Odkud či jak začít?

Deuteronomium 6:4-6, Matouš 22:37-39

Rok se s rokem sešel a pro někoho až směšně mnozí tuto možnost využijí k odvážným rozhodnutím. Některá budou naplněna, jiná, jak se tak říká, vyšumí. Možná takové jednání i někoho pohorší, ale přiznejme, že jej lidé opakují v mnohých oblastech. Nejvíce to je snad patrné v různých soutěžích; sportem počínaje, přes takové podivnosti jako šachy, poker, až k tomu, co je většinou velebeno jako jediné pravé umění – tedy hudba. Během takové soutěže obvykle účastník začne přemýšlet, co udělá jinak, lépe při další. Obzvlášť tehdy, když se člověku nedaří, upne svůj zrak k snad lepším zítřkům.

Pak můžeme v denním tisku číst takové zprávy, jako např. že ač jsme prohráli, poučili jsme se z toho, příště se tak jistě již nestane atd. Takový přístup je chvályhodný, byť někdy naivní, v jakékoli soutěži. Avšak život není soutěž a Země není podium pro hudebníky zápolící o cenu, ani cirkusový stan kde by člověk jako klaun bavil publikum. Život je cosi jiného než pouhé upocené tělo či skvěle zahraná skladba. Život nezačíná a ani nekončí kalendářním ani jiným rokem.

Snad by nás mohli mátnout oslavy narozenin, rok co rok se opakují, ale ona nevypočitatelná nahodilost dne, hodiny, minuty, vteřiny narození i smrti ukazuje, že člověk, i kdyby chtěl, není a nikdy nebude vězněm kalendáře. Stejně jako sobota, i ona byla stvořena pro člověka, nikoli člověk pro ni. A proto, když už se nejspíše většina z nás dívá do nových dvanácti listů s nadějí, co vše bude lepší, je třeba připomenout, že bez základu nebude lepší ani to hovno.

Samozřejmě, natož pak ve světle čtených textů, odpovíme, že jediným základem, který lze položit, ba který již byl položen, tedy jen na něm lze stavět, je Ježíš Kristus, Bůh sám. Snad ve vleku žalmů, novozákonních obrazů, podobenství i Luterovy známé písně: Hrad přepevný je Pán Bůh náš, očekáváme, že Kristus je tím pevným bodem, kterého se dožadoval Archimédes. Sotva se pak divit výsledné podobě víry kdy křesťan úpěnlivě buduje celý svůj život kolem čehosi, co nazývá skálou, vlastně Bohem.

Rádi bychom měli Boha na jednom místě, na něm stavěli či okolo něj si budovali svůj život, tak trošku jako hrad na skále, ten nezničitelný bod v krajině opevnit, na něm vše postavit.

Ale může být vůbec Bůh tvrdým nehybným základem, chladnou skalou, které se stavba na ní postavená snaží přidržet? Snad ano, to ale pak mluvíme o někom jiném než Kristu. On sám, tedy Ježíš, když mluvil o skále jako základu, mluvil o člověku a jeho vztahu k Písmu. Sám se však představil jako počátek i konec, viděl se více jako kmen, než jako skála. Mluvil o vztahu daleko těsnějším a kompletně jiném, než jaký může mít skála a beton, hovořil a věřím, že stále hovoří o životě.

Život s Bohem je víc podobný stopování, sledování či jak to povědět, hledáme, neustále jdeme, nejsme si jisti a přeci doufáme. Není to však o výkonu, dovednostech používání duchovních darů či čemkoli jiném. Předsevzetí, činy jsou fajn, ale obvykle jen říkají, co uděláme, jak se změníme, vlastně mluví o tom, jak vylepšíme svůj mediální obraz: přestanu kouřit, začnu víc pomáhat, budu se pravidelně modlit, přečtu bibli atd., dobré věci, ale ty mají být ovocem vztahu, nikoli jeho kořeny.

Na počátku byl a je vztah, k němu nerosteme, k němu se nepropracujeme, právě naopak, pokud není motivací, hnacím motorem, je vše naše konání upřímnou snahou, přetvářkou, honbou za větrem a v konečném důsledku otázkou ješitnosti a tzv. vlastní pravdy.

Jen si zkusme odpovědět na otázky: Kdo má být naším vzorem? Lidsky – Ježíš, nikoli apoštol Pavel a jiní; od koho se máme učit, koho máme napodobovat? Ježíše – a to bez vztahu nejde, bez vztahu se jedná o zákonictví, i kdybychom to nazvali svobodou, láskou atd. Láska však může být zrazena, neexistuje-li tato možnost, není-li zrada možná, není to láska, ale otroctví. V čem žijeme?

Je velká a možná i častá chyba, že začneme napodobovat Ježíše, přemýšlet o tom, jak by se zachoval v situaci, ve které se nacházíme zrovna v tu chvíli my, aniž bychom měli nějaký hlubší vztah s ním. Snad řekneme, že máme víru, ale vždyť i démoni věří, kde kdo věří. My nemáme věřit, my máme milovat. A láska, přiznejme, tu každý z nás vyjadřuje jinak: jeden je schopen složit báseň, vyjádřit své city, jiný naopak sotva nachází slova, koktá a působí spíše zmateně, další se červená, další pak nosí květiny. Je mnoho způsobů jak vyjádřit lásku mezi lidmi. Věřím, že stejně tak je mnoho způsobů, jak vyjádřit lásku k Bohu.

A dokonce i zde platí podobně jako mezi lidmi, ne všechny projevy lásky jsou vhodné pro každou příležitost, někde mohou pohoršit přihlížející, jinde dokonce i toho, komu je vyjadřována. Přesto však nelze rezignovat, pak by člověk musel rezignovat na každý smysluplný vztah; mezi manžely, rodiči a dětmi, přáteli atd. Lidé do srdce nevidí. Ačkoli Bůh ano, pro změnu nechce být ošizen o zjevný rozměr. A tak nezbývá než hledat cesty, způsoby jak nejlépe v danou chvíli vyjádřit: ano, Pane, mám tě rád.

Dříve tedy než začneme vymýšlet všelijaké působivé misijní akce a kdo ví co ještě, zastavme se a rozpomeňme se na tu první lásku, na tu radost, příval nepoznaných citů, když jsme poprvé řekli Kristu ano. Dříve než se rozhodneme jít a sloužit, zpívat či uklízet, zastavme se a poohlédněme se po Pánu, hledejme ho, dokud jej lze nalézt, na vše ostatní bude času dost později a s ním to bude mnohem lepší, než bez něj ač pro něj.

Pozvání ke Kristu, do vztahu je pro každého, kdo nechce být jen služebník či známý Ježíše, je pro každého, kdo chce být přítelem. Ježíš své učedníky nenazývá svými služebníky, zaměstnanci, ale přáteli. Někým, o kom ví, že ho má rád. Chceš být přítelem Ježíše? Stačí mu to říci. Už jsi Kristovým přítelem? To je dobře! Dříve než cokoli zasedněme s Kristem ke společnému stolu, naslouchejme mu, ptejme se ho, nebojme se mu říci, že ho máme rádi. Že jsme tu kvůli němu.