Masopustní; 1.Korintským 13

Snad každý člověk hledá svůj smysl života. Přemýšlí o sobě, svém bytí a dříve nebo později se sám sebe ptá, jaký to všechno má význam. Díky tomu dnes můžeme potkat mnoho filozofických pohledů, mnoho odpovědí na otázku proč. Obyčejnému člověku však takové odpovědi nejsou mnoho platné. Daleko spíše totiž najde svůj smysl života v krmení holubů, sousedovic kočky, v zalévání kytek či úklidu společné chodby. Cítí totiž, že má pro kohosi význam, je v čímsi životě přínosem. A co na tom, že to jsou holuby, kočka či sousedé, se kterými se jinak hádá. Ztratí-li pak svůj objekt, ztratí smysl, důvod k životu.

Jsme Boží děti, jsme ale i lidé. Náš život nepotřebuje mít jen jakési mlhavé ukotvení víry, ale i význam pro kohosi druhého. Potřebuji vědět, být si jist, vidět, že kdosi má užitek z mého života. Že jsem přínosem. Byť to potřebuji kvůli sobě, jde o jeden ze základních pilířů nesobecké společnosti, jak jej neprojektoval Stvořitel, tedy sám Bůh. Je to v nás a je dobře, že to tak je. Bez potřeby této skutečně užitné odpovědi na otázku proč jsem tady, bychom mohli snadno ustrnout v nesobecké meditaci, která nepotřebuje a nehledá druhého, druhé.

Apoštol Pavel před i za, tudíž i ve 13. kapitole listu Korinstkým řeší soužití sboru, církve. Láska v tomto textu vystupuje jako základ naproti tomu, čím běžně křesťané v Korintu chtěli být přínosní společenství. Jejich touhu být přínosem Pavel nezatracuje, ba naopak, pracuje s ní v duchu výzvy: buďte dokonalí jako je dokonalý váš Otec. Tj. Bůh. Ukazuje jim však, že pouhé vršení promluv v jazycích, prorockých slov, kázání, vyučování o tajemstvích víry, tedy předávání poznání není přínosem. Dokonce ani to, když se rozdají druhým, svůj majetek, nakonec i svůj život. Nezpochybňuje důležitost žádného z těchto činů, ale říká, že jim cosi chybí. Cosi, co z nich učiní přínos, co jim dá význam, smysl.

I my nějak stavíme dům Boží, tedy církev, sborové obecenství. Chceme být přínosem. Našimi obvyklými stavebními cihlami jsou společné písně, doprovod, kázání, vyučování, pomoc rukama a mnoho dalšího. I na toto Pavel ukazuje, i o tomto platí, že pouhé vršení či pilovaní, hledání nejlepších tvarů a kombinací cihel i cihliček je dobré, ale samo o sobě nedostatečné. Obvykle přeci nikdo při smyslech nestaví dům z cihel nasucho.

Chci-li postavit pořádný bytelný dům, potřebuji beton, maltu a cihly. Chci-li postavit pevné základy, potřebuji především beton. A navrch pak nějaké ty cihly a cihličky, maltu apod. Láska je, řekněme tím betonem, maltou, alespoň tak, jak nám ji zde apoštol představuje. Láska není mluvení jazyky, láska není vyučování, praktické pomáhání druhým, láska je to, co dovede všechny tyto činnosti spojit pevně k sobě, aniž by na sebe příliš narážely a urážely si rohy apod.

Láskou ve většině případů jako lidé označujeme vztah, který je pro nás v danou chvíli nesmírně důležitý. Jak je známo, křesťané začali v řečtině užívat pro lásku termín nejméně frekventovaný, tj. agapé. Tedy ne to, co my lidé běžně za tímto slovem myslíme. Tento termín vyjadřuje cosi víc než jen vzájemnou náklonnost. Jedná se o nejvyšší a nejušlechtilejší podobu lásky, která ve svém objektu vidí něco nekonečně cenného.

Vidět druhé jako něco nekonečně cenného, to je skutečný přínos, to je význam, smysl člověka ve společenství. Mluvení jazyky, i třeba andělskými, proroctví křišťálově čistá, vyučování jdoucí až na rozhraní morku a kosti, pevná víra či praktická pomoc blednou, ztrácejí svůj jas a přestávají být vidět ve světle takové lásky. Ne sympatie, ne náklonnosti, ale ochoty vidět a skutečně vidět v druhých nekonečně cenná stvoření.

Apoštol Pavel se však lásky nedotkne jen myšlenkově, dovolí si ji vyjádřit i prakticky. Snad poskytne malý návod, ukazatel, o co že to má člověk usilovat, aby byl v lásce, aby byl přínosem. Korinští moc dobře věděli, jak mluvit v jazycích, jak prorokovat, vyučovat či charitativně působit. V tom měli jasno, v lásce tolik ne. Proto jim apoštol píše, jak se láska projevuje. Jak člověk, který se rozhodne milovat, jedná.

O každém z těch slov bychom mohli dlouze hovořit. Dovolím si však udělat shrnutí do čtyř okruhů. Prvním je trpělivost. Snad bychom mohli říci působení klidu. Člověk žijící v lásce přináší do společenství více klidu než napětí. Nevzbuzuje v druhých strach, nejistotu. Ti lidé kolem vědí, že není vůbec snadné, aby se rozčílil, prostě není vznětlivý a spíše trpělivě snáší a čeká. Skoro můžeme říci, že je radost se takovému člověku omlouvat, protože nám to nedá sežrat. Při pozdravu nemusí říkat biblicky „pokoj vám“, pokoj s ním prostě jde.

Láska však není jen nějaká aura pokoje. Ono jde docela o praktickou pomoc. Být dobrotivý, laskavý a ochotný znamená mnohem více, než jen rozdat svůj majetek. To je o vřelém podání ruky, objetí druhého, úsměvu, ale právě i např. finanční pomoci apod. Pomoc druhým není pro image, nejde o sponzoring, jde o to, že ten druhý je pro mne cenný. Nesnažím se mu svou pomoc hrubě, možná nečestně vnutit.

Počítání křivd by byla kapitola sama pro sebe. Láska nepočítá, protože ví, že to nemá smysl. Stejně by si je nakonec všechny člověk nepamatoval. S tím souvisí, že není škodolibá, nemá radost z pádu druhého. Ani v případech, kdy bychom to nazvali zadostiučiněním. Nehledá pocit, stav vítězství nad druhými. Nepovyšuje se, ani když na to má, nevychloubá se, ani když na to nemá. V lásce tu člověk je pro druhého, a tak v ní není prostor pro závist.

Láska, je uskutečňování spasení s bázní a chvěním. Láska, která vidí druhého jako kohosi nekonečně cenného, pramení z osobního vztahu s Bohem, tedy z víry. Díky tomu v sobě nese naději, mnohem větší ba jiné kvality, než kterou v sobě skrývá množství majetku. Víra i naděje jsou skryty v lásce, která je sama skryta či snad vyjadřuje osobní vztah s Bohem, který jediný může přečkat, zůstat.

A tak zjišťujeme, že apoštol neříká nic jiného, než že pokud Korinští budou mít živý osobní vztah s Bohem, Ježíšem Kristem, budou přínosem pro společenství mnohem víc, než jen na základě nějakého žvatlání, plácání mouder a mluvení druhým do života. Budou-li světlem, budou i solí, budou tedy láskou a pak mají význam, smysl i přínos pro Boží království.

Závěrem připomeňme, že pilířem spasení je láska. Bůh tak miloval svět. Nečteme, že důvodem, aby dal svého jediného syna, je jeho vědění, poznání, všemohoucnost či všudy přítomnost. Důvodem není ani žádná charita, touha se rozdat a zemřít, udělat si jméno. Důvodem je, že Bůh miloval a miluje svět. Kdyby Bůh nemiloval, sotva kdy bychom mohli mluvit o lásce, neznali bychom ji. A neznali bychom ani jeho, nebyl by důvod ke spáse, protože pak by Bůh viděl v člověku pouze hodnotu, kterou má. Ale tím, že se rozhodl milovat, stvořil lásku, díky tomu nyní v člověku vidí kohosi nekonečně cenného. Důkazem naší cenné bezcennosti je Ježíš Kristus.