Je třeba zříci se dobrého ve prospěch lepšího … blbost!

Marek 14:3-9

Jistě každý z nás zná známou a křesťanům milou myšlenku, že dobré věci nám brání na cestě k lepším, ba nejlepším. Říká se, že to právě dvojnásob platí v životě víry, kdy naše utkvělá představa, kterou nazýváme tradicí, nám úspěšně přibouchne dveře k dalšímu setkání s Bohem ve všední den, tedy požehnání. Myšlenku, že se o něco skvělého dobrým připravujeme, lze celkem lehce přijmout a lidskému myšlení pak nečiní problém toho, co považuje za dobré, se zříci ve prospěch lepšího. Obchod je obchod, počítá se zisk.

Jenže ouha, náš dnešní příběh tak nějak to naše milované pravidlo zašlapává do prachu země, neboť proti sobě staví hospodárnou pomoc mnohým a nesmyslně nákladnou službu jednotlivci. Tu není místo pro nějaký zisk, ani se nemluví o tom, že by ta žena z toho něco měla, nějaké zvláštní Boží požehnání přímo úměrné výši daru. Nikde nenachází další nádobku s nardovou mastí, ba ani dvě. Přede dveřmi domu na ni nečeká bohatý ženich a rozhodně tím nevyřeší své ekonomické problémy či cokoli jiného.

Stojíme před skutečností, že dobré, lepší, ba nejlepší dle našich lidských nejodpovědnějších ale i naprosto hloupých měřítek, se nerovná bohulibé. Že se to někdy sejde, to je darem Boží milosti, ale nelze v to doufat.

Betánie, vesnička, kde se nám dnešní příběh odehrává, je kousek od Jeruzaléma a evangelisté ji představují jako poslední zastávku Ježíše před tím, než naposledy vstoupí do Jeruzaléma. Je to místo, kde Ježíš má přátele, Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých, Martu a Marii, Lazarovy dvě sestry. To nám může připomenout jiný stejně podivný příběh, kdy snaživé Martě je řečeno, že lenivá Marie volila dobře, když se rozhodla místo práce, starostí naslouchat Kristu.

To nám ukazuje, že ve vztahu s Bohem neexistují kategorie jako bohulibý, bohulibější a nej … Je zřejmě, že buď je něco správného, dobrého, tedy Bohu se to líbí anebo ne. Bez ohledu na to, nakolik nám to připadne skvělý.

Pro nás bezejmenná žena dnešního čtení nevolí něco dobrého sobě, volí mezi sebou a Kristem. Nepoužije mast pro sebe, ale pro Ježíše. Učedníci ji ještě přidávají jednu možnost, pomoci mnohým, mimo jiných klidně i Kristu, však se nějaká lacinější za desetinu ceny najde a účel splní. A nám čtenářům, posluchačům se zdá, jak to je chytrý a že tak by to mělo být. Kristus přeci nebude plýtvat.

A jako že o plýtvání z pohledu mnohých šlo, vždyť ona mast měla hodnotu průměrného půlročního příjmu dělníka. Pro nás snad cena ojetého vozu. Pro učedníky možná něco, co do té doby neviděli, hodnota, kterou si v ruce nepotěžkali. Očíčka jim zasvítily nad příležitostí konečně se neomezovat ve službě, konečně nemuset nikde žebrat o pár chlebů a ryb, doufat v zázrak, že i přesto tím bude umožněna další existence shromáždění, církve. Najednou viděli, kolik dobrých věcí by se dalo udělat. Taková příležitost. Snad se ani na ně nejde zlobit, že se na tu ženu osopili, když nejprve viděli, jaký dar přináší, a pak i to, jak s ním naložila.

Někdy je čtenáři zatěžko číst, že se tak rozčilovali všichni učedníci, ti hrdinové víry, a tak se vše špatné svede na Jidáše. To je ten zrádce, zloděj, prostě démon v lidském těle. Snad myšlenka mohla vzejít od něj, ale chytili se jí všichni. A tak představa, že problém se týká jen těch, kteří propadli lásce k penězům, či rovnou peklu, je hloupá. Opět v něm jsou namočeni všichni snaživí, horliví udělat něco velkého pro Boží království, společně s těmi, kteří z toho chtějí mít dobrý kšeft, i těmi, kteří si tím chtějí vydobýt místo v dějinách.

Bezejmenná žena v našem příběhu, která se setkala s takovou ráznou odmítavou reakcí, nic neprozrazuje z toho, proč to udělala, co bylo jejím cílem. Svůj čin nekomentuje a teprve nějaké vysvětlení mu dává Ježíš. Nám zůstává otázkou, zda to tak sama myslela. Ale to je vlastně jedno, protože nás učí, že jediné rozumné vysvětlení našim životům, včetně činů víry může dát jen Kristus. Bez něj se lidstvo topí v napětí pragmatismu, zákonictví, charity atd.

Ježíš ale nejdříve okřikuje protestující učedníky: Nechte ji! Dovolte ji udělat to, co chce udělat, nebraňte ji dát to, co chce darovat a tak jak chce. A učedníci mlčí, snad překvapením nad tím, že jejich brilantní nápad, rozhodně lepší, snad nejlepší, jak s tou parfumerií naložit, není bohulibý. Jak to?

Oni tehdy nemohli chápat, vidět celou šíři evangelia, kterou máme my dnes k dispozici, neboť jej prožívali. Byli na cestě do Jeruzaléma, ale i přes všechna Ježíšova upozornění nakonec netušili, co se bude dít. Nepředpokládali, že jde na smrt, že se blíží konečná. On to ale věděl. Učedníci viděli, že jim jdou farizeové, zákoníci po krku, vnímali napětí, nepřiznávali si však, že by mohlo končit smrtí, natož Kristovou. A Ježíš vnímá, čím dál tím víc, že ve svém úkolu je osamocen.

Sedí v domě Šimona Malomocného, už z toho přízviska je zřejmé, že do takového místa by stěží zavítal kdokoli lpící na čistotě. Vlastně se tak trošku skrývá a to i ve vsi, kde má své nejlepší přátele. Na druhou stranu utajenost není tak skvělá, když jej celkem snadno nalezne jakási žena. Přesto na nás může dýchat tíživost situace.

Na osobní rovině vidíme Ježíše, který stále slouží všem potřebným, ti se kolem něj shromažďují a všichni, včetně jeho přátel očekávají, že se bude starat. Nikoho ani nenapadne, že je sám před nejtěžším úkolem svého života: zemřít.

Ve chvíli osamocenosti, loučení s dobrými přáteli, kteří netuší, že jde o poslední loučení, přichází kdosi, kdo vyjádří, že Ježíš pro něj osobně má životní význam. Neváhá jej potřít mastí, která byla uchovávána jako perfektní svatební dar či věno, mastí, která měla nesmírnou hodnotu v očích běžných lidí. Ježíš může cítit, vidět, že ve chvíli, kdy prochází tím údolím stínů, tu je někdo, pro koho je důležitý a kdo, ať si tu ovědomuje, či spíše ne, mu vyjadřuje podporu. A za to je vděčný.

Později jej už takto potěší, povzbudí jen anděl, Bůh sám. To bude tehdy, kdy naši milí pragmatici, pilíře církve budou spát spánkem spravedlivých.

Jsou chvíle, kdy je církev postavena do podobné situace, ve které se ocitli učedníci tehdy. Stojíme před otázkou, zda volit mezi zajištěnou pomocí druhým, nebo vyjádřením, že Kristus sám je pro nás důležitější než služba druhým, byť Jeho jménem. V těch chvílích se ukazuje, že pragmatismus si pramálo rozumí s vírou. Bohulibá rozhodnutí nepřináší největší zisk, někdy jsou i ztrátová. Zřeknutí se dobrého nemusí vést k lepšímu dle našich měřítek. A účel prostředky neposvětí, ani prostředky účel.

Prospěch, úspěch, zisk, ani ten tzv. dobrý, neurčuje, ba nesmí určovat život víry. Pokud tomu tak ale je, pak nežijeme víru, ale pohybujeme se kdesi v tržním náboženství, pak je církev firmou, která musí končit v zisku, navyšovat hodnotu majetku, hromadit ho a při tom oslovit co nejvíce lidí, být populární. Vlastně se mění na nějakou reklamní zábavní agenturu, která si tedy bere za své propagovat Krista. Ale stále to pro ni zůstává byznysem. Případně cestou, jak dosáhnout všeobecného uznání, vlivu, úcty atd.

Snad bychom si chtěli vytáhnout nějakou poučku, jak se chovat, jak poznat situaci, která si žádá přístup, který ukázala ona bezejmenná žena v Betánii. Ale nic takového není, neboť život víry, cesta víry není závodní okruh, kde se postupem času a dobrou přípravou můžeme naučit každou nástrahu, obtíž, zatáčku, která na nás opět čeká v dalším kole. Život víry je jako stezka, která ubíhá dál a dál, nevrací se a my se musíme znova a zase ptát, jak se můžeme zachovat. Jak se máme zachovat. Kdy je na místě mast prodat a výtěžek přerozdělit mezi bližní, ale i kdy takové jednání je hloupé a s Kristem nemá nic společného. Kdy je čas získat, kdy je čas ztratit.

Jako zaklínadlo mnohdy zní, že potřebujeme osobní vztah s Kristem. Ale zřejmě se to opakuje proto, že lidé nejsou sto pochopit, co je tím míněno. Obvykle si představíme nějakou techniku zbožnosti a tu potom vyžadujeme od sebe i druhých. Ale to je jen další z řady hloupostí. Vztah s Kristem je však o tom, že On je pro nás vším a bez něj nejsme a nemůžeme nic. On dává význam, tvář našemu žití, bez něj zůstáváme jen další bláhovou lidskou snahou. To lze shrnout výrazem: pokora.

Teprve v pokoře můžeme poznávat, že jsme ve skutečnosti neužitečnými služebníky, kteří z Boží milosti mohou být Božími nástroji. Jedině v pokoře, bázni před Bohem, jsme schopni jít a dělat v očích druhých ztrátová rozhodnutí jen proto, že to udělá radost, čest Bohu. Jedině v bázni před Bohem jsme schopni zapřít sami sebe a nechat Krista, aby to byl On, kdo dá tvář, smysl, vysvětlení našemu životu.

Díky mu za to.

Amen