S radostí, zaujetím i vážností malujeme slovy i barvami obraz pastýře s ovečkou na ramenou, případně skloněného do rokle s rukou zachycující uvízlé jehně. Obraz pastýře se nám stal obrazem Boha, Krista, ale nejenom jeho. V církvích je s oblibou kazatel, kněz či farář nazýván pastorem, tj. pastýřem. Od každého vedoucího služebníka očekáváme určitou míru pastevectví. Jen Pán Ježíš, když hovoří o svých učednících, tak o nich mluví spíše jako o rybářích, než pastevcích. Úlohu pastýře si tak trošku ponechává sám sobě.
Odpověď na otázku proč můžeme zahlédnout v našem dnešním textu, který je starozákonní a nalezneme jej v knize proroka Ezechiele, 34. kap., od 1 do 16 verše.
Dočíst se o někom, že nevykonával svůj úkol tak, jak měl, ještě neznamená, že vím, kde se stala chyba. Proto si přibližme roli pastýře v tehdejší společnosti. Přesuneme se tedy do šestého století př. n. l. a taky trošku dál. Ezechiel vstupuje na scénu židovského náboženského života v čase odsunu Židů do Babylónie. Jeho řeč i obrazy jsou určeny myšlení tehdejšího člověka. Byť judská společnost té doby byla již víceméně městského charakteru, přesto bylo stále živé období pastevectví a začátky soustavné zemědělské činnosti, které bylo pro tuto oblast typické ještě před dvěma sty lety. Pastýři tehdy byli lidé, kteří pečovali o jeden z nejzákladnějších zdrojů obživy. Pečovali o stáda ovcí a koz, která nebyla celá jejich, ale skládala se ze všech, která bychom ve vsi, osadě našli. Společnost na nich byla svým způsobem závislá, byli totiž nejenom pasáčky, ale též řezníky, střihači atd. Být pastýřem znamenalo být důležitým, mít velký význam pro společenství, ve kterém se člověk nacházel.
O několik set let později, v době Kristova narození, společenské postavení pastýřů bude naprosto jiné. Dál budou pečovat o ovce a kozy, ale už jen jako zaměstnanci, jako ti, kteří nemají na to, mít cosi vlastního. Budou těmi z okraje společnosti. A dnes tomu je zase trošku jinak, v našich krajích se to zdá více romantickým projevem ekologických nadšenců pro biopotraviny. Proto je třeba hledat úlohu v naší společnosti, která by byla podobna oné, o které hovoří Ezechiel.
Mluví o lidech, kteří mají přístup ke zdroji obživy i luxusu tehdejší společnosti. Nejsou těmi, kteří by ho bezezbytku vlastnili, jsou však těmi, kteří o něj pečují a snad mají povinnost se postarat, aby docházelo k správnému, férovému přerozdělování. V podobné úloze se dnes nachází kde kdo z nás. Někdo je doktor, který by měl zajistit stejnou péči jak sobě, tak druhým. Jiný je stavitel a očekáváme, že jako stejně pečlivě staví svůj dům, postaví i ten náš. Další je učitel a, snad trochu naivně, očekáváme, že se bude chovat k jiným dětem stejně, jako k těm svým. Dalo by se pokračovat do nekonečna, většina z našich životních úloh v sobě nese i odpovědnost, kterou tehdy měli pastýři: postarat se nejenom o sebe, své potřeby, ale i o ty druhé.
S tím souvisí to, co jim ústy proroka Hospodin vytýká, tedy že se nakonec starají jen o sebe, své blízké a druzí zůstávají kdesi v pozadí. Oni jim aktivně neubližují, jen jsou pasivní. Ztratí-li se ovce, je pro ně ztracena. Zaběhne-li se, nejdou pro ni, nepřivádí ji zpět, dovolí, aby nakonec skončila jako ta ztracená. Ohledně péče o ovce by se dalo pokračovat, všimněme si však i skutečnosti, že oni pro sebe nikdy neporazí neduživého berana, jejich vlastní se nikdy neztratí, nezaběhnou. Pastýři nakonec mají stále dostatek, škodu trpí druzí. Oni i jejich blízcí mají vždycky dostatek masa, tuku i vlny.
Nepřipomíná nám to ony časy, o kterých jsem sám slyšel více vyprávět, než že bych je prožíval, kdy o množství ovoce v domácnosti rozhodovalo, zda někdo z rodiny či blízkých známých nepracoval v prodeji ovoce a zeleniny? Nebo o množství masa v lednici stejný kontakt do řeznictví?
Hospodin Bůh, když se tak na to všechno dívá, říká: Já jsem opravdový pastýř, kterému záleží na všech ovcích. Na všech! Nedělá si iluze, že lze očekávat něco podobného od lidí a tak do toho vstupuje sám. Nejde zde jen o chladné zvládnutí problému, ale i o osobní angažovanost, o vztah, které lze vyjádřit pouze a jen slovem láska. Zároveň toto jednání se stává obsahem, definicí lásky. Bůh pase i soudí, což se projevuje např. v tom, že jednu ovci přivádí k potravě, odpočinku a druhou, vykrmenou, pěkně prohání. Dál můžeme vidět, že právě Bůh je tím, kdo si všímá a hledá ztracené, kdo se ale vrhá už jen za zaběhnutýma. Je-li náznak možnosti dojít k zbloudění, Bůh je tím pastýřem, který vyráží a přivádí zpět. A to i v situacích, kdy jiní by si řekli: ale, to je jen kousek, to přiběhne zpátky. On vidí a vnímá dál. Péče o zraněné a nemocné nám může připomenout známý výrok o nalomené třtině a doutnajícím knotu. On neutrácí, vede k uzdravení, životu.
Takto Bůh o sobě promluví skrze proroka Ezechiele, v Kristu ukáže, že dobrý pastýř není jen ten, kdo dbá a miluje ty, o které pečuje, ale je i tím, kdo je ochoten za ně položit svůj život. Za ovce, za jedny z nejhloupějších zvířat pod sluncem. V Kristu se Bůh nezapírá a zůstává dobrým pastýřem, tím, kdo nemusí, kdo by mohl si vybírat, ale nečiní tak a jde i za těmi, kteří jsou ztraceni, zaběhnuti, nemocní a různě poranění. V Kristu Bůh nezpochybnitelným způsobem přichází k hříšníku a říká: Přišel jsem pro tebe! A hříšník ví, že to není ze zištnosti, neboť není co získat, není to za odměnu, neboť není co odměňovat, není to proto, že to tak má být, protože to tak nemusí být, je to prostě a jen z lásky.
Shrnutím lze říci, že obraz pastýře je mince o dvou stranách. Na té jedné jsme my, lidé, jak tu sedíme, jak na této zemi žijeme. Je to výzva, abychom si uvědomili, že pasivita je závažné ublížení. Odvrátit tvář a dívat se jinam nás nezbavuje odpovědnosti za dění před námi, kolem nás. Jednou tu jsme, máme odpovědnost za sebe i druhé, nejenom ty blízké, a měli bychom se podle toho chovat, jednat. Měli bychom se věnovat i těm vyhublím zraněným či nemocným ovcím, a možná taky sem tu špekatou vyžranou odehnat od koryta, aby bylo místo i pro ostatní.
Na druhé straně si však máme uvědomit, že takové jednání nemůžeme očekávat, vyžadovat od ostatních ovcí. Ač my o to sami dosti nedokonale usilujeme, osobně máme usilovat, nemáme předpokládat, že kdokoli z druhých lidí tomu vyhoví. A snad se ani nemáme za to navzájem trestat, hnát k odpovědnosti, vždyť nikdo netrestá berana za to, že sežral ovcím seno. Pouze člověk sám sobě nadává, že to měl udělat jinak. Stejně tak přistupujme k druhým a pastýře neočekávejme v lidech, ale v Bohu. Protože, konec konců, jedině jemu stojíme za to, aby sám sebe zapřel a nechal se zemřít na kříži.
Ježíš řekl: Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.
A tak se i stalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat