Sestry a bratři, při pohledu na text a jeho výzvu, aby mezi námi bylo takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši, nám přirozeně vyvstává v myslích mnohé. Od všeobjímající lásky přes stvořitelskou moc až po jasné pojmenování hříchu. Každý si vezmeme z Krista kousíček a v dobré víře jej vydáváme za to pravé, autentické evangelium. Tedy to, o co má v životě jít. Takový přístup, byť navýsost upřímný, chtě nechtě vytváří rozdíly, které se dříve či později stávají nepřekonatelnými.
Ovocem takové upřímné víry je skutečnost, že se v Trutnově, a všude jinde na světě, křesťané schází po různých obecenstvích dle konfesí či pouhých osobních sympatií. A ty hranice mezi námi jsou tak pevné, tak upřímné, že z nich nemůžeme slevit. Musíme zůstat „cébáky“, „evangelíky“, „čechoslováky“. Někdo se přeci musí hlásit k Pavlovi, někdo k Apollovi, další k Petrovi atd. Nakonec nám nejde o Krista, ale o nás a naše vidění věcí.
Takovým střípkem do mozaiky dění je např. kniha „Co je evangelikální?“. Její nedávný dotisk je jistě zajímavý, nikoli myšlenkami, ale skutečností, že se neptá po Kristu, ale po myšlenkovém směru. Nehledá Kristovo smýšlení, pouze řeší, co je a co už ne evangelikální. A takových zplodin s různými názvy máme mnoho. Jsou tichým důkazem, že nám nejde tolik o Krista, ale o nás, naši záchranu, naše uzdravení, náš klid a pokoj.
Jak se projevuje Kristovo smýšlení? To nejlépe vidíme na něm samotném. On, Bůh, nejvyšší bytost, která nejde věrně popsat, snad pouhé odlesky ano, ale nic víc. Tato nevysvětlitelná osobnost, která je naprosto nezávislá a neovlivnitelná děním, které je kolem nás, se rozhodne zabývat kýmsi nikým - lidmi. Sotva totiž lze lépe vystihnout vztah mezi člověkem a Bohem. Už to, že se Bůh rozhodne zabývat ničím, je samo o sobě neuvěřitelně obrovská milost. Vzít v potaz někoho, kdo mne nemůže ovlivnit, znamená dát mu prostor k ovlivňování, který by si však sám sotva mohl vzít.
Bůh dal lidem prostor, aby s ním mohli hovořit, aby na něj mohli působit, ovlivňovat jej. To samo o sobě je milost. Bůh si člověka vzal do svého života. My víme, že nemusel, proto se ptáme proč. Nejjednodušším a zároveň nejtěžším vysvětlením je láska. Bůh si člověka, lidstvo zamiloval. A tato jiskra lásky, kterou tím stvořil, je příčinou, proč ten neovlivnitelný a nezávislý Bůh si nechává do svého života mluvit kohosi tak ovlivnitelného, závislého a omezeného, jako je člověk.
Ale tím Bůh nekončí, nezůstává neovlivnitelný, nezávislý, neomezený, protože má lidi rád, stává se jedním z nich a setkává se s námi v Kristu, chudém tesaři z Nazareta, který ani nemá domov, stálé zaměstnání a je odkázán pouze na dobrotu okolí. Je to člověk, který se neskví na stupni vítězů, nedělá vrcholnou politiku ani vědu, dokonce ani teologii. Nikdy nic nenapíše. Jeho smyslem života je služba, to ostatní, vavříny uznání, ty nechává druhým. V Kristu se setkáváme s Boží slávou bez slávy. S Bohem, který nelpí na svém božství, s Neomezeným, který se stal nejomezenějším z omezených. Kristus není nadčlověk, spíše je podčlověk.
V tom celém nás může zarazit jedna věc: Bůh nepopírá třídní či jiné rozdíly. Jsou a budou. Ale právě na tom vyniká jeho čin. On jako Bůh se svou božskou životní úrovní sám sebe překračuje a překonává nepopsatelný rozdíl mezi jím a člověkem. A jde ještě dál, až za či pod člověka. On neboří rozdíly, nenastoluje rovnost, ba naopak, nechává vše být, tak jak je, ale zároveň to překonává. Nejde o rovnost, svornost, bratrství, ale o způsob služebníka. Tím vytváří novou rovinu setkání: milost, milosrdenství.
Milost, milosrdenství není nastolení rovnosti. Ve chvíli, kdy jsme si rovni, máme každý svá práva, za které je třeba se bít, a je spravedlivé, správné, pokud jsou naplněna. Milost však neřeší vlastní práva, ptá se po druhých. Ke všemu nikoli jen po jejich právech, ale i přáních, snech. Nejde o technický, právní stav, který může být i naprosto lidsky chladný. Jde o stav lásky, mít rád. Považovat za přednější.
Takto jednoduše je nám vysvětleno Kristovo smýšlení. Dokud si ale neuvědomíme, kdo koho považuje za přednějšího, zdá se nám to celkem přijatelné. Avšak když Neomezený se rozhodne považovat za přednějšího omezeného. Stvořitel stvoření, které ke všemu neváhá stát ve vzpouře proti němu. Tedy nechová se příjemně, vybíravě. V té chvíli je zřejmé, že za přednější nemáme považovat ty lepší z nás, ty přijatelné, ale všechny, včetně největších tupců a zoufalců.
Náš zájem nemá být vztažen kamsi mimo nás, toto smýšlení, tento přístup má být patrný mezi námi, zde v církvi. Stačí se otočit, rozhlédnout a vidíte spoustu těch, ke kterým se to vztahuje. Mít rád, považovat za přednější druhého i s jeho podivnou zbožností, všeobecnou hloupostí, nedostatkem hygieny, empatie atd.
Přiznejme si, že Kristovo smýšlení bychom nejraději nechali Kristu, ať se tak k nám chová, je to milé, když nás přijímá takové, jací jsme. Jen ať nechce, abychom se stejně chovali i my. Raději budeme dál žít v rádoby rovnostářském společenství víry, kde samozřejmě si jsou všichni rovni, pravda, někteří více. Ale je tu naděje, že naše potřeby budou naplněny, neboť na to máme právo. Je tu naděje, že budeme uspokojeni – sami sebou. Jenže Kristus nás vyzývá, abychom, dle jeho příkladu, překročili tenhle hnus.
Dát bližnímu svému přednost z lásky, je Kristovské. Dát bližnímu jen přednost, je etické, charakterní. Kým chceme být, Kristovým společenstvím či společností charakterních, zásadových lidí. Odvážíme se překročit rozdíly, které jsou mezi námi, nebo vytvoříme další. Chceme žít iluzi rovnosti, nebo skutečnost milosrdenství – lásky. Vyberme si. Ale jen v jednom s námi bude Kristus.
Žádné komentáře:
Okomentovat