Bůh není?

Nejčastější a nejvážnější námitka proti Bohu je, že není. Zakládá se především na tom, že Boha obvykle lidé neslyší, nevidí a necítí. Odezva okolí na modlitby je ve většině menší, než na různé virgule, proutky, sílu z vesmíru atd. Obzvlášť tzv. moderní člověk, tedy my, předpokládá, že Bohem bylo zváno to, čemu lidstvo nerozumělo; bouře, zemětřesení, tma, světlo, Slunce, Měsíc atd., tedy objekty, které lze cítit na vlastní kůži, případně vidět, slyšet jejich projevy. Ale ty máme dnes vysvětleny a tak se zdá, že Bůh opravdu není.

Přesto v naší společnosti zůstávají otevřené dveře iracionálním přístupům, které jsou založeny pouze na osobní zkušenosti jedince, nikoli většiny. Díky tomu se nám nabízí množství různých léčitelů, senzibilů, proutkařů a jiných. Lidé čerpají energii z přírody, snaží si ji vzájemně předávat za pomoci různých rituálů, které již nekřičí a nebijí tolik do očí, jako tlupa polonahých neandrtálců tančících kolem ohně s jistotou, že nazítří se jim ulovit mamuta zadaří. Dnes se chováme tak, jak naše kultura očekává, není tedy divu, že rituály se skládají ze vzkládání rukou, případně naprosto bez dotyků. Jsou osobní a přece odosobněny.

Jako křesťan se mohu takovým snahám vysmát, mohu se pohoršit či proti nim aktivně bojovat. Nemohu však pominout otázku, jak to, že lidé jsou ochotni svěřit svůj život v toto a nikoli do rukou Božích? Jak to, že když nepochybují o tom, že pomáhá předání pozitivní energie mávání rukou nad hlavou, pochybují o Bohu, kterého taktéž nevidí? Snad odpovědí je ona stará známá pravda, že člověk touží vše ovládnout, poručit větru, dešti. O duchovním světě není třeba pochybovat, člověk však do něj chce vstoupit jako vládce, ten, kdo jej ovládá, alespoň z části. A zde naráží na základní rozdíl mezi Bohem a jakoukoli energií či čímkoli, co lze za pomoci určitých dovedností řízeně využít. Bůh se ovládat nenechá. Raději mlčí, raději působí tak, aby jej nikdo neslyšel, nemohl postřehnout. Jedná po svém. Tak trochu „fantom“, nikdo neví, jak vypadá, prsty má ale ve všem, přesto se zdá bláznovstvím vůbec věřit, že je.

Lze vůbec sloužit, věřit Bohu bez Jeho lidsky zaznamenatelné odezvy? Snad si říkáme, že před touto výzvou stojíme až my, lidé 21. století, neboť máme k dispozici tak široké poznání o prostředí, ve kterém žijeme, včetně nás samotných, až není možné, že by Bůh zasáhl nějak nečekaně. Přesto služba zdánlivě mlčícímu Bohu, kdy služebník Boha osobně nezná, není nic nového pod Sluncem. Zaposlouchejme se do slov Bible, kdy mluví počátcích uctívání Hospodina v Izraeli, dávno před tím, než vznikla nějaká chrámová instituce.

1. Samuelova 3:1-10

Samuel sloužil Hospodinu několik let, nikde nečteme, že by svou službou dělal Bohu hanbu, tak jako to můžeme číst o synech Elího. Přesto neznal osobně Boha a nebyl schopen rozpoznat Jeho hlas. Na druhou stranu byl schopen vykládat zákon, řekli bychom pre-Bibli, vést to, co předcházelo našim dnešním shromážděním i uctívat Hospodina. Přesto bez jakékoli zjevné, byť jen osobní, odezvy. Několik let! My, lidé dneška, jsme zklamáni, když se Bůh neozývá do několika minut od našeho zavolání. Lidé jsou připraveni pochybovat o Jeho existenci, když se zjevně neprojevuje a víru, trpělivost generecí jim přecházejících označují za důsledek nedostatečného poznání. Avšak právě trpělivost je tím, co se lidstvu vždy nedostávalo a dnes to je zřejmé více než kdy jindy.

Dnes je, pokud možno, vše instantní, původní myšlenka byla šetřit čas, zřejmě. Vedlejším důsledkem je však netrpělivost, které je dnes lidstvo plné, neboť neustále spěcháme. Jediný, kdo má odvahu říci; takhle, přátelé, ne, je Bůh. Na to jako rozčílené děcko říká člověk: Bože nejsi!

Z této netrpělivosti též vyrůstají i mnohá zbožná nedorozumění, když věřící očekávají, že Bůh přeci musí promluvit do života toho druhého zvláštním, přesně představovaným způsobem, vždyť nestačí jen věřit. A rádi v tu chvíli odcitují Jakuba, že i démoni věří. Dodám: ale neuctívají! To však v zápalu opravdovosti věřícím mnohdy uniká. Díky tomu jsou vršeny různé podmínky, jak se projevuje život opravdového křesťana, od základních etických, morálních, až po rádoby duchovní obdarování. Těch podmínek křesťanstvo vymyslelo nekonečně mnoho, jen v té záplavě měl bys, musíš, mělo by, zaniká pokorné trpělivé milující uctívání.

Všimněme si, že ve většině případů, nikdy podmínkou, projevem křesťanského života není dána obyčejná trpělivá účast na společných shromážděních, bohoslužbách motivovaná láskou k Bohu. Láska, jak již bylo mnohokrát řečeno a je všeobecně známo, není zamilovanost, pocit zaslepenosti i odvážného nadšení, ale je naplňováním rozhodnutí dát komusi v životě místo před sebou samým. Pro Samuela byl Hospodin důležitý víc než on sám. Důležitější než cokoli či kdokoli kolem něj. A to i přesto, že si na „Něj“ nesáhl; jak fyzicky, tak duchovně.

Mnozí z nás tvrdí, že prožili osobní setkání s Bohem, s Ježíšem, o co tedy radostnější by měla být naše účast na společných shromážděních, kde vážně hrozí, že Bůh k nám promluví stejně neuvěřitelně a mocně, jako když vyslal Pavla s Barnabášem na první misijní cestu. Služba Hospodinu, Kristu, která je motivována láskou, vděčností k němu, je místem, kde se Bůh dává poznat. Dříve nebo později. Během pár minut, nebo ale i několika let.

Na druhou stranu někteří z nás stále čekají, až něco prožijí, až si budou jisti a pak teprve budou moci konečně začít žít víru. Přátelé, vezměme si povzbuzení i naději z příkladu Samuela, který se odvážil věřit, milovat Boha, aniž by mu rozuměl či jej osobně znal. Kristus zve k sobě i dnes, pokud ale čekáš na něco zvláštního, tak jsi podobný kněžím, kteří Krista křižovali se slovy, že když sestoupí, ukáže, co umí, tak uvěří. A Ježíš, Bůh mlčel.

Nenuťme Ho mlčet svými podmínkami. Otevřme se mu ve službě, uctívání Jeho.