Události Golgoty rozdělily lidstvo, někdy i napříč rodinami, tedy i ten přirozeně nejtěsnější vztah mezi lidmi. A dodnes tomu tak je, rodiče jsou ochotni se zříci svých dětí, naopak děti nemají problém se nehlásit ke svým rodičům, sourozenci si vytvoří takový odstup, že sotva kdo nezasvěcený pozná, že se jedná o příbuzné. Manželé se kvůli tomu mohou i rozejít. To vše může způsobit událost Golgoty, ale i mnohem víc. Vždyť stmelením rodiny to začíná, vytvořením nové pokračuje a stavěním mostů mezi naprosto rozdílnými lidmi snad konče. Přinejmenším. Takový vliv na život má vztah, pohled člověka na Ježíše a jeho smrt.
Už v samotné evangelijní zprávě můžeme vidět několik přístupů, pohledů na kříž a Ježíše na něm. Podívejme se na ně a možná se zděšením nebo s radostí objevíme ten, který je nám dnes nejbližší.
První a snad i nejčastější pohled na Golgotu je nechápavý či vysmívající se. Tehdejší duchovní elita hleděla ke kříži, na kterém pro ně vysel kdosi, kdo byl spíše nebezpečný blázen, než cokoli jiného. Hleděli na Boha, který se jim nevešel do jejich definic božství, který nebyl takový, jak si mysleli, že musí být. Bůh, který se s nimi setkal v Ježíši Kristu, byl pro ně daleko spíše náboženskou, duchovní konkurencí, nežli Bohem. A jako s konkurencí, která si dělá nárok na něco, co člověk chce a u čeho prožívá, že by mělo být jeho, s ním i jednali. Zbavili se ho a činilo jim to potěšení, radost. Neboť pocit vítězství, zadostiučinění činí radost.
A tento přístup z nás lidí nevymizel, někdy více, někdy méně, ale každý alespoň jednou za život vnímáme Boha jako konkurenci, jako někoho, kdo chce řídit náš život, který přeci patří nám. Pokud na takovou chvíli člověk z Boží milosti nereaguje pokáním, pokořením se, pak je žel šťastným, radostným, když se vymaní z Božího vlivu. Nejlépe právě tím, že prohlásí: to není Bůh, ten by takto nikdy nejednal – to v případě, že člověk stále uznává Boží existenci. Pokud ne, tak reaguje: Bůh není, celé je to hloupost, omyl. A kdo tomu věří, tak je hlupák.
Někdo se u toho vysmívá, jiný prostě jen nechápavě kroutí hlavou. Pro oba je však Ježíš jen omylem, báchorkou či výmyslem.
Ale ne všichni takto na Ježíše hledí a ani tehdy se na takové přístupu všichni neshodli. Byli tam někteří, kteří v něm viděli spravedlivého dobrého člověka. Někoho, kdo takto zemřít neměl, kdo se stal obětí politiky, mocenských intrik. Byli tam a litovali, že Ježíš zemřel, protože v jeho smrti spatřovali ztrátu i nespravedlnost, která tím vznikla. A citově je ta nespravedlnost, které byli svědky, drala, dokonce činili pokání, vyznání vin. Bít se v prsa nejspíš znamenalo právě toto. Dát najevo, že takhle to nemělo být, že to je ostuda a hřích.
I dnes tak na Ježíše můžeme nahlížet a dokonce se zřejmě jedná o nejpopulárnější pohled, tedy vyznání že byl velkým člověkem, moudrým učitelem a celý proces jeho ukřižování je do nebes volající nespravedlností. Hledět takto na Ježíše znamená, že jej člověk uznává jako kohosi moudrého, kdo má co říci do života i dnes. Respektuje jeho pohledy a cítí vinu, pohoršení, zklamání, nesouhlas s tím, jak Ježíš skončil. Ježíš je pak člověku inspirací, osobou hodnou napodobování.
Další, ale jiný pohled se nám naskýtá z kříže. Je to pohled odsouzence, který chce zachránit, který touží po záchraně. Odsouzence, který se chytá poslední naděje, že by snad mohl uniknout krutému trestu. A tak volá, s nadsázkou můžeme říci: vzývá, Ježíše, křičí: zachraň nás, zachraň mne. Teprve později na pozadí výroků dalšího odsouzence můžeme vidět zásadní problém tohoto úhlu pohledu. Ten bezejmenný odsouzenec touží po své záchraně, řeší sebe, svůj problém a nic jiného jej v tu chvíli a snad nikdy před tím ani nezajímalo. On chce vyváznout a Ježíš má být tím, kdo mu to umožní. Kdo ho vyslyší.
I takový přístup je pro člověka lákavý; mít v Kristu kohosi, kdo vždycky vytrhne trn z paty, kdo pomůže a vyslyší. Kdo s člověkem prochází zkouškou, problémy, nese je stejně jako on a stačí se na něj obrátit, když už toho je moc. Je to pohled na Ježíše, jako na zachránce, spasitele, pojí se s tím však pocit, že on prostě má člověku pomáhat, on musí zachránit, vyslyšet, naplnit. Přeci je Mesiáš, nebo ne?
V pohledu druhého odsouzence se zajímavě pojí víceméně všechny pohledy. Zřejmě mnoho nechápe a mnohému nerozumí, čím si ale je jist, je to, že ten člověk vedle něj, ten Ježíš, tam nemá co dělat. Zatím co on je na svém místě, nese logické důsledky svého jednání. Není pro něj překvapením, že visí na kříži, ani významně nepochybuje o tom, že by tam neměl být. Samozřejmě tam nechce být, není z toho šťastný, ale nevnímá to jako zásadní nespravedlnost. Se stejnou jistotou, ale obráceně, hledí na Ježíše. Logickým vyústěním Ježíšova života přeci nemůže být tohle, on tu nemá být, on tu nemusel být. Proč tu je? Nechápe a nerozumí, přesto si je jist, že tato lidská troska, visící vedle něj, přijde do blízkosti Boží. A proto Ježíše prosí, spoléhá se na něj, aby se tam na tom druhém břehu rozpomenul. Nadějí vkládá do Ježíše a doufá, že on si na něj vzpomene. A co víc, že má tu moc jej přenést, vzít z výkonu trestu do svobody. Dost neobratně řečeno. Prostě že má moc proměnit odloučení od Boha ve společenství s Bohem.
Tento úhel pohledu na Kristův kříž je však zřejmě nejobtížnější, jelikož se člověk v něm vzdává důležitosti svých problémů, zápasů a zkoušek. Vzdává pozornosti, kterou přirozeně vyžaduje od druhých i sebe, a dává ji Kristu. Vidí, vnímá Krista jako toho, kdo umírá nespravedlivě, kdo tam vůbec neměl, nemusel být. Vidí ty své problémy jako konec konců logické vyústění svého života. A vlastně už ani nehledá jejich řešení, jako kolega na vedlejším kříži, ale vysvobození.
Na poznámky všech ostatních Ježíš na kříži nereagoval, ale na vyznání, přiznání viny a prosbu o možnost být s ním, Bohem navždy, na to odpověděl.
Věřím, že i dnes právě na toto odpovídá, tímto se stále Kristus zabývá.
Žádné komentáře:
Okomentovat