Že je Slunce a mnohé další planety nad námi neřešíme tolik, jako mraky, větrné smrště, bouřky, přívaly deště, kroupy, sněžení a kdo ví co ještě. Ony planety mají mnohdy mnohem větší význam pro náš život, než nějaký déšť, ale přiznejme si, že mnohem méně lidí přemýšlí o přesahu, který se odráží v nekonečnosti vesmíru, než těch, kteří řeší deštník, gumáky apod.
Člověk, křesťan též povětšinou řeší to, co se ho bezprostředně týká a obvykle to není Bůh. Špinavé nádobí, neuklizený byt, rozbité auto, výplata, která ještě není na účtu … Obrazně řečeno světlo Božího milosrdenství, přítomnosti svítí, dopadá na lidi neustále a tak člověk řeší především to, co hází stín. Ty a ne jiné události jdou člověku hlavou během týdne, přemýšlí o tom, co na něj dopadá. Přemýšlí o tom, jak dané věci vyřešit. A tak se mu v tom všem řešení i neřešení pomalu ztrácí Pán Bůh sám. Člověk s ním počítá, ale už jen jako se Sluncem, které vyjde, nikoli jako s přítelem, Otcem, bratrem, prostě tím nejbližším.
Ztráta osobního vztahu s Bohem vede mimo jiné k tomu, že člověk, křesťan, pohlíží do kalendáře sborových, církevních akci podobně, jako na předpověď počasí. Odhaduje, co mu která přinese, jak se tam či jinde bude cítit atd. Rázem pak lze vidět to, co se dá popsat hesly: „od konference ke konferenci“, „z neděle na neděli“, „od sboru ke sboru“. Člověk jezdí na ty akce, tam, kde předpokládá slunečno, jiné pro něj nemají smysl, zdají se být deštivé. Smutným výsledkem tedy je, že Bůh je mrtev, jak pravý Nietzsche, zůstává jen „božský prožitek“. A ten lze dosáhnout i spoustou jiných cest, které vedou skrze tento svět.
Idea, životní styl, světonázor atd., tím vším snad lze charakterizovat křesťanskou víru, ale vždy, pokud člověk zůstane u nějaké z těchto definic, ztratí se a dříve nebo později bude muset společně s jinými vyznat, že to, co takto nazývá, tedy křesťanství, pro něj nemá jiný význam, než snad kulturní. Možná zvyk. Ale to je tak vše, co mu to říká, jinak nic. Scvrkne-li se víra na pouhou ideologii, byť ji zveme teologií, není a nemělo by být překvapením, že přichází výše zmíněná odpověď: nic mi to neříká. Jak by také mohlo, vždyť každý vidí svět lehce jinak, někdo je socialista, jiný liberál, někdo pacifista, další ekologický aktivista a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. A spousta myšlenkových směrů, či jak to nazvat, z toho seznamu bude pro mnohé nic neříkající.
Kristus však není myšlenka ani nic podobného, On nepřišel na tento svět proto, aby zvěstoval nějaký brilantní objev. Newtnův zákon Newtnovi, Pascalovi nevyfoukl jeho přemýšlení o tlaku v kapalině a dokud nevyslovil Einstein teorii relativity, nikdo o ní neměl moc potuchy. Ježíš nepřišel udělat jasno ve věcech, které lidstvu připravil tak troch jako hlavolam, tedy tento svět se vší jeho logikou a zákony. Přišel ukázat na něco, co se z tohoto systému tak trochu vymyká, něco, na co by člověk sotva přišel sám, protože to přesahuje možnosti jeho poznání. Něco, co není otázkou logiky: příčiny a následku. Tím je ona nabídka vztahu, nabídka milosti, nezasloužené možnosti setkat se, setkávat se s Bohem.
Ona nezaslouženost tkví v tom, že člověk nemusí vůbec nic splnit k tomu, aby se s Bohem setkal. Jak se tak lidově říká, že štěstí sedne i na vola, lze říci, že Bůh se právě takto chce potkat s každým a také se s každým potkává. Ne vždy to však člověk vidí, obvykle je totiž zaměřen na všechny možné mráčky a deštíky, které ho trápí a svit Slunce považuje za samozřejmost, štěstí, náhodu či úsměv osudu. Ale ať si to vysvětlí jakkoli hloupě či chytře, ať pochopí či nikoli, tak si to nezasloužil. A to je ona neuvěřitelnost a nepochopitelnost. Slunce svítí na dobré i zlé, na každého.
Žel člověk však raději podstoupí strastiplnou cestu za čímsi, co se záhy stane ničím. Je ochoten investovat čas i kapitál do různých školení apod. Ale že by se s Bohem mohl setkat i ten největší popleta jen tak, se zdá zhola nemožné. Je přeci třeba člověka náležitě poučit a vzdělat. Ale právě naprostý opak a nic jiného přišel říci Kristus. Přišel, byl, aby i ten nejmenší, který z toho rozum nemá, který není řádně proškolený a očištěný, mohl k němu přijít a pohoupat se na kolenou, nechat se pohladit, nechat se obejmout.
Je těžké a snad až nesmyslné mluvit o Slunci, když je všude zima, déšť a temné nebe nad hlavou. Zdá se složité mluvit o Bohu ve chvílích, kdy v životě je pěkně zataženo a lidskou duši bičují bouře smutku, zklamání a jiných útrap. Není to lehké, když se Bůh stane pouhým Sluncem kdesi nad námi. V takových chvílích totiž člověk hledá přítele, kohosi, kdo mu bude, kdo mu je nablízku a ne cosi, byť to nazveme i bytostí, která je ale daleko ač její moc je neomezená. Lidské srdce potřebuje objetí mnohdy více, než řešení problémů ve kterých se topí. Větší cenu pro duši člověka má vědomí přítomnosti bezmocného Ježíše, než víra ve všemocného Boha kdesi v nebesích, nekonečnu.
A snad právě to přišel Kristus říci. Že Bůh je s člověkem, i ve smrti. A právě proto i v čemkoli jiném. Že je přítelem, který neopouští, Otcem, který nepřestává vyhlížet a doufat v setkání se zmizelým, ztraceným děckem. On rozhodně nalomenou třtinu, květinu nedolomí.
Mnohým Kristovým učedníkům bylo zatěžko toto přijmout, vždyť jak by mohl kdokoli nehodný, nedokonalý vstoupit před Boží tvář. Jak by mohl vůbec Kristus být Bůh? Přiznejme, že z lidského pohledu neexistuje žádná brilantní odpověď, která by přebyla všechny jedovaté otázky lidské logiky. Ano, nedává to smysl, ale komu to vadí? Snad lidem, kteří si vše chtějí zasloužit a zaskvět se v žebříčku skvělých věřících. Snad jiným, kterým připadne, že by se některé věci neměli odpouštět, že to prostě nejde. A dalo by se pokračovat, každý z lidí narazí na svůj úhelný kámen, kterým je Kristus a bude se muset rozhodnout, zda věří, vždyť poznal, či nikoli, nevěří, vždyť nechápe.
Víra není vražda rozumu, víra je spolehnutí se na to, čemu nerozumím, ale znám to, tuším, že to funguje či to prostě už vím. V obyčejném životě to zažíváme často. Jak fungují součástky v mobilu, málokdo z nás chápe, ví, ale všichni jsme nejenom uvěřili, že když pomačkáme jakási tlačítka, tak se ozve hlas kohosi klidně na druhé straně zeměkoule, my to víme, protože jsme to poznali. A nepotřebujeme chápat. Potřebujeme vědět, že se můžeme spolehnout.
Boha nemusíme chápat, ani mu nepotřebujeme rozumět, můžeme s ním však žít. A to je mnohem větší svědectví druhým, než skvělé řečnické obraty, neboť ty končí ve chvíli, kdy na nás kdokoli vybalí otázku, na kterou nebudeme znát odpověď. Ale jak chcete vyvrátit člověku zkušenost? Jak chcete připravit člověka o lásku, péči, přítomnost, kterou může prožít, kterou prožil, kterou prožívá? To ani sebe skvělejší řeč nedovede. Nelze ukrást něco, co člověk nemá, co jen dostává, nezaslouženě.
I pro nás dnes platí ona otázka: i vy chcete odejít? I pro vás jsem jen příležitostí k seberealizaci, sebe naplnění či něčeho dalšího, včetně různých duchovních prožitků? Kým pro tebe jsem, ptá se Ježíš i dnes.
A já sám za sebe mohu říci, že jsi, Pane, Bůh, kde jinde bych měl hledat naději, kam jinam jít, když jsem mohl uvěřit i poznat, že o mě stojíš, že ti na mně záleží, i když já ti vůbec nerozumím, natož abych tě chápal či tě dovedl mít rád tak, jak by se slušelo, jak bych chtěl. Díky ti za milost, díky ti za tebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat