Když s dorostem, mládeží vyrážíme na cesty vlakem, bereme sebou všelicos, čím si chceme a budeme krátit dlouhé chvíle čekání, jak na další vlak, tak i cestu k další stanici. Někdo si vezme nějakou hru, karty, šachy, jiný knihu a další si chce jen povídat nebo se dospat. To jsou dlouhé výlety, kdo však cestoval, např. jen po Praze městskou dopravou, ví, že takto jedná většina lidí, krátí si to krátké čekání na zastávkách, čas v tramvajích, autobusech i metru. Lidskému srdci prostě připadne škoda nevyužít čas čekání, ono samotné se zdá být ztrátou.
Snad by se z toho zdálo, že by si člověk přál, aby vše bylo hned, v okamžiku. To ale pravda není, problém je trošku jiný, člověk si přeje, aby cosi bylo tehdy, kdy to chce on, a čekání je projevem skutečnosti, že ne vše je podřízeno v životě člověka jemu samotnému. Čekání je důkaz, že nikdo z lidí není pánem všeho, musí sem tam na kohosi, cosi počkat. A aby člověk tuto pravdu zahalil do oblaku mlhy, vytěsnil, aby mu zůstal pocit, že si řídí život naprosto sám, tráví čekání různými činnostmi. Hezky to nazývá, když říká, že využívá čas, že s ním dobře hospodaří.
Přátelé, tohle není nic proti dobrému hospodaření s časem. To je na místě v životě člověka, kterému byl čas života svěřen a svým způsobem je od něj cosi žádáno. To už máme např. vyjádřené v podobenství o hřivnách, o rozsévači a na jiných místech v Bibli. Na druhé straně to ale ukazuje, jak se člověk chová, jak povětšinou podvědomě přemýšlí, aniž by si to uvědomoval. Člověk, i v takové malichernosti, jako je čekání na autobus městské dopravy, chce být svým pánem s velkým „P“.
V mezilidských vztazích, ekonomických, politických, snad takový přístup slaví úspěchy, říká se mu buldozer. Ale ve vztahu k Bohu se jaksi naprosto míjí. Bůh totiž nepřichází, když jej člověk vyzve, nepřibíhá na zavolání jako slouha, ani na písknutí jako pejsek. Není ani jako doktor, kterému by člověk zavolal, že se cítí bídně i poprosil jej o návštěvu a věděl, že on přijde, dokonce i kdy, vždyť to by se domluvilo. Lidská touha ovládat, řídit, být pánem bohem naráží, když se setkává s Pánem Bohem. A je vcelku jedno, zda jde o monstrózní sílu přírody, nebo zoufalé čekání na oslovení textem Bible, slovem kázání, písně atd.
Čekání na Boha mnohdy naráží na lidskou nepokoru a bohorovnost. Člověk bez vztahu k Bohu jej snadno odbude myšlenkou: kdyby byl, dá se mi poznat, řekne si. Tragikomické na tom je, že o štěstí, bohatství si to samé nikdo nemyslí. Pečení holuby sami nelítají do huby, praví lidová moudrost. Neznamená to, že pečení holuby nejsou, ani to neznamená, že nebyli dobří k snědku, znamená to pouze jedno jediné, je třeba se o to zasadit, člověk se musí snažit, jít naproti, neboť samo se to nestane. A mezi námi, kdo kdy viděl pečeného holuba. Přesto nikdo nepochybuje, že jsou, že mohou být.
Je to nedokonalý příklad, jen se snažím postihnout skutečnost, že peníze, bohatství, moc člověk nepotřebuje vidět, aby jim šel naproti, ale u Boha snadno řekne, nevidím, není, nebudu hledat.
V této pasti, možná trošku jinak, uvíznou i křesťané. Člověk, který kdysi uvěřil, cosi prožil, nemá problém s tím, že by tvrdil, Bůh není. Jeho problémem se obvykle stane, že Bůh není v jeho životě. Bůh nepřichází, když člověk má čas a čeká na něj. Bůh nemluví v těch dvou či pěti ranních minutách, kdy se člověk probouzí a snad se i modlí. Bůh povětšinou mlčí, když se přečte předem stanovený kousek z Bible, Hesel či jiné pomůcky. Na ciferníku se ručičky už nezadržitelně přiblížili postavení, které dokládá, že je třeba jít dělat cosi jiného. A tak člověk jde, rozmrzelý, že sice vše splnil, ale Bůh mlčel. Ale je opravdu třeba jít dělat něco jiného?
Většina toho, co člověk dělá, není neodkladné. Ledacos může počkat, obzvlášť to, co člověk sám určuje. Však to známe, když je třeba, a o tom rozhoduje člověk sám, kdy je a kdy není třeba, bere si dovolenou z práce, odloží návštěvu přátel, zruší domluvenou schůzku a mnoho, mnoho dalšího. Čas si člověk dovede udělat, když potřebuje. A když není schopen, ochoten čekat, vyhlížet Boha, pak ho vlastně zas tak nepotřebuje, bez ohledu na to, že to není pravda. Prostě to tak vnitřně, kdesi hluboko v sobě, prožívá.
Jen zapřemýšlejme, kolik známe lidí v našem okolí, kteří si sem tam, jednou za čas, berou dovolenou na den, dva jen proto, aby v nich hledali, čekali na Pána Boha. Kolik křesťanů, případně jak, si připomíná svůj křest, obrácení, nějakou zkušenost ze života víry nějakým zvláštním způsobem. Nevím, myslím, že mnoho ne. Daleko spíše je totiž takové jednání hodnoceno jako zbytečně meditativní, mísení jakési praxe východních náboženství s křesťanstvím, či rádoby letniční a mnoho dalšího. Snad proto ve většině reformovaní křesťané odmítají tento způsob. Snad se zdá hloupým, prostým či manipulativním, sebe přesvědčováním.
Ano, ona všechna možná nebezpečí popletení hrozí. Víceméně stejně, jako když člověk čeká vlak na obrovském nádraží. Malá neopatrnost a může klidně vyrazit na opačnou stranu. Ale kvůli tomu se ještě přece nikdo nerozhodne zůstat doma. A jenom kvůli tomu, co všechno hrozí a snad jak se to zdá nudné, se nebude člověk rozhodovat nečekat na Boha. Smutné je, že to tak zřejmě mnohdy nakonec dopadá.
A tak když člověk čte slova Písma, bere ho to za srdce, ano, on se tak cítí, tak prázdný, ztracený, ví kde je pramen, ze kterého čerpat, ale zároveň též ví, že sám se k němu nedostane. Neví to tolik proto, že by to někde vyčetl, ona to je prostě jeho každodenní zkušenost. Kristus lidem otevřel cestu k Bohu, On je tou cestou. A člověk se snadno chytne obrazu kříže, který tvoří most přes propast znázorňující hřích, oddělení člověka od Boha, a snaží se zoufale přes ten kříž přejít. Balancuje na něm, sem tam spadne, potom se znova vyškrábe, ale žádné velké setkání se nekoná. Člověk objevuje, že není schopen po té cestě přejít. Komu tedy byla otevřena, když nikdo z lidí není schopen?
V Kristu, skrze Krista přichází sám Bůh do života člověka, aby jej objal, naplnil, proměnil či jak všelijak lze vyjádřit důsledky hlubokého vztahu. Jediné, co člověk snad může udělat, je počkat. Počkat v Kristu, u Krista na setkání s Jím samotným, to je Bohem. Být v Kristu neznamená tedy nic menšího, než neustálé očekávání na Boha, nikoli zoufalé vlamování se Boží přítomnosti.
A to je neuvěřitelně těžké, nechat se vést, zůstat a čekat. Bůh však i v tomto chce člověku pomoci, nenechat jej na pospas rádoby kratochvílím, které lidé neustále vymýšlí, nenechává na člověku, aby se zabavil. Přichází k němu už v tu chvíli, kdy člověk čeká a zápasí o čekání, naplňuje jej svým Duchem, možná až tak, že si toho člověk hned nevšimne. Čeká-li však člověk, Bůh s ním, ze své milosti, dobrotivosti, lásky, začíná hned pracovat.
Je to jako východ Slunce, dlouho, dlouho tma, pak se začne rozednívat, a když už je celkem dobře vidět, lehko si člověk řekne: Slunce vyšlo, jen dnes není vidět, jistě je za mraky, pojďme domů. A když odejde, přijde o skutečný východ Slunce.
Většina křesťanů se obvykle spokojí se závanem Boží přítomnosti, už ten sám je úžasný, inspirativní, ale pořád to je nic proti tomu, když zazáří Kristus, Bůh v srdci, světě člověka. Čekejme na něj až do konce!
Žádné komentáře:
Okomentovat