Stačí jedna noc s vymetenou oblohou a člověk hledící do prázdnoty i plnosti vesmíru si uvědomí, snad až niterně, svou malost. Je ničím v porovnání s tím co vidí nad sebou. Hvězdy, planety i tichou nekonečnou temnotu. Dnes můžeme hledět dál, než nám dovolují naše oči, můžeme koukat pečlivěji, než kdy lidé mohli. Můžeme si vyskládat obrázky nám známých planet a položit si otázku, jak to, že jen na Zemi je život? Čím se Země tak dramaticky liší od jiných světů?
S oblibou řekneme, že to je tím, že právě zde jsou podmínky pro život. Ale tyto podmínky jsou pro život, který známe my. Pro bytosti, jako jsme my s naším tělem. Je-li život víc než správný shluk prvků, sloučenin atd., pak podmínkou pro život je cosi víc, než jen vhodné uskupení hmoty. Podmínkou života je život sám.
Zpráva o stvoření světa, tak jak ji máme v Bibli, vůbec neřeší podmínky pro život z hlediska hmoty, prostředí apod., ale z jediného úhlu pohledu. Buď je Bůh přítomen, a pak i z ničeho může být něco, nebo není přítomen a tehdy zůstává nic ničím, něco něčím, ale bez života.
Pokud věříme, že Bůh stvořil člověka, Zemi, faunu, floru atd., pak můžeme směle prohlásit, že je stvořitelem všech planet. Všech těch pustých, prázdných a mlčících zemí. Z dálky vypadají všechny stejně, pouhý bod na temné obloze. Z menší vzdálenosti tomu je podobně, pouze už rozlišujeme rudou a modrou planetu, případně jiné barvy. Teprve ale ve chvíli, kdy vstoupíme do atmosféry, vysadíme nějakou sondu, zjistíme, jak se to ve skutečnosti s planetou má. Až tehdy, velmi zblízka, zjišťujeme, že je pustá a prázdná. I podmínky pro život bychom našli, ale on tam není.
Podobně tomu je s lidmi. Všichni, bez výhrad, jsme Boží stvoření. A z velké vzdálenosti jsme víceméně stejní, z určité se pak lišíme barvou vlasů, stavbou těla, pohlavím atd., ale teprve zblízka, když se dostaneme až do srdce, až k duši, až k rozumu i citům člověka, zjišťujeme, jestli je pustý a prázdný, zasmušile tichý, bez života. Toto ale lze zjistit, jen když se dostaneme hodně blízko. Někdy se to ani nepovede, někdy člověk nepustí k sobě, na tu svou planetu, nikoho za celý život. Jen aby nikdo neodhalil a náhodou mu neřekl, to co kdesi hluboko v sobě cítí: prázdnotu, zbytečnost, nesmyslnost bytí.
Skrývanou či nepokrytou prázdnotou nemusí vše začínat a končit. I Země, ač Boží stvoření, byla na počátku pustá a prázdná. Beznadějně temná a nesmyslná. A pak přišel Bůh. Osobně. Jedině On si byl schopen představit, že tahle planeta nemusí být tím, čím v tu chvíli je. On si dovedl představit život tam, kde nebyly podmínky. A nejenom že byl schopen si cosi, byť natolik radikálního a převratného, představit, On, Bůh, byl schopen a ochoten to i učinit. Proto tam, kde nic nebylo, ani náznak života, začal silou svého slova, té myšlenky, přetvářet temnotu ve světlo, prázdnotu v plnost, nic v něco, nebytí v bytí, neživot v život. Už tím ukázal, že život není opakem smrti, opakem života je nemožnost nikdy žít. Přímka časové osy bez úseku života.
Tato skutečnost, že Bůh učiní nejenom to, co je člověku, komukoli, nemožné, ale co skutečně na ničí mysl nepřišlo. Řešení situace, kterou nikdo řešit nechtěl, nikoli proto, že by se to zdálo neřešitelné, ale proto, že nikoho ani nenapadlo, že by bylo možno něco řešit. Pustá a prázdná planeta v pustém a prázdném vesmíru není problém. Stejně jako vnitřně pustý a prázdný člověk, křesťanským slangem hříšný, není v hříšném světě problém. Ale Bůh tuto situaci řeší, protože si dovede představit něco víc, než jen pusto a prázdno, On je schopen vidět ráj i tam, kde je ještě tma.
Tento důraz, který zní už v prvních větách Bible, Starého zákona, přišel podtrhnout Ježíš. Bůh si nedělá sbírku kvalitních lidí, kteří září do temnoty vesmíru více než ostatní, jsou barevnější než jiní. Bůh sbírá pusté a prázdné, aby v nich mohl tvořit království nebeské. Ježíš zve k sobě hříšníky, tedy ty, kteří si svojí prázdnotu uvědomují. Ty, kteří mají odvahu ji přiznat před druhými. A to nejtěžší, přiznat ji sami sobě. Prožít, že jsem nic, temnota v temném vesmíru bez významu, důvodu k bytí. A tohle je Bůh ochoten měnit, Jeho to baví, vytvořit v poušti, z pouště ráj. Z temnoty světlo, z nebytí život.
A to je naděje pro každého člověka, i tam, kde už jsme zlomili hůl třikrát, nepočítaně flint skončilo v žitě a žádný hrách díru do zdi neudělal. Tam, a snad právě tam, si Bůh dovede představit, což znamená i udělat, cokoli nám neuvěřitelného. Ze vzteklouna pokorného láskyplného služebníka, z bábovky hrdinu, z hlupáka moudrého, z hříšníka svatého!
Dovolím mu to ale? Člověk na rozdíl od planety si může vybrat. My nevíme, zda Země mohla říci: ale ne, mně to takhle vyhovuje. Domníváme se, že nemohla. Ale my lidé můžeme. Ty naše možnosti jdou ještě dál, než jen k počátečnímu výběru. My můžeme zastavit i proces nového stvoření v sobě. Máme možnost říci: to stačí, takto mi to vyhovuje, nechci dál. Díky tomu ten náš svět je mnohem pestřejší sbírka hříchů, každá z planet trošku jiná, obzvlášť v církvi. Už nejsme pustí a prázdní, už v nás Bůh cosi změnil, vdechl nám život, svého Ducha. Ta nádoba už není úplně prázdná.
Obraz nádoby nám neumožňuje si představit pustotu, prázdnotu, temnotu, dovoluje nám však nahlédnout na to, co následuje po prvním kontaktu s Bohem, po té, kdy svitne světlo naděje. Po té, kdy temnota nesmyslnosti, zbytečnosti, samoty je prozářena Kristem, samotným Bohem stvořitelem a my můžeme vidět, že i v našem nitru vzniká cosi nového. A pak tu máme obraz nádoby, která se odstaví od zdroje dříve, než je plná. Nádoby, které už nastalá situace vyhovuje a nechce jít dál. Nevidí potřebu apod. Křesťanský sbor žel lze obvykle přirovnat k base, kde každá z lahví je jinak plná. Všechny sice mají stejnou etiketu, ale míra obsahu je různá.
Rozhodněme si, kým vlastně chceme být? Beznadějně pustou, prázdnou planetou nebo světem, kde to žije. Světem, který si ani nedovedeme představit. Chceme mít svůj vnitřní život plný a nebo jen ne prázdný. Být lahví plnou dobrého pití a nebo jen tak na dva či tři loky. To se týká nás všech, možná jsme na začátku, možná někteří už před koncem. Pořád máme právo říci, takto mi to vyhovuje a tím se ochudit, okrást o velkolepý závěr stvoření. Bytí s Bohem. To je závěr zprávy o stvoření, to je důvod, proč přišel Ježíš: abychom byli s Bohem.
Žádné komentáře:
Okomentovat