Invocavit; Židům 4:14-16

Čteme-li v 21. století o veleknězi, jistě nám naše fantazie dovolí si kohosi představit, ale naše osobní zkušenost s touto společenskou rolí je pramalá. Většina představ jsou teoretické historické konstrukty, které sice popisují velmi věrně konání takové osoby, ale ve většině případů nejsou schopny postihnout jiskru, která byla u zrodu role velekněze. Ač dobře víme, co přesně dělal, smysl takového konání je úzce vázán pouze na určitý časový výsek dějin. Díky tomu moderní člověk a generace následující stojí před otázkou, co s Kristem, který je veleknězem. Jaký význam pro můj život, dnes a denně, má Ježíš jako velekněz.

Nejspíš ve většině případů se upneme k důrazu, že velekněz je prostředníkem mezi společenstvím, které zastupuje, a Bohem, kterého též zastupuje. Tím ale velmi vyprázdníme tuto roli ve společnosti. Nejde totiž jen o roli tzv. nedělní, ale každodenní. Velekněz jím nebyl pouze v určitém časovém výseku týdne, ale celkově. Dvacet čtyři hodin denně. S touto rolí byly spojeny nejenom povinnosti, ale i výsady, úcta, ale i očekávání.

Jak již bylo zmíněno, šlo o zástupce, prostředníka. Skoro bychom mohli říci, že byl telefonní linkou, poštovnou, prostě tím, kdo zajišťoval spojení mezi dvěma stranami. Pokud je třeba zajistit spojení, je zřejmé, že jakési původní bylo přerušeno, pokud vůbec bylo. V čase velekněží byla ve společnosti hluboce zakořeněna víra, že člověk z jakéhosi důvodu je nehoden přímého setkání s Bohem. Z toho vyrostla role nejlepších jedinců, kteří se mohli odvážit do blízkosti Boha a hovořit s ním jménem celého společenství. Zástupně. Být veleknězem znamenalo pro všední život žít s minimem chyb. Usilovat o dokonalost a tím se svým způsobem oddělovat od těch, které sice zastupuji, ale oni jsou nedokonalí, hříšní atd. A tak snadno vzniká kasta dokonalých, povolaných i vyvolených, kteří mohou nedokonalého, slabého i chybujícího člověka zastupovat před Bohem, ale rozhodně nežijí v tom, v čem obyčejný bezejmenný lidský tvor je. Natož, aby tomu rozuměli.

Prvním krokem k porozumění této roli dnes je přijmutí tvrzení, že člověk je vinný. Nikoli proto, že tělo je hmota a ta je špatná. To by s námi jistě souhlasil Platon, ale naším proviněním není, že máme ruce, nohy atd. Lidským proviněním je, tak říkajíc, bytí na druhém břehu. Skoro ani nejde o to, jak jsme se tam ocitli, ale o to, že tam jsme a zůstáváme. Jsme možná nespokojeni v totalitě hříchu, opustit ji však, o tom nemůže být ani řeč. My jsme ji nestvořili, my za ni nemůžeme, my v ní jen žijeme, nač se tedy omlouvat? Může za to Bůh, ďábel či jakákoli jiná autorita, za kterou se schováme. My zůstáváme bez viny. Pak ale nepotřebujeme žádného velekněze, žádného prostředníka, žádného obhájce, který by za nás vedl rozhovor se soudcem.

Jen člověk, který je ochoten vzít vážně skutečnost, že se holt narodil na druhém břehu, za těžkou oponou hříchu a už tím nese stigma viny, může přijmout Ježíše jako svého obhájce, právníka, který jej zastupuje před Bohem. To je nejbližší role roli velekněze. Právník za klienta vede rozhovor se soudcem, jedná v jeho jménu a za něj. Zprostředkovává komunikaci a to tak, aby nedošlo k nedorozumění a klientovi nevznikla neoprávněně škoda. To je víceméně role, kterou zastával i velekněz, jen na místě lidského soudu byl Bůh. Proto si můžeme dnes dovolit říci, že Kristus nás obhajuje, zastupuje jako právník u Božího soudu.

A zůstaňme u této paralely, protože i právníci dnes jsou, řekněme, jiný svět. Jedná se o zvláštní skupinu lidí a mnohdy je zřejmé, že klientovi nemohou rozumět, protože vůbec osobně nepoznali jeho situaci. Bezúhonní zastupují „úhonného“. Nevinní, netrestaní stojí na místě lotra. Kristus však je jedním z nás. Není tím z lepší čtvrti, není tím, kdo vyrostl ve skleníku dokonalosti, není tím, komu v životě vše vyšlo dle představ. Ježíš je jedním z nás, On ví, co to je být slabý, On ví, co to je pokušení. Snad namítneme, že nikdy neselhal, tudíž nemůže znát všechno, ale je to víceméně to samé, jako kdyby mrtvý voják vyčítal živému, že neví o čem je bitva, protože v ní neumřel. Spíše to je naopak, právě ten živý, ten který přežil, ví, o čem je bitva. Jaké to je, ztratit přátele, být bezmocný, nemoci zabránit jejich selhání.

Jako obžalovaný mohu mít jistotu, že mým obhájcem není žádný zazobaný fracek, který nemá páru o tom, proč jsem udělal, co jsem udělal. Mohu mít jistotu, že ten, který sedí vedle mne před soudcem, my moc dobře rozumí, dokonce mnohem víc než já sám sobě. On ví, jaké to je být slabý, žít v pokušení, On tu bitvu moc dobře zná. On v tom blátě hříchu ležel stejně jako já, „jen“ dovedl vstát a nenechal se porazit.

Profesor Pavel Filipi, když hovoří o milosti, ospravedlnění, používá příklad obžalovaného, v jehož nepřítomností soud rozhodne o milosti, ta mu je pak doručena do vlastních rukou. Dokud si ji nepřevezme, ono rozhodnutí soudu, zůstává vinným. A my dnes známe nejeden případ, kdy se člověk rozhodl nepřijmout milost. Tzv. z principu. Považoval se za nevinného, a proto milost odmítl. Nepřevzal. Důvodů však může být více, snadno se dá zapomenout, považovat kauzu za uzavřenou apod. V životě víry to platí stejně. Dokud vírou nepřijmu milost, dokud si ji nevyzvednu, stojím před trůnem soudce, soudu. Avšak když milost přijmu, tu obálku do vlastních rukou, už nestojím před soudem, ale trůnem milosti.

Před čím, před kým chci stát, před soudcem s do nebe volající jistotou, že jsem nevinný a žádnou milost nepotřebuji, nebo před trůnem milosti s právníkem, který mi rozumí mnohem více než já sám, avšak jako odsouzený lotr, kterému byla udělena milost. Kdo jsem?

Závěrem snad lze říci, že ona milost není jen pojmem od soudu z oblasti prává, ona je i milosrdenstvím, pomocí. Můj právní zástupce totiž nejenom že vyrostl na onom druhém břehu, On na něm i žije, je se mnou a stojí při mně. Kristus není veleknězem jen pro zbožné věci, On je prostředníkem pro život sám. Vítězství nám slíbil v otázce viny hříchem, z toho nám zaručuje, že nás vyseká. V životě nás však potkají i jiné věci, než jen přerušení spojení s Bohem a z těch propustku neslibuje, avšak nabízí společnost, bude s námi. Ať se budeme válet na prosluněných loukách, nebo se třást před stíny v temném údolí stínů.