Při prvním pohledu do textu se mi zalíbí příklad víry jako závodníka, který běží závod. Nějak se na závod připravuje a pak usiluje o vítězství. Při druhém čtení mne zarazí narážka, že všichni nezvítězí. V běhu vlastně jen jeden. Vyvstává tedy otázka, je snad víra jakousi honbou za pokladem, kdy první bere vše? Snad romantické dobrodružné duši by to připadlo krásné, ale takto to není. Pak by rázem zvěst evangelia nebyla o milosti, ale nemilosrdném a neúprosném boji o první místo. To nám ale Ježíš vyvrací poukázáním, že první může být klidně poslední a poslední naopak první. V Božím království je možné všechno.
O čem tedy píše Pavel? Myslím, že o nejistotě, kterou věřící člověk někdy zažívá. Nejistotu, kterou dobře vykresluje příběh o rabínovi a ateistovi. Mají se setkat a vést spolu diskuzi. Evropský ateista se pilně připravuje, načítá knihy, opevňuje slabiny svého přesvědčení, a když si je jist, že je připraven, vyráží za rabínem. Než dojde ke dveřím, musí projít kolem oken, která jsou otevřena. Nedá mu to a nahlédne. Uvidí klečícího rabína před otevřenou Tórou a zaslechne modlitbu, která mu vyrazí dech. Rabín se totiž modlí: Pane Bože, dej ať to všechno je pravda.
Věřící člověk není slepým zastáncem jakéhosi názoru na svět, duchovno apod., věřící člověk je zastáncem vztahu mezi Bohem a člověkem. A jako v každém vztahu přichází pochybnosti, otázky bez odpovědí. U někoho více, u jiného méně. I v tomto vztahu panují. Apoštol Pavel se právě této nejistotě věnuje. Jsou chvíle v jeho životě, kdy si připadá jako běžec na oválu, kterému nikdo neřekl, kolik kol poběží. Jindy se cítí hůře než Don Quijote, protože by chtěl vidět alespoň ty větrné mlýny a ani ty nejsou. Člověku připadá, že rány zasazuje do vzduchu, bojuje s ničím a celé je to ubohé. Však takto nazývá apoštol zvěst evangelia, pokud má mít význam pouze pro život teď a pouze tady. Máme-li naději jen pro tento život, jsme nejubožejší z lidí.
Bez cíle se dá běžet, bez soupeře bojovat, ale nikdy člověk nedoběhne, nikdy nezvítězí. Takový počin končí s tím, kdo jej provozoval. Běžec vyčerpáním odpadne, zápasník unaven usne na žíněnce. A zůstane otázka, k čemu to? Apoštol nechce žít bez cíle jen v dokonalém kruhu, nechce se rozplynout v ničem. Snaží se ukázat, že my máme tak jasný cíl, jako sportovec na olympiádě. Víme, kde je start, víme, kde je cíl. Pokud zápasíme, není to s ničím, ale je to velmi konkrétní. Zdá se, že nejtěžší zápas nakonec vedeme sami se sebou. V životě víry pak usilujeme o jedinou věc: nepomíjitelný věnec. Alespoň dle apoštola Pavla.
Co to znamená? Snadnou odpovědí pro nás je věčný život. To je ale termín, pod kterým si lze představit cokoli. A skoro si to cokoli klidně představujme, protože to nejdůležitější už tím je vysloveno. Neusiluji o tento život. Běh víry nekončí u mne, v tomto světě, který mne obklopuje. Běh víry jde dál. Cílem není štěstí člověka teď, být zdravý, bohatý, úspěšný, proč ne, dá-li Pán, ale o tom to není. Cílem je osobní a trvalé setkání s Bohem. To mohu nedokonale zažívat už dnes, už vidím, cítím cíl, ale stále v něm nejsem. Už jsem proměňován Boží přítomností a zápasím o dokonalost v Kristu Ježíši, ale stále nedosahuji, běžím však, abych se jí zmocnil.
Jindy apoštol vůbec nemluví o dokonalosti, ale opisuje ji Božím povoláním v Kristu Ježíši. Z toho opět můžeme cítit, že vůbec nejde o dokonalého člověka, ale setkání s dokonalým Bohem, které je člověku nabízeno. A za tím apoštol běží dnes a denně. To je cíl i naděje nejenom pro život ohraničený smrtí, ale i dál. Možnost mého setkání s Bohem je tak skutečná, jako cíl běžce na sto metrů. Je tu a já za tím mohu jít.
Vážnou otázkou je, zda tím mým cílem vůbec toto setkání s Bohem je. Zda mým cílem není cosi jiného, zda v mé víře nejde jen o neochotu měnit zvyky, sympatické lidi, čerpaní naděje a útěchy. A Bůh je tam vlastně jen tak navíc, cílem je člověk sobě sám.
Pominuli tento smutný rys lidského přirozenosti, mohu se směle podívat na otázku, jak běžet, jak zápasit, jak se připravovat. Timoteovi píše Pavel, že kdo závodí, nedostane cenu, pokud nezávodí podle pravidel. Že lze běžet k cíli i špatně. Lze vyšlápnout z dráhy apod. Touha, ochota setkat se s Bohem, žít s ním, může být nazmar, pokud se člověk nedrží dráhy či v ringu.
První a nejtěžší pravdou je si uvědomit, přiznat sám sobě, Bohu i druhým, že opravdu nejsem tak skvělý člověk, jak si myslím. Tedy že má skvělost nedosahuje té míry, aby mi Bůh byl cokoli povinen. Nemohu si nic zasloužit, mohu, musím se jen spolehnout na milost. Sice usilovně běžím k cíli, dokonce jím i probíhám, ale ta cena mi nenáleží, tu dostávám jen z milosti. Stejně tak dobře, jako palec může mířit k nebi, může i k peklu. Jsem-li ochoten uvěřit tomuto děsivému principu a spolehnout se na toho, kdo tuto obrovskou moc má v rukou, tehdy jsem připraven se postavit na start.
Jako závodníci formule jedna mají neustále spojení se svým týmem, tak jej potřebuji i já. Protože pokud jej mít nebudu, bude skutečně hrozit, že ztratím přehled o ujetých kolech, nebudu vědět, kolik ještě do cíle a z toho budou pramenit fatální chyby. Chci-li si dojet pro tu možnost nezasloužené odměny, potřebuji komunikovat. Nejenom naslouchat, ale i mluvit, informovat. Mlčí-li závodník, může se stát, že instrukce nebudou úplně přesné jeho situaci. Na druhou stranu, mluví-li závodník moc, ke slovu se nedostane druhá strana a snadno přijde o zásadní informace.
To je příklad, jak potřebujeme komunikovat s Pánem Bohem. Potřebujeme nejenom mluvit o naší situaci, ale i naslouchat. Modlitba a naslouchání Bohu skrze Písmo jsou velmi důležité, mám-li zůstat v obraze, vidět cíl a nepropadat pocitu beznaděje, zbytečnosti, nesmyslnosti. Proto se jim nemohu věnovat jednou za čas, ale potřebuji mít ten komunikační kanál otevřený neustále. Pak i v zatáčkách, dešti a kdo ví, co vše člověka v životě potká, nemusím ztrácet přehled.
Běžet bez cíle je zničující, běžet za cílem a s tím, že neběžím sám, je povzbuzující. Bůh nám nabízí možnost běžet za Ježíšem s Ježíšem. On sám nás provází, je připraven komunikovat s námi a vést nás až do cíle. On má moc nás tam dovést, my sami ne, bez něj to vše je jen ubohost. S ním však běh, sázka na jistotu.
Žádné komentáře:
Okomentovat