Nanebevstoupení?! Skutky 1:3-11

Během čtení závěrečného příběhu z působení Ježíše Krista na Zemi v osobě člověka je možná dnešní posluchač naplněn mnohými pochybnostmi, otázkami, na které nenalézá odpověď a v závěru snad až slepou odhodlaností věřit, která jej má vysvobodit z tohoto myšlenkového zmatku. Jako kdyby nestačilo, že Kristus vstal z mrtvých, on musí ještě vystupovat do oblak. Dosti pohádková představa hodná spíše příběhů o letajícím koberci, než seriozního Boha.

Ano, seriozní příběh by neměl obsahovat takový závěr, měřeno lidskými měřítky, tedy našimi. A dle našich měřítek by křesťan neměl spáchat žádný do nebes volající, tedy spíše do našich očí a svědomí bijící hřích. Naše člověčí serióznost vytvořila a vytváří zákonictví, tedy zbožštění etiky a etikety, které se snažíme uctít svým upřímným či pokryteckým snažením.

A tuto naši důstojnost, logičnost nám Kristus vystupující kamsi k nebesům, jež mizí za mraky ze zraku učedníků, nabourává. Ač můžeme vytvářet brilantní myšlenkové konstrukce za pomoci dedukce a docházet k nevyhnutelným závěrům, že to je vcelku logické, stačí si od nich lehce poodstoupit a vidíme, že mnohem více rozumný a opodstatněný je hrdinný boj Dona Quichjota s obry.

Slovo o kříži je bláznovstvím všem, kterým není mocí Boží ke spasení. Jeho součástí je neméně bláznivá a neuvěřitelná zpráva o nanebevstoupení. Není seriózní a přeci bez ní by byl Kristus jen dalším Lazarem, Jajrovou dcerou či bezejmenným synem vdovy.

Příběh, který mohli onehdy učedníci začít, a který mi můžeme prožívat skrze bibli s nimi, byl živým podobenstvím a v mnohém vycházel vstříc obyčejným představám tehdejších lidí. Tedy, že Bůh přebývá kdesi v nepřístupném nebi nad hlavou každého tvora a s tím souvisí i možnost přístupu člověka hříšníka k němu, kterému vlastně ty jeho hříchy brání a nemůže, není schopen. Kristus když takto své učedníky opouštěl, jasně symbolizoval, že právě tam odchází. Za onu nepřekročitelnou propast oddělující nesobeckého Boha od soustředného člověka. Ježíšovými slovy: odešel se posadit na pravici Boha Otce.

Proto tedy můžeme v tomto jedinečném zakončení spatřovat, že Kristus odchází tam, kam člověk nemůže. Neutíká, neprchá od hříšného člověka, ale jde proto, aby připravil místo. Vytvořil prostor pro toho, kdo není schopen sám překročit onu propast, ono rozdělení a odváží se spolehnout na tuto dosti lidsky neseriózní nabídku jakéhosi tesaře z Nazareta, který byl zabit, vzkříšen a vstoupil do plného a nepřerušeného spojení s Bohem. Těm se on sám stává onou mocí ke spasení, záchraně. Možností vstoupit do vědomého spojení s Bohem.

Nejenom že člověk může mít jistotu, že Kristus nějak pracuje na přípravě prostoru i pro něj v přítomnosti Boží, může i vědět, že Kristus hovoří s Otcem, přimlouvá se za každého svého, tedy toho, kdo se na něj spolehne. Uvědomíme-li si, že Bůh je jeden, nerozdělen, můžeme si to dosti nedokonale představit tak, že Bůh sám v sobě živě přemýšlí o svých dětech, kteří mají o něj zájem. Nejsou pro něj onou masou, bezejmenným davem lidstva, ale každý má své jméno, své problémy, o kterých lze přemýšlet a ke kterým lze hledat řešení. Nanebevstoupení podtrhuje tuto skutečnost, o které mluvil Ježíš, když říkal, že Bůh už dávno ví, dříve než se vyjádříme v modlitbě, co potřebujeme. Ví to, protože On sám se modlí, přemýšlí o nás, o lidech, o hříšnících, kteří se na něj spolehnou.

Zároveň však můžeme vidět v nanebevstoupení jasné vyjádření, že Kristus své dílo tady na zemi už dokončil a není třeba k němu cokoli přidávat. Vše je hotovo, naprosto. Nabídka milosti je tak jistá, tak neměnná, že už není třeba, aby tu tělesně Ježíš zůstával. Dokonce to je tak dokonalé, že její nabízení je možno svěřit i chybujícím hříšným lidem, kteří do ní často promítnou své touhy, nenaplněné potřeby, nepochopení a mnoho dalšího. Přesto ji už nelze změnit. Je dána, k Bohu skrze Krista může každý. Není třeba nic přidávat a ani sebevětším snažením není možno nic ubírat.

Nikdo nemůže, nedokáže tuto nabídku milosti, vztahu, setkání s Bohem poškodit. Lze ji osobně nevyužít, lze se osobně vykašlat na Boha, ale nelze to vzít druhým. Ani když prohlásíme, že je Bůh mrtev, stvoříme dlouhé spisy o prázdnosti a falešnosti křesťanstva. Což nakonec není daleko od pravdy. Nikdy nejsme schopni o tuto nabídku, o toto pozvání připravit kohokoli druhého vyjma sebe.

Připravit se o vztah s Kristem, tedy Bohem samým mohu buď prostým odmítnutím, nebo též zbožným zíráním do blba. Samozřejmě, zdá se to pohoršující, ale i tak lze nazvat to, co učedníci dělali, když se jim Kristus fyzicky vzdálil. Zůstali zírat. A i my křesťané, když vynecháme všeliké případy pádů do bahna či rovnou bažin hříchu, jsme v ohrožení, že po jakékoli krásné zkušenosti, setkání s Kristem zůstaneme zírat a tím se připravíme o setkání s ním, když k nám přichází v osobách druhých.

Jeden starozákonní příběh nám popisuje takové zírání. Je to příběh Lotovy ženy, ano, je komplikovanější, zjednodušeně však lze říci, že namísto toho, aby šla v před, zůstala zírat vzad na Boží působení. A byla tím tak fascinována, až vytuhla. Myslím, že přesně toto hrozilo i učedníkům onehdy a hrozí dnes každému dalšímu následovníkovi Krista. Zůstat fascinován tím, co se stalo natolik, že nebudu schopen žít dál.

Kdysi jsem se setkal s člověkem, který žil sjezdem mládeže Jednoty českobratrské v Pražské Lucerně. Tuším, že to bylo v roce 1947. Ten upřímný křesťan tím žil a to tak, že mu to bránilo žít dnes. Jeho svět se skládal pouze z toho, co se onehdy stalo a nenašlo se místo pro to, co by se mohlo stát nyní. Neměl místo pro živý vztah. Příběh toho člověk končí šťastně, z Boží milosti i jemu jakýsi anděl řekl dost jasně: co tu stojíš a koukáš! A on i po těch šedesáti letech mohl vstát a jít.

Nanebevstoupení nám připomíná mnoho, ale není tu proto, abychom jím zůstali fascinováni a zírali či dumali o něm. Je zde proto, aby nám jasně, znova a zase, či nově připomnělo, že Ježíš Kristus je Bůh, Bůh všemohoucí, všudypřítomný, který není omezen nějakým lidským tělem, hmotou, prostorem ani časem. Na rozdíl od učedníků a zástupů, kteří jej pronásledovali a hledali všude možně, protože byl jen na jednom místě, nanebevstoupením jasně potvrdil, že od té chvíle není místa, kde by nemohl být, kde by nebyl. Ať jsme na cestě do Emauz, či ve strachu zavřeni v utajeném Jeruzalémském domě či zoufale lovíme ryby jako kdysi, všude tam a mnohde jinde můžeme Krista potkat, být s ním.

On chce mít s námi živý vztah, On, Bůh sám, udělal proto vše a nelze proto udělat víc. Lze jen odmítnout překročit onu propast sebestřednosti, sobectví.

I dnes ve slavení večeře Páně je nám zvěstováno, že nás Kristus k sobě zve, že o nás stojí.