Kazatel, chtě, nechtě, myslím, prožívá křesťanský život tak trochu jako z rychlíku. Snadno překoná lehké krize víry, onoho vztahu s Bohem, tím, že je neustále v procesu hledání. Zároveň o to dříve vstoupí do hlubokých vod dobrého zvyku, chladného či bez jiskrného opakování a do stavu, kdy aniž si to uvědomuje, chová se rádoby stejně, jako Pán Bůh. Dříve než je vyslovena otázka, on už ví, jaká bude odpověď. Otvírá bibli a už dávno ví, co v ní nalezne a tím pádem ji mnohdy ani neotevře.
Byl-li by život víry pouhé hledání odpovědí na otázky jak se polepšit, bylo by to produktivní a jistě správné. Nač ztrácet čas hledáním odpovědí, které známe. Žel či však díky Bohu, život víry není etika, nejsou odpovědi jak být dokonalejší, úžasnější, přitažlivější, schopnější, úspěšnější atd., život víry je vztah, který se probouzí k životu právě v setkání, nikoli v poznání. Poznání je smrt, setkání život.
Opět není problém to brilantně vyjádřit, skutečná obtíž je život sám. I mezi lidmi se říká, že dochází k ponorce, tedy k dusnému prostředí kdy i ten, kdo byl milý, leze na nervy už jen tím, že je. V tu chvíli se scvrkává setkání jen na co nejmenší společný vztah, rozhovor. Takovou propast v životě lidé překonávají obvykle oddělením, tedy že každý jednotlivec se sám přes ni dostane. Dát si oraz od sebe. A pak, až si začnou chybět, tak se opět rádi uvidí. Tragikomické je, že cosi podobného konec konců člověk páchá i vůči Bohu.
Z může se stane musí a pak je každý rád za každou chvíli, kdy se nemusí. Jenže vztah typu musí už není tím, k čemu nás Bůh zve, vždyť On nás miluje právě i přesto, že nemusí, On s námi je právě proto, že může, ale nemusí. A konec konců i my s ním jsme právě proto, že můžeme, ale nemusíme. Jako člověk uvězněný v tradičním křesťanském myšlení lehce dojdu k závěru, že vlastně s Bohem být musím. To je omyl, to je jen další způsob zákonictví.
S podivením zjišťuji, že jestli nakonec člověku, který byl stvořen mimo jiné pro svobodu, něco vyhovuje a něco produkuje, tak to jsou zákony. Příkazy, nucení, kterému se následně bude vzpouzet, snažit se je obcházet, lišácky plnit i neplnit zároveň. Dám-li však pryč ony zákony, ona nařízení, co bude pak? Najednou jako kdyby člověk neuměl tu svou svobodu použít, nevěděl k čemu jinému je, než k porušování či naplňování jakýchsi nařízení. Svobodu, kterou člověk má, aby mohl svobodně milovat, mít rád, žít vztah, vztahy, obvykle používá k chladnému, snad i spravedlivému, zákonictví, či jeho zjednodušování.
V Bibli lze najít nejeden příklad, kdy vztah mezi Bohem a člověkem je zobrazován jako vztah mezi manželi, mužem a ženou. To je něco, co svým způsobem docela dobře známe. Lze vidět šťastná i nešťastná manželství, pochopitelná i nepochopitelná. A snad právě na nich se ukazují různé odlesky křesťanské víry. Možná to zná každý, minimálně o tom každý slyšel, vztah, ve kterém vše funguje a přeci se ti dva rozejdou. Možná tak chtějí oba, povětšinou však jen jeden. Ten druhý důvod nechápe, nerozumí. První totiž mluví cosi o nespokojenosti, nenaplněnosti a cosi mnohého dalšího, co je opisem téhož. Zatímco takto hovoří, ten druhý se může strhat, aby mu nic nechybělo. První si dál připadá sám, ztracen, nemilován, nesvůj a kdesi cosi. To, že to není pravda, nic nemění na skutečnosti, že se tak cítí.
V životě víry obvykle dříve nebo později dochází člověk do podobného bodu. Nemůže říci nic proti Bohu a přeci se cítí nesvůj, prázdný, snad i ztracený. Dál jedná podle svého nejlepšího přesvědčení a porozumění slovům Bible, ale jakási jiskra se z toho všeho vytratila. Něco chybí a člověk to cítí, snaží se najít ono cosi v dalším a dalším čtením Písma, ale je to pro něj utrpení. Dál zapáleně či doutnajícím způsobem slouží ve společenství, nikdo nic nepozná, ale on se cítí jako ten největší podvodník. Co na tom, že jeho služba je bez vady, když on sám ví, že je tak prázdná. A tak se snaží zpívat, modlit, dělat to, co dělal kdysi a nic.
Moment, kdy se rozhoduje, kým se člověk stane. Slepým fanatikem, který bude věřit už navždy a když náhodou nic neprožívá, jako že to je dost často, tak si to alespoň namluví a i přesto nic něco prožije. Nebo zklamaným, tichým návštěvníkem modliteben, který jak tiše přijde, tak i odejde. Možná takovým odpadlíkem, který si říká: cosi nad námi, kolem nás je. Ale tím to končí. Nebo snad existuje ještě jiná cesta. Není to smířením se stavem prázdnoty, není namluvením si stavu plnosti. Snad bych mohl říci, že to je způsob prázdného kbelíku, který se staví za deště ven, aby v něm alespoň něco uvízlo. Se kterým člověk hledá prameny, studánky, ze kterých by jej mohl naplnit.
Obraz to je nedokonalý, obzvlášť chci-li říci, že tak nějak člověk hledá a touží po Duchu Svatém, po osobním všedním a přeci hlubokém setkání s Bohem. Místo kbelíku má své srdce, nitro, ta nejhlubší sklepení mysli, která zejí prázdnotou. Křesťan už poznal, jaké to je, být naplněn Duchem svatým, setkat se s Bohem, jak těžko popsatelné, avšak tak nutné, potřebné a skvělé pro život. Není mnoho krásnější než se vynořit z vody a nadechnout z plných plic. Takové je setkání s Bohem, je inspirující, osvobozující a dovoluje překročit propasti temnot, které člověka potkávají i lákají na jeho cestě životem. Nic jej nemůže nahradit, ani obrázek Boha, který můžeme odhalovat v Bibli. Ani prožitky ve společenství s druhými, ani setrvávání v tichu, prostě nic.
Když se člověk rozhodne nespokojit s prázdnotou a nenaplní ji čímsi rádoby hodnotným, vstupuje na cestu hledání, či snad spíše čekání. A ono čekání není na deset minut, jen v církevním kalendáři nám odděluje nanebevstoupení Krista s vylitím Ducha svatého deset dní. Deset dní čekání, hledání a doufání. Je člověk připraven a vůbec ochoten takto hledat, čekat na Boha a nebo po deseti minutách má pocit povedenosti, zbytečnosti a jde dělat cokoli dalšího. Deset minut, deset hodin, dese dní, týdnů, měsíců či roků, my nevíme, kdy Bůh přijde, navštíví nás, setká se s námi osobně, naplní nás svým Duchem. Jediné, co můžeme, tuto příležitost propásnout. Hledat Boha, čekat na něj, není pozváním k jednoduché životní cestě. Avšak ona cesta, byť obtížná, má zaslíbení.
My můžeme vědět, že se přiblížilo království nebeská, Bůh je blízko, lze ho nalézt, On se nechává nalézt. To potvrdil v Kristu Ježíši, který je onou cestou, po které lze přijít až k Bohu. Ostatní cesty jsou únavné, lehké, těžké, ale nemají tento cíl. Svěřit se cestě Krista znamená jistotu setkání s Bohem Stvořitelem. Setkání tak těsném, které lze vyjádřit tím, že nás Bůh prostoupí, naplní, promění. Být jeho dítětem znamená být JEHO a v NĚM!
Žádné komentáře:
Okomentovat