Kam se poděla srdečnost?

Nehemjáš 9:30-31; 10:1,29-30; Marek 14:53-65; 15:42-46

Dnes před námi stojí příběh proměny Židovské rady zapálených vášnivých vyznavačů Hospodina v radu, která bez milosti a náznaku pochyb posílá Krista na smrt. Většina si je jistá, že to, co dělají, udělat musí. Zdá se to nevyhnutelné. Ale důvody proč příliš neprozrazují, u někoho snad jde o žárlivost, u jiného o pragmatismus, dalším může být zápas o čistotu učení a ještě něco dalšího by se určitě našlo. Ať tak či onak je patrné, že prožívají nutnost učinit toto nepříjemné rozhodnutí. A tak ho činí, zástupně za všecky lidi.

A Kristus umírá nejen kvůli nim, ale i pro ně, za ně, za nás všecky, abychom mohli mít život v plnosti, kterou není nic jiného, než přebývání v Boží rodině, provázaný vztah mezi všemi členy rodiny, Otcem, ale i dětmi navzájem. Vztah, který nám v jakési podobě přibližuje náboženské i rodinné vření mezi Židy při obnově Jeruzaléma, takové víření, se kterým se v době Ježíše už nesetkáváme. Z atmosféry zápalu, jiskření i nadšení se ocitáme v podnebí vážnosti, odpovědnosti, ba až strnulosti. Ale největším rozdílem je pokrytectví. Lidé se bojí prozradit, co si myslí, bojí se udělat chybu. Zapomněli, že lidské společenství je společenstvím chybujících bytostí, kdy vina v konečném hodnocení není jen na jedné straně. Jediný, kdo zůstává skutečně bez viny, je Bůh, my lidé se více či méně vždy do hříchu namočíme.

Často ti, kteří káží, vyučují, volí mezi stranou kázně a stranou lásky. V prvním či druhém vyhraněném pohledu pak vidí příčinu problémů a doporučují se mu vyhnout. Díky tomu můžeme číst knihy, slyšet kázání, vyučování na témata, jak uplatňovat církevní kázeň s láskou ale v pravdě, jak by se měl křesťan chovat, co je vhodné dělat ve shromáždění atd. Aniž bychom si uvědomovali, hledáme řešení problému, který nějak cítíme a horko těžko pojmenováváme v místech, kde řešení neroste.

Problémem společenství, které odsoudilo Krista, nebyl bludný věroučný názor, ba snad ani přílišná kázeň. Problémem, na který od začátku ukazoval Kristus, ale už i Jan Křtitel, bylo pokrytectví, které nechali mezi sebou vyrůst ze vzájemného strachu, že udělají špatné, nevhodné rozhodnutí, čin, za který budou odsouzeni. Strach z trestu, nepřijetí potom už jen živili svými podivně pokroucenými náboženskými postoji. Taková podivnost vyrostla z upřímného nasazení pro Boží věc, odvahy hledat Boží vůli a i ji činit. Nikoli z donucení, ale s radostí a to i tehdy, když to znamenalo oběti, odříkání. To bylo na počátku, na konci, v době Krista, je společenství strachu a bez radosti. Společenství pokrytců.

Pokrytectvím obvykle označujeme zamýšlený lživý postoj, přetvářku, herecký výkon, aby člověk vypadal lépe. Ale v tomto případě šlo o nutnost, otázku přežití. Stal se z toho způsob existence, norma. Všimněme si Josefa z Arimatie. Můžeme jej omlouvat jakkoli, ale byl členem rady, která jednomyslně odsoudila Krista. On s tím nesouhlasil, ale projevit se musel svým způsobem tajně. Nejspíš v celé radě byla spousta takových osob, které se neprojevili ze strachu, ale za zády, tajně, konali různé dobré věci. Byli vlastně pokrytci a pokrytectví neomlouvalo to dobré, co dělali. Tím, že přijali pokrytectví, jako způsob vedoucí k dobrému jednání, jej i předávali dál, svým přátelům, pokračovatelům, potomkům. Dovolili aby pokrytectví zaplevelilo Boží rodinu.

Radostná touha nedělat chyby, žít podle Boží vůle přivedla společenství během několika staletí do stavu strachu přiznat vinu, chybu. Všichni cítí tu podivnost, všichni rozumí příběhu o pokroucené modlitbě farizea, který děkuje za svou čistotu a nepřizná ani smítko v oku. Všichni chápou, proč ospravedlněný odchází odpudivě hříšný člověk. Vždyť ten přiznal svou vinu a dovolil Bohu, aby uchopil jeho život svou proměňující mocí. Farizeové jsou naštvaní, protože přes to všechno dobré, co se snaží dělat, nakonec i oni cítí, že věci nejsou v pořádku. Ale mají strach jeden před druhým, i před okolím přiznat svou lidskost, nedostatečnost, ba hříšnost. Bojí se vyznat, že to, co mysleli dobře, ne vždy dobrým ve výsledku bylo. A tak raději vytváří společenství morálních a náboženských hodnot, ve kterém ale není prostor pro pokání.

To je snad to nejzávažnější, čím se liší od židovského společenství, které přišlo z Babylonského zajetí. Tam bylo pokání součástí jejich života, bohoslužeb, žili před sebou naprosto otevřeně a chyba byla chybou, nikoli však fatální, protože znali Boží odpuštění. Nebáli se vyznání, ani přiznání. Z Boží milosti nevládla atmosféra strachu plodící pokrytectví.

Nyní, když jsme si lehce načrtli ona dvě společenství, která před nás staví Bible, bychom mohli dál porovnávat, hledat drobné i větší rozdíly, snad se nechat i inspirovat, závěrem zbožně poděkovat za Boží odpuštění i vyznat naše pokrytectví a rozejít se k nedělním obědům. Možná bychom si uvědomili některé důrazy i na osobní rovině, rozdělili bychom se o ně s přáteli, ale tím by to zřejmě zhaslo.

Proto nyní přikročím k bodu, který nikdy nedělám, zkusím se podívat na nás, jak nás vnímám ve světle Písma. Důvodem je skutečnost, že vřelost, otevřenost ve společenství, i tom našem, byla vystřídána čímsi jiným, právě snad strachem z prozrazení našich osobních pohnutek. A tak raději mlčíme, aby nás náhodou nikdo nezkritizoval, raději se veřejně nemodlíme, aby náhodou nikdo nezaslechl, že nám není dobře. A z Boží rodiny se stává Kristův fanklub, kde se lidé sejdou jen k nějaké příležitosti, a ta je spojuje, ale nic víc. V křesťanských kruzích to nazýváme nedělním křesťanstvím. Neděle je příležitost, tak se sejdeme, aby nikdo nic neřekl, ale víc ať po nás nikdo nechce. Jsme zavaleni prací, vlastně životem, ale i strachem, nedůvěrou, cítíme se nejistě. Hrajeme pózu jistých křesťanů, ale skutečnost je jiná.

Náš sbor, nakonec i církev, z něčeho vyrostl, vyrostla, na počátku bylo také nadšení, upřímnost, vřelost, ve kterých zápas o opravdovost nepůsobil strach, ale my jsme už jinde. Část z nás toto všechno, na co si můžeme sáhnout, na co se můžeme dívat, co nakonec nazýváme tradicí, nebudovala, ve vzdálené historii nejsme osobně vázáni, ale jsme tu s naší osobní zkušeností přítomnosti. A ta zrovna není příjemná. Čím dál tím více jako společenství vytváříme další a další Josefy z Arimatie, kteří mlčí, nezvednou svůj hlas, nepřiznají barvu, ale za zády sobě i druhým konají dobré. O čem nejenom že jsou přesvědčeni, že dobrým je, ale ono je i skutečně. Tvoříme prostředí, ve kterém se jeden před druhým bojíme přiznat barvu, pohled na věc, i naprosto obyčejnou. Bojíme se přiznat lidskost. Ta, která je přiznaná, zůstává ve skutečnosti obvykle jen pózou.

Jako lidé máme obvykle touhu hledat příčinu, tu odhalit a odsoudit. Tím si ale poskytujeme alibi, že to celé vlastně nebyla naše vina. Bůh však o podílu viny člověka na hříchu, odloučení říká jedno: všichni zhřešili, není nikdo bez viny. Když se budeme např. ptát, kde se stala chyba při havárii Titaniku, od které uplynulo nedávno sto let, je to tedy opět živé téma, objevíme mnoho možných řešení. A v řetězci příčin, následků můžeme jít klidně tak daleko, až za chybu označíme vlastní stavbu lodi, ba narození dělníků, kteří na ni pracovali či vůbec lidskou náturu.

Smyslem, cílem není za každou cenu najít viníka a potrestat jej. Cílem je přiznat svůj podíl viny, bez vymezování, bez omlouvání, bez připomínání chyb druhých. A to jako lidé přirozeně neumíme. Snad už ve školce učitelé či ve větších rodinách rodiče slyší od dětí, že to i ten druhý. A možná víc. Na dětském jednání to je tak krásně čistě vidět: děti nechtějí spravedlnost, snaží se jen přesměrovat trest, který přichází. Jako dospělí to umíme hezky zaobalit, mluvit o kázni, pravdě, spravedlnosti, ale pořád to je nakonec obvykle to malé děcko v nás, které ukazuje na druhé se slovy: ti taky, nebo víc.

Mluvit o nás, o ztrátě vřelosti, otevřenosti a nepromluvit o sobě, by bylo tak zjevné kázání vody a pití vína, až by to snad už ani nebylo hezké. Paralelu mezi vývojem židovské rady a naším společenstvím jsem nezvolil náhodně, vidím to tak a s tím i svůj díl viny na této skutečnosti. Místo abych se odvážil cokoli říci, rozhodl jsem se, naprosto při smyslech a svobodně, být jen dalším Pepíkem z Arimatie. A tak s radostí, zápalem během těch necelých pěti let tu společně s vámi bývám a přemýšlíme nad ledasčíms dobrým, ale nechci nic řešit, projevovat se, projevovat svou víru a své osobní zkušenosti i zápasy, otevřít se, alespoň trochu. Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá: strach! Bojím se, že místo pomoci, pochopení i případného napomenutí a popostrčení, se mi dostane jen pokárání, destruktivní kritiky a odsouzení. A tak si nakonec sám brousím zuby na druhé, abych si spravil náladu, sebevědomí tím, že sepsuju druhého. Nepřemáhám a ani se nesnažím přemáhat zlo dobrem. Kéž by to byl jen můj komplex, ale není.

Prostředí, které se dnes snažím pojmenovat strachem, zítra klidně vystihnu chladností; neslovíčkařme, to ničemu nepomůže, to jen ukáže, že jsme uvízli ještě hlouběji, než tušíme. Všichni, kdo v tomto našem společenství jsme déle než rok či dva, víme, že atmosféra je nějaká podivná. Nemůžeme říci, že bychom něco technicky dělali špatně, můžeme však říci, že tomu přesto něco chybí. Tento nepojmenovaný nedostatek nás vede k tomu, abychom se chovali podobně jako Josef z Arimatie, přikyvovali, uzavřeli se, mlčeli a pak šli udělat to, co je dobré.

Pochybuji však, že to je prostředí, ve kterém chceme, aby vyrůstali a duchovně dospívali všichni, kteří do tohoto společenství přichází. Pokud nám tedy záleží na těch druhých a na Kristu samotném, budeme se ptát, čím bylo jiné společenství v době po babylonském od toho, které známe z doby Ježíše. Odpovědí nám bude již zmíněné pokání. Tehdy ti lidé, oproti zákoníkům, které známe z evangelií, věděli, že důležitější než cokoli ostatního je pokání, pokora se sklonit, přiznat chybu, svou nedostatečnost nejen před Bohem, ale i před druhými lidmi. Byli společenstvím chybujících lidí. Přiznat chybu, pokání, byť i v slzách, byla radost! Oni se radovali z každého, kdo činil pokání, ne že kolem něj chodili po špičkách. A tím každým myslím všechny. Nikdo mezi nimi nebyl bez potřeby a zkušenosti pokání. Činili je společně. Zákoníci, farizeové, kněží o více než čtyři sta let později byli společenstvím bez viny. Výkladní skříní svatosti. Přiznat vinu znamenalo se odrovnat a dát prostor opozici. Skončit, fiasko. No mercy.

Tvrdíme-li však, že jsme křesťané, tak zároveň tvrdíme i to, že jsme hříšní. Nejsme na to hrdí, nepyšníme se hříchy, ale ani si nehrajeme na to, že nejsou. Jsou a právě proto jsme křesťany, protože hledáme a nalézáme odpuštění, přijetí u Ježíše Krista, Boha, Pána našeho. A to skrze pokání, vyznání, vyznávání hříchů. To není nárazová záležitost, že jednou za život dáme účty popořádku a pak už je vše O.K., pokud to tak zkoušíme, tak spíš jsme duchovně K.O. než cokoli jiného.

Řešením naší podivné atmosféry dnes, ale i později či dříve, nebylo nic jiného, než pokorný návrat k Bohu, k Ježíši pod kříž s prosbou o odpuštění, s vyznáním, nikoli vysvětlováním. Nejde o to, jak jsme co mysleli, jde o to, co to přineslo. A jestli naše jednání někoho zranilo, tak nám nepomohou žádné zbožné důvody, které nás k němu vedli, prostě jsme zranili druhého, byť v dobré víře. Kdo by svedl jednoho z mých nejmenších, říká Ježíš, tak pro takového by bylo lepší, aby si dal mlýnský kámen na krk a hupsnul do bezedné tůně. Svést, alespoň jak tomu rozumím, znamená dohnat druhého k hříchu, aniž bych se na něm musel nutně podílet. Jestliže mé zbožné jednání dohání druhé k hříchu, byť jen zloby, vzteku a hořkosti, měl bych se zamyslet nad tím, jak to s tou mou zbožností je, protože ovoce ducha moc nepřináší. Měl bych se odvážit vstoupit před Krista a vyznat i svou dokonalost, úmornou snahu být dobrým učedníkem, která však přinesla úplně něco jiného, než co jsem čekal.

Hřích, hořkost, zklamání časem neodezní, uzdravení však může přijít z rukou Krista. On dal sám sebe za všechny lidi, nabídl možnost žít život bez přetvářky, přiznat zranění, ale i vyznat vinu. Toužíme-li po zdravém společenství, ze kterého jeho pastýř, to je Kristus, má radost, potřebujeme mu dát prostor, aby nás mohl uzdravovat a proměňovat.

Kdo je v Kristu je nové stvoření, co je staré pominulo, hle, je tu nové. Chceme-li, aby toto byla pravda o nás, našem společenství, nesmíme jít cestou pilování etiky, příkazů, doporučení apod., ale potřebujeme vyrazit cestou vyznání, pokání, pokory a upřímnosti.

Pokání čiňme, přiblížilo se království nebeské.

Amen.