Láska, víra a radost

1. Petrova 1:1-9

Milé sestry, milí bratři, při pohledu do úvodních slov prvního listu Petrova a zdůrazněného spojení: lásky, víry a radosti, lze vzpomenout závěr známé 13. kapitoly první Korintským. V jiném kontextu a přeci velmi podobný vyznavačský závěr. Pavel však, pokud zůstaneme pouze ve třinácté kapitole, zůstává vyset kdesi mezi nebem a zemí. Petr nám ukazuje praxi, ke komu se vztahuje víra, láska a naděje, či radost. Obrací nás nejdříve ke Kristu, abychom skrze něj a teprve pak, mohli dávat to, co jsme sami přijali. Tedy milovat, věřit, důvěřovat a mít naději, radovat se.

Když byl Kristus ukřižován, byl pátek a bylo třeba vše stihnout dříve, než začala sobota, tedy den absolutního pracovního klidu. A lidé, křesťané někdy připomínají ty z davu, které Kristova smrt vzala za srdce a moc rádi by zůstali s ním, ale vidina, že již brzy budou obchody zavřeny, jim nedovolí se pod křížem zastavit a tak spěchají na Jeruzalémské tržiště. Tam však mnoho nenalézají, vše je vyprodáno a možná vlastně tam ani nikdy nic nebylo. Jsou rozčarováni.

Nedokonalý příklad naší touhy, chuti, vše stihnout, zvládnout a čím dříve, tím lépe. Zdá se, že je tolik příležitostí, které jsou pro nás připraveny, tolik úkolů, které můžeme plnit, tolik očekávání, která nás naplňují vzrušením, až připadá člověku zbytečné stát pod křížem, který neuteče. Již položený základ, kterým je Kristus sám, se měnit nebude, proč se tedy nyní nevěnovat stavbě kůlny, přístřešku na seno a jiným? Protože ani v kůlně, ani v seně, ba ani na holých základech nelze nalézt takové teplo a bezpečí, jako ve skutečném domě.

Člověk hledá naplnění, prostor, ze které bude moci čerpat. Zdá se, že jím může být nějaký filozofický či náboženský směr, může jím být práce, ať pro druhé, charita, nebo pouhé rozmnožování majetku či objevování nových poznání. Člověka může naplňovat i obyčejný odpočinek, ledacos. Ale všechno je nakonec takové vratké, nejisté, fičí tam, případně je chladno či trochu zatejká. Není to dům, není to stavba, ve které bychom mohli zažívat stejný komfort jak v parném létě, tak mrazivé zimě.

Jedním z velkých průšvihů křesťana je, že očekává od společenství církve to, co nabízí pouze Kristus. Snadná, leč fatální záměna. Od společenství se očekává láska, důvěra a radost. O to mnohdy velmi vyčerpávajícím způsobem zápasíme. Chceme se mít rádi, chceme si důvěřovat, chceme věřit, toužíme mít naději, radost. Ale pokud dochází k záměně Krista za společenství, je to past na mamuty, kdy mamutem je společenství.

Snažit se mít rád druhé, touha být milován, to je snad přirozené. Ale pokud to roste pouze z naší snahy, pouze z toho, že to Bůh tak řekl a proto to tak musí být, jsme na nejlepší cestě k vyčerpání a beznaději, bezcitnému suchému náboženskému zákonictví. Což je přesný opak lásky. Láska dává prostor druhému, aby se rozvíjel, zákon, zákonictví vymezuje, ba omezuje, byť v dobré víře. Jenže dát druhému prostor jen proto, že to je dobré, naprosto nezištně, je pro osobnost člověka sebezničující, pokud nemá zkušenost, že i jemu kdosi dal a dává takový prostor, ba mnohem větší, než který je schopen přijmout, natož nabídnout druhému. Ale tuto zkušenost nelze zažívat, pokud ji člověk nedá místo ve svém životě.

Pokud se pod Golgotou jen proženu a Kristus je pro mne jako neměnná jistota záchranné brzdy ve vlakovém kupé, ale nikým víc, skutečný vztah mám pouze s pasažéry, nelze se divit, že lásku nenalézám, nepřijímám a ani nedávám, vždyť se mi ji, nedostává, sám ji nemám. Krista znám, ale beze vztahu, bez lásky.

Bible nás vyzývá stejně naléhavě jako k lásce k druhým, na což mnohdy upozorňujeme, tak i k lásce k Bohu. To je příčina, proč nás Kristus zve do společenství církve a proč nás později zve k předávání této lásky. My nejsme studní a pumpou lásky, víry a radosti pro druhé, my můžeme být potrubím, které vede od Krista. Ale to jenom tehdy, když studnou a pumpou těch tří je Kristus nám. Ve vztahu s ním totiž poznáváme, že každý může být Jeho služebníkem, ale nikdy není víc než služebník.

Láska k Bohu člověka vede i k víře, důvěře. Koho miluji, tomu důvěřuji. Povětšinou. U Boha je jistota, že nezradí, že se nemění, nic mu nepřeletí přes nos, není labilní, je prostě Bůh, dokáže spojit hřejivý vztah s jistotou, o kterou se lze opřít a v co lze doufat. Žádné společenství, žádný člověk na světě není schopen toto nabídnout. Snad na čas jsme schopni kohosi druhého zaplavit láskou, ale být důvěrnou oporou druhému. Takovou, která nikdy nezklame? Asi sotva, máme-li být upřímní.

Jedna sestra v Kristu jednou vyprávěla, že má moc ráda svého manžela, že opravdu i někdy vnímala pokušení si jej zbožštit, tedy dát jej na místo, které patří jen Bohu. Ale toto pokušení vždycky vzalo za své, když manžel přišel a jal se něco řešit. Možná to přímo takto neprožíváme, ale vidíme, že i ten druhý, přítel, kamarád, který nás má moc rád, má zároveň své limity, za které není schopen jít. Nelze se na něj spolehnout bezezbytku, pokud tedy nepočítáme spolehnutí se na to, že selže.

Jedna a jedna jsou dohromady dvě. Láska a důvěra, tedy víra, to je radost, naděje. Nejde o nějakou lacinou radost, která by snad byla srovnatelná s tou, která přichází po požití různých látek, jen by nekončila. Ani se však nejedná o cosi kosmického, nadzemského, je to radost, která patří k člověku, je lidská, ale zároveň vůbec nezávisí na okolnostech lidského života. Její zdroj je mimo člověk, avšak její projev je naprosto lidský: úsměv, pohoda, vtip, touha potěšit druhého atd.

Slyší-li někdo pěkný vtip, chce se o pobavení, které přijal, rozdělit s druhými. Pán Bůh nám asi vtipy úplně neříká, ale zkušenost s ním nás naplňuje nadějí, radostí, úsměvem, o které se můžeme dělit s druhými nikoli z donucení, povinnosti či sebezapřením. Ach, musím mít svědectví, chvilku, něco říci.

Co říci závěrem? Máme zde lásku, víru, radost. Možná očekáváme, že všechny tři nalezneme v církvi, ve společenství, že to je tím zdrojem, rájem, skleníkem, kde se pěstují tyto duchovní plodiny. To je ale omyl, láska, víra a radost, naděje, ty pramení ze vztahu s Pánem Bohem. Milujeme Jeho, věříme Jemu, radujeme se z Něj. A teprve pak se můžeme stát těmi, kteří Jeho působení předávají dál, neboť mohou začít vidět druhé Jeho očima.

Dříve, než se člověk někam ve zbožném zápalu cokoli dělat, měl by se zastavit u toho, který neuteče. Bez něj jako živé osoby bude v kupé pěkné dusno. On je tím jediným, kdo vnáší lásku, víru i radost do našich životů.

Pamatujme na to, že žák není nad učitele a tak je velmi hloupé žádat od žáka vědomosti, schopnosti, které má učitel. Chci-li poznat lásku, víru i radost musím začít od učitele. Pokud se žáci chtějí něco naučit, tak musejí si sednout a být zticha, začít naslouchat učiteli, a v tomto případě si mohou být jisti, že ten, který je – nás učí, nás má opravdu rád. Dal za nás svůj život.

Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duší.