Ježíš jako vzor? NE!

Matouš 5:43 – 48

Kdo je mým vzorem? Koho mám napodobovat? Až příliš snadno se chce říci, že Krista. A ona to je pravda, když říkám Kristus, neboť nemluvím o pouhém člověku, o dokonalém lidském bytí, ale o samotném Bohu. Kdo ví, co by udělal Ježíš dnes, a co včera Ježíšek. My však víme a vidíme, co děla Kristus Bůh včera, dnes i zítra. My se spoléháme na to, že je stále stejný a neměnný ve svém charakteru, jednání, že se o něj můžeme opřít. A nejen to! Ježíš nepoužívá ono Pavlovské: napodobujte mě! On říká: Buďte dokonalí, jako váš Otec je dokonalý! Vaším vzorem, vaší mírou nemá, ba nesmí být nikdo menší než váš Otec, tedy Bůh sám.

Jenže co já vím o Bohu? Potřebuji znát svůj vzor, abych v něj mohl dorůstat či, po pravdě řečeno, kdesi v dáli a s Jeho pomocí za ním klopýtat. Je-li mým vzorem např. Martin Luther, znamená to, že o něm něco vím, minimálně to, v čem mě inspiruje. A chci-li se o něm více dozvědět, jdu po tom, co napsal a tam poznávám jeho myšlení, zvyky a chápu jeho jednání. Nemohu si jen tak říci, že by Luther udělal tohle nebo tamto, protože mne to napadlo a určitě to s ním souvisí.

A velmi podobně to platí i ve vztahu k Nebeskému Otci. Potřebuji jej poznávat, setkávat se s ním v Jeho Slově, v Písmu. Potřebuji vidět a přemýšlet o Jeho jednání. Jedině tak mohu následovat vzor, který mi postavil před oči Ježíš. A prvním příběhem, kde se nám Bůh představuje, je zpráva o stvoření. Není vteřinovým popisem událostí, který bychom následně potřebovali ladit s naším poznáním, ale mnohem více nám říká, jaký Bůh je a o co mu jde.

Žel nebudeme z časových důvodů číst celou první kapitolu knihy Genesis, pouze její závěr, tj. od 26. do 31. verše. Genesis 1:26 – 31.

Dnes jsme tedy zůstali ochuzeni o ten skvělý příběh, kdy si Bůh hraje, usmívá se a při tom tvoří svět, to všechno komplikované kolem nás. Po každé si řekne: Jo, je to dobrý! Kvůli komu se tak snaží, proč si kontroluje, jestli to je dobré? Na to nacházíme odpověď v závěru první kapitoly, který jsme četli. To vše kvůli člověku, aby neměl nouzi. To celé stvoření dostal člověk, aby byly naplněny všechny jeho potřeby.

Možná to někomu zní tak, že vše bylo stvořeno, aby človíček jen ležel na pláži a užíval života. Omyl. Jednou z potřeb člověka je smysl života, znát důvod, proč tu jsem. A tím není nic jiného než péče o tohle všechno. Už to samo by nám zřejmě postačilo k tomu, abychom se mohli sami nad sebou zamyslet a možná i motivovat k něčemu novému. Ale my v tomto textu nejsme proto, abychom zkoumali člověka a jeho odpovědnost vůči stvoření. My tu jsme proto, že Bůh, náš Otec, nám je příkladem a my se chceme něco přiučit.

Tím, co zde můžeme vidět, je Boží všezahrnující péče. On prostě nic neponechal náhodě a dokonce ani člověku. Zajistil každou lidskou potřebu, od těch zdánlivě obyčejných až po ty, které nám připadají důležité. Na jedné straně člověk má co jíst, má kde přebývat, nemá hmotnou nouzi, na druhé straně má i o starosti postaráno. Tedy o ty dobré, má co dělat, péče o to stvoření, nemusí se z nudy kopat do zadku ani nic jiného. Prostě může nacházet a poznávat důvod, proč je tam, kde je. Zároveň má i společenství, nějaký ten sociální rozměr lidského života je naplněn, není sám a má postaráno o citové příhody. Závěrem pak tu s ním zůstává Bůh a tím je naplněn duchovní, náboženský, či jak to řekneme, rozměr lidského života.

Skoro se chce říci, že zde Bůh realizoval nějaký sociální program na podporu člověka. Jenže takové programy, které vidíme kolem nás, jsou motivovány ledasčíms, jen jedním ve velké většině ne. Tedy láskou. Sociálně slabým atd., pomáháme proto, že když se budou mít jakž takž, nebudou nás ohrožovat a půjčovat si okurky z naší zahrádky. Jenže Bůh toto člověku nedal proto, aby od něj měl pokoj. Aby si jako ve svém deníčku odškrtl, stvořil jsem člověka, a měl klid. Bůh toto tvoří, připravuje, ba piplá se s tím proto, aby člověka mohl uvést do něčeho krásného, bezpečného, kde by lidstvo mohlo rozkvést. Touží, aby se člověk měl dobře, aby to i cítil, uvědomoval si, a tak mu dokonce ponechává svobodnou vůli celý ten dar pošlapat a zahodit.

Jedinou příčinou, proč toto Bůh podstupuje, je láska. Ale zřejmě je to cosi jiného než to, co obvykle láskou nazveme my. Není totiž slepá, ani neochromí toho, kdo ji cítí. Vlastně ani není jen pocitem, je čímsi víc. Je rozhodnutím, ale i citem, ty se pak vzájemně proplétají, až je nemožné jakékoli rozdělení. A tak se setkáváme s Bohem, který člověka nesmírně miluje, je ochoten pro něj pošlapat své božství, stát se člověkem a nechat se zabít. Zároveň však zůstává též neochvějně soudcem, vládcem všeho i všech a neustupuje ze své pozice. A to člověk nemůže pochopit, anebo jen těžce.

Přesto zkusme zůstat u toho, že motivací Božího jednání s člověkem, to že se o něj stará, že se o něj zajímá v každém ohledu, od těch obyčejných živočišných záležitostí až po ty duchovní, je zapříčiněno láskou. Bůh je milující, a proto stvořil svět a připravil ho pro člověka. Dal si s ním tu práci. Proto do světa nakonec i člověka dal.

A to je ten vzor, který si máme stavět před oči. Boha, který miluje. Boha, který se stará. Boha, kterého zajímají všechny naše potřeby, ne jen ty vznešené. V jaké situaci a roli jsem já, jako učedníky Krista vyzvaný k tomu, abych byl stejně dokonalý, jako je dokonalý náš Otec? Co já tvořím a kdo je tím, o koho se mohu, ba mám starat?

Přátelé, na to je úplně jednoduchá odpověď, protože ji už dávno řekl Ježíš, když se ho optali, kdo že je vlastně tím bližním. Přece každý, koho potkávám a komu mohu pomoci, když je v nouzi a starostech. Bližním mi je nakonec i člověk na druhé straně planety, pokud mám prostředky, schopnosti mu pomoci i přes tu vzdálenost. A ta starost o ty bližní, ať chci nebo ne, není položena jen do duchovní roviny, k otázkám srdce. Ale leží i v tom obyčejném. Bůh pro člověka připravil nejen něco k snědku, ale i prostor, kde člověk mohl přebývat, společnost, kde se mohl rozvíjet a též i svou vlastní přítomnost. Tohle všechno Bůh dává nám i dnes. Co z toho jsme schopni, ba spíše ochotni, předat dál. Kdo je naším vzorem: Bůh, který si hraje, moří se s něčím, jen aby udělal radost někomu, kým se vlastně ani nemusí zaobírat, nebo někdo jiný?

Možná si řekneme: tak jo, pojďme udělat něco pěkného pro ty lidi kolem nás. Pojďme jednat podle příkladu našeho Otce. A to je skvělé, pokud chceme a jsme ochotni se nechat jím použít. Protože On neskončil se starostí o lidi, jen si k tomu používá i nás, když mu to dovolíme. Avšak vězme, že velkým nebezpečím bude „manufaktura“ na péči, pomoc, starost o druhé, ve které láska bude až to poslední, co bude kdo moci najít. Možná tam ani už nebude. Vznikne sociální program, automat na štěstí bez šťastných lidí, bez úsměvů. To je přirozený závěr každé lidské snahy uspět na poli pomoci druhým.

Proto potřebujeme jako příčinu našeho jednání mít Boží lásku, Boha samotného. Z něj čerpat i ve chvílích, kdy druzí to, co jsme pro ně připravili, pošlapou, vysmějí se tomu, řeknou, že to je nedokonalé a špatně udělané atd. Jen si vzpomeňme, kolik toho napovídáme o životě a stvoření, co vše je špatně a co by mělo být lepší. Bůh nás slyší, a přesto dál s námi zůstává, jeho láska nekončí a stále se stará. To je příklad, který mi však není nabízen jako vzdálený vzor, ale jako něco, co lze uskutečňovat i v mém životě, pokud tomu dám prostor. Bez Krista Ježíše a jeho přítomnosti nelze napodobovat toho, koho nám za vzor dal.

A tak závěrem: Bůh bere péči o nás, o všechny lidi vážně, berme vážně péči, starost o ty a to, co je kolem nás i my.