Kam patříš?

Jan 15:1-5

Není to tak dávno, co jeden z největších sparťanů, tedy fandů AC Sparta Praha – František Straka, odešel trénovat SK Slavia Praha. Od té chvíle mu málo kdo věří, že je ten největší. Především sparťani sami. Když byl trenérem Sparty, byl v její evidenci a nikdo neměl pochyb, že k ní patří. Když později začal trénovat jiné týmy, dál velice hlasitě prohlašoval, že je sparťan. A všichni to tak brali. Ve chvíli, kdy odešel trénovat Slavii, padla otázka: byl vůbec někdy Sparťan?

Podobně to, zda jsem Kristův, nakonec neurčuje, jestli o Kristu, církvi velkohubě mluvím, ale zda k němu patřím a jsem naroubován na kmen, kterým je Ježíš. Základní otázkou tedy je, proč je důležité, aby Kristus byl tím kmenem a ne nějaká jiná alternativa. Být tou větvičkou, která je naroubovaná na tento kmen, znamená, být větvičkou, která roste v Boží zahradě a dostává se jí Božské pozornosti. Ač Slunce nechává Bůh svítit na dobré i zlé, svou zvláštní péči poskytuje pouze těm, kteří rostou v Jeho zahradě. Tím není nic menšího, než Jeho přítomnost, dar Ducha Svatého. Pak už nejsme těmi, kteří potřebují někam chodit a objímat kameny, kmeny, čerpat energii a doufat v cosi. Sami jsme proměňováni do podoby těch, ze kterých, aniž za to mohou, přetéká Boží přítomnost do okolí. Vlastně můžeme být těmi stromy, které druzí hledají v lese, aby mohli načerpat.

Moci růst v Boží zahradě naroubován na kmen, tj. spojen s Kristem, také znamená, že tam nejsem sám. Je tam spousta jiných větviček, které jsou taktéž naroubovány na ten pravý vinný kmen. Některé jsou blíž, některé dál, ale jsme tam všichni. Život s Bohem není sólo hra. Rosteme společně, ovoce neseme společně, přijde-li vítr, bouře, snášíme ji společně. A když to s námi pěkně cloumá, sem tam se i jedna větev o tu druhou otře, občas létají třísky. I přesto zůstáváme v Boží zahradě, v Boží péči a především na Božím kmeni, zdroji, kterým je sám Ježíš Kristus.

Ale známe to, ony nepříjemnosti, kdy větvičkám připadá, že jedna druhé překáží, vadí v rozvoji, těch je tolik, až si tu a tam někdo řekne, že bude věřit, ale sám, bez společenství s dalšími věřícími. Přátelé, ono už je dost komické, když větývka usoudí, že jí jiná překáží, neboť tím mimo jiného říká: „Hele sadaři, tys to pěkně zvoral, jak jsi nás to narouboval?“ Pro dnešek ale pomiňme tento paradox a podívejme se na to, jak to vypadá, když se takový človíček, který poznal pravý zdroj života, pustí do života s Bohem na vlastní noze.

Příběh o Bileámovi, který můžeme číst ve 4. Mojžíšově 22. kapitole, známe, přesto jej velice rychle zopakuji. Bileám byl prorok, který však nebyl Izraelec, žil mimo kdesi v Kenanské zemi ještě před tím, než tam dorazili Židé z Egypta. V celku byl i poslušný a respektoval Pána Boha, což se projevil tím, že když byl požádán, aby proklel Boží lid, neudělal to, ba nebyl toho schopen. Ale měl rád svůj pohodlný nezávislý způsob života, který se rozhodl neopustit ani ve chvíli, když uviděl Boží lid a možnost být s ním. Stačilo mu, že zná Pána Boha, díky tomu má nadhled a lidé si k němu chodí pro radu a něco mu za to i dají. Důsledkem toho jeho oddělování a hraní si na vlastním písečku byla smrt. Paradoxně z rukou těch, ke kterým se mohl přidat. Během Izraelského dobíjení zaslíbené země je Bileám zabit, tak nám svědčí 13. kapitola knihy Jozue.

Život i smrt Bileáma nám ukazuje, jaké to je, když člověk uvěří, pochopí, že je zde Bůh a volá jej k sobě. Dokonce nám ukazuje člověka, který přijme Boží povolání do služby a i s různými lidskými pochybeními ji vykonává. Avšak vidíme též člověka, který pro svou pohodlnost, svůj zisk, odmítne žít s Božím lidem, Boží rodinou. Odmítne do ní patřit. Tehdy to znamenalo, že sbalí svým pět švestek, a bude společně s nimi pochodovat a zápasit o zaslíbenou zem. Bude s nimi tábořit, bude patřit k nějakému z rodů – kmenů. Oni to budou vědět, on to bude vědět.

V oddělenosti od Božího lidu jej však nakonec čekala smrt, byť se mu to zřejmě na počátku nezdálo. Ba si nedovedl představit, že by jej s těmi zaprášenými postavami čekalo něco víc, než co už měl v tu chvíli.

Podíváme-li se do Nového zákona, můžeme číst trochu jiný příběh. Známé povolání rybářů, celníka a mnohých dalších, kteří vezmou vážně Ježíšův hlas a jdou, vrcholí oním známým vyvolením dvanácti, jak můžeme číst např. v Matouši 10. kapitole. Na počátku toho však stojí nám známé: „Pojď za mnou!“ Ve kterém Kristus zve člověka nejen k víře, ale i k novému smyslu života, ke službě nést společně ovoce. A zve opravdu každého, což nám dokládá i pestrost učedníků a nakonec i celého Ježíšova doprovodu, kdy opravdu každý byl jiný; celník, rybář, odbojář, bohatý, chudý, žena, muž, dítě, prostě každý. A ti všichni jsou větvičkami, které nejsou na kmen naroubovány proto, aby se jen krásně zelenaly, rostly a mohly mít občas pocit, že si překáží. Případně ani ne proto, že by Ježíš chtěl říci: „Koukejte, to mám ale následovníků, to mi ta církev pěkně roste!“ Ti všichni jsou tam proto, aby byli spojeni s kmenem a společně, díky němu, nesli ovoce.

Náležení k tomu kmeni v tomto případě znamenalo, že o sobě navzájem věděli a dokonce to o nich věděli i ti ostatní. Ježíš se nebojí veřejně vyjmenovat dvanáct jmen, nebojí se vyslat jiných sedmdesát učedníků. Patřit do Božího lidu v tu chvíli znamená nechat se tak označit a následovat, hlásit se k tomu. Oni nejdou sami za sebe, jdou za Krista. Nejdou kvůli sobě a svému zisku, jako Bileám, ale kvůli Bohu a proto jsou ochotni spolupracovat. Vidí, že ten společný úkol je důležitější, než jejich osobní ambice, sympatie. Ty se sice také ozvou, ale budou s Boží pomocí umrtvovány, opouštěny. I oni budou chtít být první, řídit vše či část, i oni budou chtít ušetřit a mít zisk, ale s Boží pomocí, díky tomu, že koruna bude vyrůstat z kmene, kterým je Kristus, budou moci společně obstát. Byť to nebude jednoduché.

Jenomže patřit veřejně do Boží rodiny nenese jen zisk, ale také komplikace a dojem, že ztrácíme svobodu. Lidé si učedníky někam zařadili a pak z toho plynulo, že Petr byl obviněn, ba odhalen jako následovník Ježíše. Kdyby se nikdy veřejně nepřihlásil, sotva by se to stalo, nikoho by to asi nijak víc nenapadlo. A buďme upřímní, kdyby se Jakub, Štěpán a další veřejně nehlásili k církvi a Kristu, sotva by je potkalo umučení. Kdyby byli jen takovou osamocenou větývkou, která se snaží vetřít do Boží zahrady jako Bileám, zřejmě by přežili. Ale byli by ještě Kristovy? Nestala by se z nich ta ratolest, která se snaží jen zelenat, ale nic nepřinést?

Být Kristův, být naroubován na kmen, kterým je Ježíš, není jen otázka duchovní, ale i naprosto obyčejná, všední. Ti lidé, které potkávám, snad nejvíce ti, se kterými vyrůstám z toho samého kmene, potřebují vědět, že k nim patřím a oni ke mně. Že nás spojuje Kristus.

Jen si představme, jak by to vypadalo, kdyby si Bůh nevšímal do nebe volající zoufalosti lidstva a nechal ho napospas zkáze, kterou tak skvěle dovede působit. Žil by si v oddělenosti od veškeré špíny a všeho lidského, co s ní souvisí. Pak by asi sotva kdy vstoupil do světa jako člověk, aby ukázal, že o lidi stojí. Tím, že se stal jedním z lidí, se k nim, k nám přihlásil.

A Ježíšův život? Ten to vše dokládá; Bůh přichází a nežije si sám pro sebe, neuzavírá se, nehovoří jen s těmi, kteří mu uškodit nemohou. Jde ke všem a vytváří společenství, které není založené na nějakém výkonu. Je to společenství těch, kteří poznali a přijali Boží milost. Společenství těch, kteří se nechali naroubovat na kmen, který má smysl, neboť roste v Boží zahradě. Jsou to ti, kteří berou vážně příležitosti, které pro ně Bůh připravil, a konají to dobro, nesou ovoce. Ale to vše stále a jen z Boží milosti, díky kmeni, který dává život. To vše díky Bohu, který se stává plnohodnotným člověkem, nese obyčejné lidské jméno: Ježíš, vykonává běžnou lidskou práci: tesař, je v evidenci obyvatel Římské říše, Židovského chrámu atd. Díky tomu lidé věděli, kam patří, kdo je. A také kam patří ti, kteří s ním jsou, ti, kteří se k němu hlásí.

Ježíš nás nepřišel jen pozvat k tomu, abych uvěřili, že je spasitel, přišel nás pozvat také k tomu, abychom patřili do Jeho církve, do koruny stromu, jehož je kmenem. Samotná forma někam patřit je podmíněna dobově (před tisíci lety nemohli mít softwarovou evidenci, fotky atd.), velmi podobně, jako manželství: dnes nikdo nepochybuje o tom, že Abraham byl ženatý se Sárou, ale je zřejmé, že žádný oddací list neměli, možná si ani nikdy neřekli takové to „ano“, které čekáme my. A přeci byli manželé. Roztříštěnost církví, kterou způsobila naše lidskost, přinesla to, co dnes nazýváme členstvím. Možná se to někomu zdá divné, zbytečné, ale i Ježíš evidoval, už jen tím vyjmenováním dvanácti, pak i vysláním sedmdesáti. Je to dar pro nás lidi, členy Boží rodiny, abychom věděli, kdo je kolem nás, které z těch větývek jsou nejblíže, s kým společně neseme ovoce.

Otázka: do které části Boží rodiny - sborečku patříš? To by člověk měl vědět i vyslovit. Vždyť jsme povoláni k následování ve společenství.