Přesně před měsícem jsme si připomínali část listu do Korintu, známou kapitolu o lásce. Shrnutím onoho kázání byla teze, že je jedno, z čeho všeho stavíme, dokonce i na čem, pokud jako pojivo není použita láska. Pak to celé dílo, kterému se propůjčujeme, nemá pro Boha význam. Slova o lásce jsou však jedna věc, víceméně je vždy odkýveme, že tak ano, uskutečňování to už je trošku jiné. Láska, laskavost obvykle skončí kdesi v ústraní, odstrčena od všeho ostatního, na čem si zakládáme: poznání, víra, zvyky, správné způsoby, vystupování atd. Láska se vytratí a náhle ze společenství křesťanů zůstane klub moralistů, cyniků, farizeů, pokrytců, nepřátel apod. A tak to být nemá! Ježíš sám říká svým učedníkům: po lásce vás poznají! Mohou nás podle tohoto ještě dnes poznat druzí - nebo je třeba si vypomoci něčím jiným: rybičkou na autě, členskou legitimací, biblí v kapse apod. Ty všechny, byť dobré věci, nemají význam, pokud není naplněna láska.
Ta dobrá zpráva, kterou neseme světu, nebo to alespoň oficiálně tvrdíme, je přeci o lásce. Že Bůh tak miloval svět … K tomu zveme, o to usilujeme, na tom pracujeme. Nezveme k žádným řádům, jediným pravým výkladům a pochopením. Zveme do vztahu, který se projevuje láskou. Do tohoto vztahu se rádi vrhneme, zapomínáme však na to, že kdo říká: miluji Boha, a nemiluje bratra, sestru, je lhář. Obvykle, abychom se s tímto nárokem vyrovnali, odehrajeme tento vztah lásky do jiných sfér, kde láska zůstává, jen už se tolik neprojevuje na rovině všedního života. To ale pak vzniká jedna z řady dalších lží. Stáváme se klauny, kteří úsměv mají předem namalovaný sytými barvami na obličeji, tudíž je jedno, jak se ve skutečnosti tváří, co dělají. Jsme pokrytci.
Výzva k milování Boha a bližních je postavena na stejnou úroveň. My dnes obvykle okamžitě začneme řešit otázku sebelásky. Tedy pokud nedovedu mít rád dostatečně sám sebe, jak mohu mít rád druhé? Jistě to je zajímavý rozměr výkladu, přemýšlení k tomuto požadavku Ježíše. Přiznejme si však, že je okrajový. Bible, především některé její části, se nám dnes zdají tak samozřejmé, tak vytěžené, že se přirozeně zaměřujeme na okrajová ložiska inspirace. To ale neznamená, že ta hlavní, zásadní pominula. Spíše naopak. Možná už jsme pěkně daleko a tak bychom se měli zastavit, ohlédnout zpět k epicentru zvěsti, které je už celkem vzdálené od nás. Celá výzva je především o rozhodnutí, komu dám ve svém životě přednost. Sobě, nebo druhým. Sobě, nebo Bohu, který ke mně přistupuje právě v druhých. Ke komu budu především trpělivý, laskavý, čí budu hledat prospěch. To už je totiž dosti praktické, všední.
Co rozhoduje o mých postojích? Názorech, které zastávám? Je to mé pochopení Boha, má interpretace toho, co čtu v Bibli, je to to, co mi vyhovuju, co mi prospívá, co mě uklidňuje, naplňuje? A nebo mi jde o druhé, aby oni mohli prožívat Boží blízkost tak, jak jim to je blízké? Jsou mi přednější, jsou těmi, na kterých mi záleží? Jsou těmi, kvůli kterým si odřeknu i kus chleba?
Představme si teoretickou situaci, že tomu tak je. Velkým problémem takového společenství pak bude, že všichni si budou dávat přednost, všem bude záležet na druhých, snad až na tolik, že budou zapomínat na sebe. Vážným problémem bude radost, kterou budou prožívat, když někdo jiný bude spokojený. A i ten největší zkrachovalec společnosti bude cítit v takovém společenství, že si ho někdo váží, někomu na něm záleží, že má pro někoho význam. Bude cítit lásku Krista proudící skrze Jeho učedníky.
Biblickou zvěst známe, o Ježíši tvrdíme, že je naším Pánem. Je to poznat?! Je to poznat tak, jak náš Pán chce, nebo jsme vymysleli jiný, lepší, zaručenější způsob identifikace křesťana, učedníka? Podívám-li se na sebe, podívám-li se na nás, mám silný dojem, že máme mnoho křesťanských značek, poznávacích znamení, jen to milosrdenství, porozumění, pochopení pro druhé jsme nechali někde stranou. Zřejmě ve sklepě či jinde v chladu, asi aby se nám nekazilo.
Snad namítneme a ohradíme se, že milosrdenství, láska je trošku něco jiného, než pochopení, porozumění, tolerance druhých v jejich slabostech, chybách, hloupých postojích. Možná i ano, ale společně s autorem listu Židům vyznáváme, že naším veleknězem je ten, kdo nám rozumí, nám hříšným. Pokud mám tedy dorůstat v obraz Krista, měl bych dorůstat i v tomto rozměru. Vážnou otázkou je, zda vůbec chceme růst v obraz Krista, zda vůbec chceme být učedníky s tím, co k tomu patří. Nejsme spíše náhodou tím davem, který si přišel napucnout svá duchovní břicha? Který se neptá, co budou jíst ti druzí, který však sám žádá potravu? Všimněme si toho drobného rozdílu mezi učedníky a davem v evangelijních příbězích nasycení několika tisíců. Učedníci se ptají, zda mají zástupy poslat domů, protože jim nemají co nabídnout k jídlu. Nikdo ze zástupu není představen jako ten, kdo by také řešil tuto otázku, tedy hlad druhých. Přesto, jak učedníci, tak zástupy, naslouchali Ježíši, byli v jeho blízkosti. Chtěli být v Jeho blízkosti. Kým tedy skutečně jsem, kým chci být? Bezejmeným nenažrancem ze zástupu, kterému jde o jeho pohodlí, o jeho pokoj, klid a naplnění nebo učedníkem, který, možná hodně nedokonale a neúspěšně, řeší, ptá se po potřebách druhých.
Ježíš říká: nepřišel jsem na svět, abych svět soudil, ale abych svět spasil, zachránil. Jeho učedníci nejsou posláni do světa, aby svět včetně sebe samotných soudili, ale zachraňovali, byli co platní při díle záchrany. Všimněme si však, kolik soudů, rozhodčích výnosů a deklarací jako církev, sbor, křesťané vydáváme. K čemu a jak se vyjadřujeme. O světě kolem nás máme jasnou představu: je špatný, odsouzení hodný. Velmi podobnou představu, postoj máme ale nakonec i k sobě navzájem. V druhých vidíme ty, kteří nás omezují, okrádají nás o náš pokoj víry, hází nám klacky pod nohy a činí mnohé další neodpustitelné věci. Spíše se tedy stáváme spolkem amatérských soudců, kteří přesně vědí, co je špatně a co ještě ne. Nebo se o to aspoň snaží. A tyto jasné postoje podpoříme výroky: vím, že nic nevím. Deklaruji pokoru. Dále pak: věci je třeba nazývat pravými jmény. Deklaruji povinnost a záslužnost toho, co činím. Závěrem pak: Boha je třeba poslouchat, nikoli lidi. Deklaruji nemožnost ustoupit, brát ohled na druhé. Následně si pro povzbuzení přečtu příběh o vypráskání penězoměnců. Jediné, co mi pak přijde líto, je, že obvykle sebou nenosím bič. A já se ptám, kde v tomhle je záchrana, pomoc, uzdravení. Kde v tomhle je základní rys Kristova učedníka: láska k druhým. Kde?
Nejsmutnější je, že velmi přesně a dlouze dovedeme popisovat to, co láska není. Jednání, které je bez rozsévání pokoje. To je důkazem, že máme mnohem větší zkušenost právě s takovým způsobem chování. Zkušenost aktivní i pasivní. Tedy že se tak chováme, ale i k nám se tak chovají. Právě to nám možná zabraňuje překročit bariéru od sobeckého jednání k nesobeckému. Bojíme se, že budeme zneužití, že s námi vytřou podlahu, vysají nás a odhodí. Ano, Kristu se to stalo, ještě ho při tom přibili na kříž. Kristus však říká, že Jeho společenství, shromáždění jeho učedníků bude poznat právě podle takového přístupu a skutečnosti, že nikdo toho nezneužívá. Zneužít to chce svět, zneužít takový přístup může chtít ten zlý, ale ne učedník.
Být solí, být světlem tedy znamená být tu pro druhé. Pro ty, kteří sedí kolem mě, snažit se těm přinést pokoj, klidné spaní a radostnou cestu životem. Že oni mně ji nepřinesou, to nevadí, o to mi nejde. Můj pokoj je založen v Kristu a má radost v tom, když jej mohu druhým předávat. Pokud tomu tak není, je něco špatně a měl bych s tím urychleně začít něco dělat. V lepším případě jsem jen hořící svíčka, která je strčená pod kýbl a dochází ji kyslík, v horším případě se stávám solí, která nesolí. Verdikt je pak jasný: neslaná sůl je nesmysl, to už není sůl, stejně jako učedník, který není milosrdný, nemiluje Boha a druhé, který nese všechno možné, jenom ne smíření, tj. evangelium. To už není učedník.
Ve chvíli, kdy se odvážím považovat druhé za přednější než sebe sama, v té chvíli pro mne omluva není jen aktem poraženosti, přiznání viny a pokoření se, omluva pro mne nabývá dalšího a mnohem závažnějšího významu. Je to nástroj obnovení vztahu, je to kohout, kterým když otočím, budu moci pustit tok milosrdenství. Druhému se neomlouvám kvůli sobě, jen proto, že to Bůh řekl a já chci být zbožný, přistupuji k druhému tak proto, že jej mám či chci mít rád a je pro mne důležitý. A to natolik, že moje ješitnost, pravda, poznání atd., ustupuje do pozadí. V tu chvíli se stávám Kristovým učedníkem, protože začínám žít pro druhé tak, jako Kristus žil pro nás.
Možná namítneme, že Kristus, tedy Bůh se člověku nikdy neomluvil, proto jsou i případy, kdy se i my můžeme neomluvit a je to spravedlivé. Předně přiznejme si nejprve, že jde o případy, kdy se mi nechceme omlouvat a chceme si takový postoj ospravedlnit. Zde bychom mohli skončit a neskončíme. Pokud totiž omluva je způsob, kterým se velmi úzce přibližuji k druhému člověku, stávám se vlastně jím, neboť se vciťuji, souzním s jeho postoji, můžeme cosi podobného vidět i v přístupu Boha k nám. Pravda, Bůh se neomlouvá, Bůh se stává člověkem. Staví se vedle nás a je s námi v našich problémech, v našich postojích, přináší nám pochopení, porozumění a přijetí. To samé máme nést dál.
Neschovávejme se za Boží slovo, Písmo, Bibli, pod tímhle svícnem totiž není vůbec žádná tma. Buď evangelium o Boží lásce k člověku, světu potvrzujeme tím, že usilujeme, dovolujeme Božímu duchu, aby stejnou láskou působil skrze nás k druhým lidem, bratřím a sestrám, nebo jsme těmi, kdo tomu nejvíce škodí. Žel možná i v dobré víře. Ježíš mluví o tom, že nejhorší, co učedníka může potkat je, že přivede do pokušení, na zcestí kohokoli ze společenství, a to i kdyby to byl ten nejvíce odepsaný a nevýznamný. Jsme povzbuzením pro druhé na cestě víry či tím, kdo odrazuje, kdo jim hází klacky pod nohy? A neomlouvejme si odrazování zbožnými frázemi.
Bůh přemohl svět svou láskou, stejně tak máme i my. Dostali jsme dar Ducha svatého, dostali jsme dar té Boží lásky. Nechme Boha skrze nás proudit k druhým, dovolme mu, aby skrze nás prokazoval lásku, soucit i pochopení druhým, protože jedině tak můžeme naplnit slovo Ježíše, že se máme mít rádi tak, jak on miloval nás. Pak druzí poznají, že jsme jeho. Mějme rádi Boha, našeho Otce, mějme rádi tu Boží rodinu, bratry a sestry, které vidíme kolem sebe, mějme rádi stvoření, naše bližní. Považujme je za přednější. Pokud ne, tak jsme tu zbytečně a na škodu. Bohu i lidem. Buďme užitečnými nástroji Boha!
Žádné komentáře:
Okomentovat