinu před barák a řekli, že když udělá něco špatně, tak přijde o hlavu, bude zabit, tak nikdy neudělá nic špatně. Já bych si dovolil s nesouhlasit. Člověk, pokud není ve stavu, že by ten hřích nenáviděl, není až tak daleko, samozřejmě s Boží pomocí, tak ten hřích udělá stejně, protože ho má rád. A konec. To je problém.

Předposledním krůčkem je samozřejmě vyznání hříchů, nejenom vidět, nejenom si uvědomovat, jak mne to zlobí, jak z toho nejsem šťasten, ale právě i přijít a říci to Pánu Bohu. Tak, jak to i, byť neurčitě, udělal nakonec ten celník: Bože, slituj se nade mnou hříšným. Tak to máme zaznamenané v tomto příběhu, ale ten je vlastně o jednoduchých, strohý větách. Celník věděl, co dělá špatně, ale Ježíš to vypráví schválně takhle, abychom si každý mohl dosadit ten svůj konkrétní hřích. Abychom každý mohli vyslovit to konkrétní, proč se má smilovat, co je to za hřích, co mne oddělilo od Pána Boha. Pokud to nevyznám, nepřiznám, tak mohu prožívat to všechno před tím, ale je to nakonec k ničemu.

Ve vyznání totiž přichází evangelium. Dobrá zpráva o tom, že já ten hřích přiznávám, vyznávám, protože on je tak věrný, spravedlivý, že nám, že mi ten hřích odpouští a očišťuje mne. To je to evangelium a to přichází teď. Pokud se já budu jaksi jen sebezpytovat, tak se jenom týrám, možná si ulevuji, ventiluji to, co jsem prožil, ale teprve ve vyznání přichází odpuštění.

Poslední, co bych rád zmínil, je, že nestačí jen tímto projít, ale je třeba neustále o to zápasit, aby nám Ježíš pomáhal odvrátit se od hříchu, aby se ujal té hříšné oblasti nebo toho, co mne oddělilo od něj. Aby mi pomohl měnit moje postoje a moje přemýšlení. Protože jinak já sám o sobě, možná jsem schopen dojít až k tomu vyznání, no s Boží pomocí, nejsem schopen odolat hříchu až přijde znova. Já potřebuji proměnu. A tu Bůh nabízí.

A tak, i když se nám daří, i když se máme dobře, i když prožíváme Boží požehnání, a i když se radujeme, ne nepřestaňme se radovat, radujme se dál, je to krásný, je to skvělým, ale nezapomeňme na to, že neustále se nám v našich životech objevují věci, které nás od Boha oddělují a my nesmíme přestat zápasit o to, aby je nám Pán Bůh ukazoval. Jakmile přestaneme, tak všechno to požehnání, které nám bylo dáno, jsme vyhodili oknem.

Už jsem to zmiňoval, tím i končím. Nejedna armáda vstoupila do léčky během pohodlného přesunu. Nejedno společenství, nejeden křesťan se vzdálil od Boha, upadl do pokušení sebeuspokojení či sebezdokonalování, prostě zahleděnosti k sobě, během času klidu, požehnání. Pamatujeme na to a držme se opravdu toho, že Bůh nám chce odpustit. Připomínejme si ten příběh, který Ježíš vypráví a končí zásadní větou „Bože, slituje se nade mnou hříšným.“ Kéž by to mohlo být vyznání nás všech každý den.

Amen