Jako křesťan, když se mne kdosi zeptá na žebříček hodnot, vím, jaká má být správná odpověď. Ba jsem si jist, byť s pochybami, že jde i o moji osobní odpověď. Tedy že mým smyslem života je pokoj, smíření, přebývání s Bohem už teď, ale snad především pak jednou. Nejvyšší cenu pro mne tedy má nenarušené společenství s Bohem.
Jako člověk své doby i společnosti mám i jiné hodnoty. Záměrně říkám jiné, neboť si jsem jist, že ve své podstatě jsou menšími, než první zmíněná, ale jsou pro mne cenné. Z těch tzv. vedlejších cenností, které samozřejmě nemohu srovnávat s Božím milosrdenstvím, stavím jakýsi vedlejší, druhotný žebříček hodnot. Vytvářím ideální, duchovní, filozofický či zbožný žebříček, k němu pak rozhodně méně kvalitní, ale všední žebříček. Je nad Slunce jasnější, že idea zůstane pouze pro ideální chvíle, příležitosti, zatímco všednost bude mým denním chlebem.
Pokud však mám přijmout ospravedlnění z víry, potřebuji všedně žít potřebu spojení s Bohem. Pokoj s Bohem pro mne musí být alespoň stejně závažný, jako mé zdraví, finanční zabezpečení, děti, manželka, manžel, rodiče atd. Ježíš sám však říká, že toto všechno je méně závažné pro život člověka než vážnost narušenosti vztahu s Bohem. A kdo to nevidí, není schopen, připraven ocenit i převzít nabídku milosti, kterou Kristus přináší.
A jedná se vskutku o nabídku milosti v plném slova smyslu. Nikdo si ji nemůže ničím zasloužit. Ani dokonalostí, spravedlností, ani opakem, hříšností, zkažeností. Dokonce ani ubohostí, trápením a bolestí, kterou nese. Není nic v lidském bytí, co by samo o sobě vedlo blíže než vše ostatní k získání, k nabídce daru pokoje s Bohem. Všichni, ať dobří či zlí, ať šťastní či smutní, zdraví nebo nemocní, na tom jsme stejně.
Pouze a jen skrze Krista, jeho rozhodnutí milovat všechny lidi, můžeme přijímat dar smíření, pokoje s Bohem. Pokud o něj tedy stojíme jako o nic jiného na světě.
Přijmout milost znamená ji žít. Stát si za ní. A to až do té míry, že o ní jsem ochoten hovořit s druhými. Byť s bázní a chvěním. Ale mám nutkavou touhu se pochlubit. Nikoli novým autem, ale milostí, která mi byla dána. Každý z lidí je jiný, někdo velmi neomaleně, až nepříjemně dává na odiv, že má nové auto. Jiný pro změnu zase snad i s pocitem studu ukazuje svou novou káru. Ale oba, všichni, touží, aby alespoň s někým se mohli rozdělit o tu radost, že cosi mají. Cosi úžasného, skvělého. Není to „heč, podívej“, je to „jé, podívej“.
Aby tomu tak bylo i v životě víry, potřebuji prožívat, že evangelium je dobrá zpráva, naděje, radost a nikoli cokoli jiného. Pokud smíření s Bohem vnímám jako cosi svazujícího, omezujícího, cosi, co mi brání v rozletu a chuti na sladké, pak to není evangelium, ale martyrium. Není to dobrá zpráva, ale mučednictví. Není to nic, čím bych se dobrovolně chtěl pochlubit druhým, přátelům, známým.
Je to podobné, jako by muž, který se ožení, nevzal svou ženu mezi své přátele. Nikdy by s ní nikam nešel, na procházku apod. Sám by chodil, ale bez ní. Případně s jiným doprovodem. Otázka, která by pak vysela ve vzduchu, by byla asi tato: stydí se za ni? Připadá mu odporná? Nač si ji bral apod.
Pokud nemám touhu ani nejlepšímu příteli povědět o milosti, kterou jsem přijal a prožívám, měl bych si položit otázku, zda to, čemu říkám evangelium, je vůbec evangelium. Zda se mi tou tzv. „dobrou“ zprávou nestalo cosi jiného, např. morální zásady, čestný způsob jednání apod.
Mít pokoj s Bohem, žít v milosti se projevuje konkrétním jednáním, ale samotný projev není milostí. Nekontrolované štěpení jádra není mnoho užitečné, ba naopak, je smrtelně nebezpečné. Podobně právě pouhé modely jednání bez milosti mohou být pro člověka zničující. Na druhou stranu bez oněch projevů to nejde. Teprve ve skutečném životě zůstává, obstojí víra ve skutečného Boha, nikoli pouhé naše představy, sny či mlhavé vize. Mít pokoj s Bohem tedy neznamená jakési vyrovnané spočinutí, nadhled bez emocí apod. Jde o ochotu, odvahu rvát se s životem.
Právě v zápasech, zkouškách, životních příhodách se ukáže, zda naše víra za něco stojí, tedy na čem stojí. Buď na skále, nebo na písku. Buď se hroutí jako domeček z karet, nebo se v potu tváře staví cosi na základech, kterými je Kristus. Pokud se mi víra bortí ve zkouškách, životních útrapách i radostech, není třeba lomit rukama, odhazovat cokoli do žita, je možno se odvážit hledat základ, na kterém lze bezpečně stavět a v naději očekávat bouři, která prověří stavbu. Pokud stavba obstojí, obávám se, že radost vlastníka, či jak nazvat věřícího, bude nezměrná. Není krásnější pocit, než když poprvé chlapec vystřelí z luku, který si sám vyrobil. Pak je totiž opravdu o čem vyprávět, ne jen o něčem, o čem jsem četl v jakési knize, encyklopedii či Bibli. Vyprávím o tom, co jsem prožil, co mám ověřené, co obstojí.
Postavit však naši jistotu víry, naši naději na vyhraných zkouškách, na chvílích, kdy jsme obstáli, je nesmysl. Lidská naděje, která nezklame, neexistuje. Proto je třeba, aby byla „nelidská“. Tím základem, jak již bylo zmíněno, je, musí být Kristus. Tím, kdo nakonec staví, je opět zase jen On sám. Nadějí věřícího není církev, společenství, teologie, pochopení Bible, znalosti tradic apod., nadějí věřícího, člověka, který z milosti přijímá dar pokoje s Bohem, je Bůh sám. Duch svatý. Bez něj naše víra může přenášet i hory, ale je jen zdrojem nepříjemného a otravného hluku. Je možná obdivuhodná a kdesi cosi, ale nemá mnoho, snad nic, společného s evangeliem o Ježíši Kristu. Dobrou zprávou o Bohu, který se rozhodl milovat svět.
Křesťanova jistota tedy nestojí na něm samotném, jeho pocitech a schopnostech, ale na bohu, který jde s ním. Bez něj, tj. bez Boha, by stejně dříve nebo později došlo ke zklamání. Rozplynutí vzdušného zámku, zmatení jazyků a opuštěné věži mlčky připomínající lidskou neschopnost. A právě jistota, že velké finále, odpovědnost neleží na bedrech člověka, dovoluje křesťanovi žít život odvážně a snad i drze, neboť On si může dovolit luxus boje s každým pokušením a nemusí řešit, kde ustoupí, kde nikoli. Nepotřebuje závislost vytlačovat závislostí. Může zkusit s Boží pomocí vytlačit závislost svobodou. Ale ať ten zápas dopadne jakkoli, člověk, který ví, že má pokoj s Bohem, nemusí být výsledkem zničen.
Vítězství posílí víru, jistotu, naději, že patřím Bohu. Porážka mne přirozeně vede do otcovské Boží náruče a silnějšímu přimknutí. Ospravedlněný člověk nepotřebuje vytvářet zásluhy, on je v Kristu může žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat