Víra nebo životní styl

Izajáš 58:1-:12

Snad každý z nás zná přání, aby sousedé, lidé, které potkává a kteří jej obklopují, byli pro nás čitelní, pochopitelní a příjemní. Kéž by měli podobné zájmy a životní styl jako my. Vzájemně bychom si toho pak mohli říci tolik a svět by byl jistě hezčí. Alespoň pro nás. Lidé jsou však různí a zkušenost říká, že na sebe narážejí a budou narážet ve všech oblastech života. Snad vyjma víry, vztahu s Bohem, zde nemusí. Historie nám ale říká zdánlivě něco jiného; vraždění a další děsivé věci ve jménu víry byly a jsou celkem zavedená praxe. Přiznejme však, že ve všech nám známých případech vždy v těchto sporech jedné či druhé straně, případně oběma, nešlo a nejde o víru, ale o životní styl. Víra je záminkou i omluvou nedobrého jednání.

Lidé, o kterých prorok mluví, toužili jednat dobře. Nechtěli jen přežívat, chtěli žít naplno. Netoužili po upoceném šedém životě, žádali víc. Byl to jejich cíl a tomu podřídili vše, co jim schopnost vlastního sebeovládání dovolila. Den co den hledali Boží vůli, nebylo jim jedno, co si Pán Bůh myslí o jejich všedních rozhodováních a projevech života. Snažili se mu dělat čest svým životem, usilovali o spravedlnost a pravdu. Jistě s tím někdy pěkně narazili, život s Bohem na této zemi není procházka rájem, ale i přesto se nevzdávali. Možná někdy se zatnutými zuby a kupou sebeovládání šli cestou, která se jim jevila jako Boží. Prožít den v Boží blízkosti, každý, nejen ten sedmý, o to tu šlo a to jim za to stálo.

Zde, jako projev onoho usilování, je zmíněn půst. Jedná se o způsob uctívání, který Pán Bůh dal lidem s ohledem na provázanost lidství, kdy spolu úzce souvisí tělesná i duchovní stránka člověka. Skrze fyzické pokoření si může lidské nitro snáze uvědomit svou malost, nicotu vůči Bohu a s touto pomocí docházet vhodnějšího postoje, očekávání v modlitbách, písních, čtení Písma a všeho dalšího spojeného s živým vztahem k Bohu.

Ti, které máme v dnešním textu před sebou, byli velmi pečliví ve volbě způsobu postu. Zřejmě úzkostlivě hledali vodítka ve starozákonních textech, které měli k dispozici, a tak v půstu volí chudobný, hrubý a nepohodlný oděv, dbají na to, aby měli vždy skloněnou hlavu, správný postoj a když spí, tak v popelu. Nikde neponechali ani náznak volnosti, vše bylo řádně promyšlené a uspořádané.

Bylo by příliš jednoduché říci, že v tomto textu jde pouze o půst, jedná se o všechny způsoby, které známe a používáme při touze setkat se s Bohem. Stačí si vzpomenout, k čemu se uchylujeme, když nám je úzko, nebo máme problém a toužíme po Boží odpovědi na naše otázky. Jsou to již dříve zmíněné písně, modlitby, čtení z Písma, společně i o samotně, s nástroji či bez, kdekoli či ve zvláštním prostoru. Je toho mnoho.

A možná známe i to ticho, se kterým se tehdy upřímní zbožní lidé setkali. Žádná odpověď, nic. Taková snaha, pečlivost, sebeovládání bez odezvy. Dělá si snad Bůh legraci, jsme mu pro smích či co? Skvělý sborový den s hlubokým tématem, ze kterého si nakonec pamatujeme jen připálený oběd? To snad ne! K čemu to všechno? Taková je mnohdy zkušenost.

Zbožní lidé, alespoň v tom našem dnešním příběhu, touží zoufale po setkání s Bohem, po požehnání a jsou ochotni mu jít naproti. To je krásné, jsou však napomenuti, neboť snaha o život s Bohem se přehoupla do žádosti o požehnání, duchovní požitek pro sebe. Mají své sny, představy, životy i povinnosti, ve kterých žádají Boží přítomnost. Touží po požehnání pro sebe a svůj životní styl. Žel jde to tak daleko, až jsou schopni žádat Boží pomoc proti sobě navzájem. Chovají se jako dvě armády, které spolu bojují se stejným heslem: „Za Boha a za krále.“ Bůh je stejný pro obě strany, jen králové se liší. Tak o koho skutečně jde?

Prorok ukazuje, že i v dokonale promyšleném a krásně provedeném půstu, bohoslužbě, může nakonec stále jít o pouhé sobectví. Vždyť i způsob půstu je takový, jaký se líbí jim, nikoli Bohu. Dělají věci tak, jak to vyhovuje jim, jak to naplňuje je samotné. Dokonce jdou tak daleko, že druhé v dobré víře povzbuzují k tomu samému a chrání je od čehokoli jiného. Alespoň tak to vidí, skutečností však je robota, nevolnictví, do které uvrhávají sebe i druhé s ujištěním, že toto je Boží cesta.

Nad tím zůstává rozum stát, možná ne člověku, ale Bohu ano. Ten se ptá, zda to myslí opravdu vážně? Až z toho lehce zaznívá, že neupřímnost, pokrytectví je pochopitelnější, než slepá a tupá zbožnost, která očekává, že po správném provedení přichází zasloužená odpověď. Že snad Bůh je potěšen pohledem na člověka, kterému kručí v břiše, plahočí se v ošklivých šatech a spí v popelu. Bůh s neradostným překvapením kouká, jak člověk proměnil to, co mu mělo pomoci na cestě víry v něco, co jej naprosto odvádí. Půst, který měl pomáhat k uvědomění si pozice dlužníka, se stává obhajobou věřitele žádajícího zasloužené požehnání.

Technika zbožnosti skvělá, upřímné nasazení obrovské, ale … vůbec nic to nemá společného s vírou, vztahem, osobním setkání s Bohem.

Bohoslužby, ona setkání s Bohem, mají vést k zájmu a přání dobra druhým, nikoli k posílení mých osobních pozic v prostoru, ve kterém žiji. Člověk se tak moc touží mít dobře, až zapomíná, že nebyl stvořen pro sebe, ale pro druhého, pro vztah. Cílem života s Bohem není vlastní požehnání, ani požehnání mně milých lidí kolem, ale prostá Boží přítomnost v životě druhých, bez rozdílu sympatií, které k nim cítím či necítím.

Jen vzpomeňme milosrdného Samařana – evangelium podle Lukáše 10:30, jak mu je všeobecně říkáno. Všechny praktiky jeho zbožnosti byli hrubě nedokonalé, zavádějící, ba mylné. Prostě byl Samařanem beze jména, skvrnou pravé zbožnosti. Ale ochotou být tu pro druhého je Bohu mnohem bližší než čistý, napudrovaný, prostě skvělý kněz. Pro Boha je mnohem užitečnější ten, kdo je ochoten pomoci druhému bez nějakého dlouhého zkoumání, zda to je vhodné či nikoli, atd., než ten, kdo žádá požehnání, Boží přítomnost a plní všelijaké zbožné úkony. S tím prvním je Bůh přirozeně, neboť koho si používá, s tím je, ten druhý žadoní, škemrá, dělá si nárok, ale obvykle končí zklamaný s otázkou; proč si mě Bůh nevšímá?

Cílem bohoslužeb, hledání Boží cesty, není uspokojení vlastní duše, ale povzbuzení, radost, chuť a zájem o druhé. V podobenství o posledním soudu – evangelium podle Matouše 25:31 – Ježíš ukazuje, že se lidé s ním setkávají prostřednictvím těch, kteří se mnohdy zdají nevýznamní ale i přesto jim pomáhají.

Skrze proroka ukazuje Bůh tehdejším posluchačům nadčasovou pravdu o svobodě, která je příležitostí k zapření sebe sama a následování Božího příkladu. O svobodě, která skýtá prostor k lámání pout, která byla vytvořena třeba i zbožným zápalem. O svobodě ke službě.

Svoboda není svévole, umožňuje setkání s Bohem a pomoc druhým. Zatímco právě svévole člověka, touha i rozhodnutí, že štěstí spočívá v naplnění mých přání, je těmi okovy, které nedovolí vykonat mnoho dobrého, které stejně brání v rozběhnutí se k trůnu milosti, jako k bližnímu. Svévole člověka nutí soustředit se na sebe samotného, vyžadovat pomoc, dobro, Boží přítomnost pro sebe. Ve svobodě se však člověku otevírají dveře k druhým, ke společenství, kdy jim může přát dobro, štěstí, radost, setkání s Bohem. A Bohu dává prostor, aby s druhým člověkem jednal dle svých, nikoli lidských, představ.

Vlastní, i dobré, představy, sny se snadno stanou svévolí, která člověka uvězní v žádosti po jejich plnění. Jejich opuštění pak někdy dává prostor pro jejich naplnění z Boží strany. Avšak mnohem častěji mohou vstoupit do života člověka Boží plány, které nezůstávají pouhými myšlenkami, sny, ale stávají se velmi záhy skutečností. Tyto jiné plány nejsou horší, nejsou lepší, jsou obvykle jiné a člověk zjišťuje, že mu sedí mnohem více, než ty, které si pracně sám naplánoval a zvolil.

Dát prostor druhým, dát prostor Božím plánům, znamená dát prostor Bohu. To, po čem tolik toužili lidé zmínění v našem příběhu, bylo blízko nich, jen se od nich žádalo, aby dali prostor, svobodu druhým. Aby tu pro ně byli a nechali se Bohem použít. Nejeli podle sebe a toho, co jim je příjemné. Jakmile si je začne Bůh používat, mohou si být jisti, že budou zažívat Jeho přítomnost i požehnání. Ale zřejmě jinak, než plánovali.

Boží požehnání a přítomnost se stává v životě člověka skutečností ve chvíli, kdy jde k druhým. Odpovědi na otázky možná nikdy nepřijdou, bolest zcela neodezní, ale zůstává možnost žít pro druhé a skrze ně se setkávat s Bohem a zažívat požehnání i Boží blízkost sedm dní v týdnu. Člověk pak poznává Boží cesty snáze, neboť je nevidí z dálky, ale pěkně zblízka, vždyť po nich jde a ne sám. Jdou s ním další sourozenci, ale především jeho, náš Pán. Zapřít sám sebe neznamená zříci se vlastního života, ale naopak vytvoření prostoru pro skutečný plný život plný setkání s nebeským Otcem.

Sobectví, ke kterému snadno tíhneme, je velkým nepřítelem jakéhokoli vztahu, i toho s Bohem. Kdo je s Bohem kvůli sobě, svému prospěchu, je ve skutečnosti bez Boha a dříve či později zjistí, že mnoho z toho, co tak pečlivě koná a na čem lpí, je možná krásným zbožným životním stylem, ale tváří v tvář tvrdé skutečnosti hříšného nemilosrdného světa neobstojí. Ba způsobí další rozčarování.

Snad si i říkáme, že kdyby lidé kolem nás žili podobně jako my, víru i všední den, bylo by vše snazší. Ježíš nás ale nepřišel povzbudit a podepřít v životním stylu, přišel podepřít ve víře! Není tedy potřeba, abychom se podporovali v nějakém životním stylu, o ten nejde! Podpírejme se ve víře, protože jedině skrze ni můžeme docházet jednoty v Kristu. Jde o víru, jde o Boha!