První pohled do textu, který máme před sebou, může být snad i zmatečný. Neboť na otázku, co mi říká, užitně uchopitelnou odpověď hned nenacházím. Cosi se dozvídám, cosi si snad i přivlastňuji či se povzbuzuji, že to je pěkné zaslíbení. Ale jaký to bude mít význam, až se zítra ráno probudím? Může mne to vůbec ovlivnit? Věřím, že s Boží pomocí ano.
Apoštol Pavel psal dopis do Korintu, jehož cílem nebyla teorie, ale skutečnost, to co se dělo v běžném životě křesťanů. O tom psal, právě k tomu se vyjadřoval. Proto si krátce připomeňme, kam a komu bylo psáno. Korint je město, které dodnes leží na nejužším místě šíje, která spojuje Peloponéský poloostrov s pevninou, tedy Řeckem. Dnes je zde průplav, tehdy jej sice už také plánovali, ale zbudován byl nakonec v druhé polovině 19. století. Onehdy však lodě byli nejenom pomalejší, ale i lehčí, proto je přetahovali po pevnině. Ono těch necelých 7 km nebylo nic nadlidského a šlo to rychleji, než obeplouvat celý poloostrov, ušetřili si tím něco kolem 350 km.
Starověký Korint byl jedním z nejvýznamnějších přístavních měst, něco málo přes půl milionu obyvatel. Velkou část z toho tvořili námořníci, kteří se zastavili a za chvíli pluli dál. Byl to pro ně kousek země, kde utratili svou výplatu, kde se potěšili a užili si něco více, než jen pohled na nekončící hladinu moře. Jeden ze současníků, nikoli křesťan, napsal, že Korint je ráj námořníků, nebe opilců a peklo pro ctnostnou ženu. Ostatně když se podíváme na slovo Korint a řecké slovo pro smilnění, volný sexuální styk, které zní „korinthiazomai“, slyšíme, že mají cosi společného. Například Afroditin chrám, což byla zavedená značka starověkých veřejných domů, měl v Korintu 1000 zaměstnankyň. A to je jedna z několika institucí tohoto druhu. Směle můžeme říci, že šlo o město zaslíbené slastem, smyslnosti bez zábran a odpovědnosti. S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že se jedná o Amsterdam starověku. Město, kde je vše dovoleno.
V takovém městě, prostředí vyrůstal jeden ze sborů první církve. Jeho členové byli zároveň členy tohoto bláznivého a v pravdě bezuzdného města. Jejich starý život byl úzce spjatý s tím, co nám, církevním slušňákům, připadá naprosto šílené. A stejně jako náš, tak i ten jejich starý život se ozýval a promítal do života společenství. Opilci si udělali ze slavení Památky Páně zbožnou příležitost dál žít tím, co dobře znaly. Další, zřejmě pilný návštěvník a obdivovatel Afroditina chrámu se jal páchat cosi podobného dál. Pouze s tím, že už nebude střídat nezávazně ženy, ale zůstane věrný dvěma. Co na tom, že jde o matku a dceru. Nám vstávají vlasy hrůzou, ale milý chlapák si připadal nejspíš jako věrný křesťan, protože už nežije tak jak žil. Rozhodně ne tak moc. A dalo by se pokračovat zápasy o moc mezi skupinami ve sboru. Tehdy ještě neměli pořádně žádný majetek a už se praly o to, kdo bude mít větší, poslední slovo. Rvačka a halekání z mola se přesunulo do kostela, důvodem už nebyl balík kůží, ale Kristus, pravdy víry apod.
Do takového zmatku, společnosti píše apoštol Pavel. Všem problémům se bude věnovat, ale úplně nejdříve zmíní to, o co by snad mělo jít všem a za co by měli být vděčni všichni. Ukáže k tomu, co je skutečným bohatstvím, smyslem i smyslností lidského bytí. K tomu, co je víc, než dobré jídlo a pití. Dál než jen k intimním hrátkám lidských bytostí. Ještě dál než k filozoficko teologickým střetům o pravdu, víru i naději. Začíná Kristem, Bohem, který je. Vyvolil nás a potvrzuje naši víru, abychom mohli obstát v životě, který pro nás připravil. V životě člověka na Zemi.
To, co by mělo být pro Korintské křesťany víc než ostatní, je nový život v Kristu Ježíši, pokračování nového narození. Pokračování životního vztahu s Bohem. Veškeré zážitky, úspěchy, naplněné slasti blednou jako hvězdy ve svitu Slunce, když v našich osobních životech zazáří Kristus. To je skutečné povstání z mrtvých. Ty hvězdy z oblohy nezmizeli, ale pro nás prostě už nejsou, nemají význam, neurčují směr, nevedou k cíli. Nepotřebujeme hvězdy, máme Slunce, máme Krista. A k tomuto Pavel ukazuje. Ve všech problémech, kterým se posléze bude věnovat, se bude ozývat tento důraz: co to pro pána člověče děláš? Vždyť máš Krista, máš směr, tak kam to zase lezeš.
Zde ale zaznívá právě první pól tohoto výroku: máš Krista. Než se apoštol vrhne dál, obrací svůj i čtenářův zrak k Bohu a ukazuje na dar, který možná i bývá opomíjen. Který však Bůh dává a v životě Božího dítěte je klíčový. To je utvrzení, posila víry. Svědectví, které jsme přijali, je potvrzeno, potvrzováno. Bůh tím dává člověku dar, který je tak hodnotný, že člověk nemá nedostatek. Byť by jej fyzicky, psychicky prožíval, nebrání mu nic v očekávání na Hospodina. V očekávání příchodu Krista do jeho života. Příchodu spasitele, zachránce.
Apoštol Pavel zde rozehraje takové malé divadelní představení bez kulis i herců. Pokud si je dosadíme, může nám například vzniknout příběh o lidech, kteří stojí v čekárně u zubaře. Stojí, sedí a různě se i dohadují, předbíhají či se napomínají, někteří i bolestí sténají. Do toho vstoupí kdosi, kdo řekne: bolí vás zuby? Tak buďte šťastni, protože jste v čekárně u zubaře a ne ortopeda. Můžete snad chtít víc? Ve skutečnosti by nám taková příhoda u zubaře připadla praštěná, neboť na dveřích čteme, že jsme v čekárně u zubaře. V životě víry však nastává množství pochybností, nejistot, do kterých přichází, zasahuje Bůh tak, aby nás posílil, utvrdil ve víře. A tato povzbuzení jsou mnohem důležitější, významnější a smysluplnější pro život člověka, než mnohé ostatní, včetně toho, co se dělo v Korintu.
Bohatství člověka, to co činí jeho život naplněným, neleží nikde jinde než v osobních setkáních s Bohem, která potvrzují, že toto bohatství je. Nejsme kuvajtskými pasáčky ovcí dvanáctého století, kteří si ve fantazii bláhově malují zlatý poklad, který je skryt kdesi pod zemí, po které chodí. Jsme daleko spíše jako ti, kteří vědí o pokladu, bohatství, které je ukryto pod zemí. Ale také vědí, že jím není blyštivé zlato, ale černá, mazlavá tekutina. A to nejkrásnější na světě pro ně je, když ji vidí černý gejzír z nového vrtu. Vlastníka takového kusu země v tu chvíli nezajímají nějaké ovce, žádný sen o hrnci zlaťáků. On vidí bohatství, které má. On ví, že to bohatství je.
Boží navštívení, setkání s Kristem je víc než co může nabídnout svět či my sami sobě.
Na jedné straně svižně přiznám, že tomu tak je. Na druhé však společně s Korintskými plavu v malichernostech starého života, které jsem narychlo či pečlivě přetřel lakem zbožnosti. Stále, a nyní dobrovolně, dokonce snad i rád, zůstávám vězněm svých zvyků, tužeb i snů. Že jim Bůh rozumí, však neznamená, že kvůli mně mění svůj žebříček hodnot. Rozumí, chápe, co proč a jak prožívám. Ale slepě neschvaluje. Díky tomu je pak možné vidět Boží děti, jak se snaží cosi, v dobré víře, propašovat, pronést do Božího království. Obvykle to jsou zdroje, ze kterých jsem čerpal a chci, byť snad jen podvědomě, čerpat dál.
Díky tomu dál zápasím o moc, poslední slovo ve skupině. Dělalo mi to radost v dětství, dospívání, dělá mi to stále. Nebo jsem raději byl tou šedou eminencí, tahal za nitky a určoval dění v partě, aniž bych za to zjevně nesl odpovědnost. Aniž si to kdo kdy uvědomoval. Či mi dělal radost ten záblesk v očích druhého, ze kterého bylo patrno, že stále jsem přitažlivý, žádoucí. A všelicos dalšího co může být zdrojem mého potěšení, naplnění, mého duchovního bohatství.
To nejhorší, nejnebezpečnější na tom všem není v hrůzné hříšnosti činů pramenících z takových postojů. To je to poslední. Zřejmě skutečnou pastí je nevidění bohatství, které už mám. Úzkostlivě vyhlížím hvězdy, až tak, že mi samo Slunce vadí. Tak zapáleně jdu po některých věcech, až mi i Kristus je překážkou. Přesněji řečeno, až se Kristus ztratí z mého zorného úhlu. A já ho nevidím ani koutkem oka. Soustředěnost na cosi mne však odvádí dál a dál, až, pokud prohlédnu, zjistím, že vůbec nevím, kde jsem. Nevím, zda čekám ve správné frontě, zda to vše kolem mne má smysl, zda to vůbec je bohatstvím. Či snad můj život byl ztrátou času? Nebo jen část?
Potřebuji se zastavit a uvědomit si, že to, co činí život životem Božího dítěte, nejsou vyhrané spory, dogmatická přesnost, střídmost či sexuální čistota a mnoho jiného. Byť jde o důležité projevy, řekli bychom ovoce života s Kristem, získané hřivny apod. Tím základem, který potřebujeme mít na zřeteli, tím bohatstvím, základním kapitálem, ze kterého vycházíme a bez kterého nemůžeme nic, jsou Boží setkání s námi. Život Božího dítěte nepramení z mého výkonu, vůbec není postaven na mně, začíná a je udržován tím, když se Otec setkává se svým dítětem, dětmi. Osobní setkání s Bohem během všedního dne je víc než cokoli. Tohle vydobyl Kristus, takové pozvání, setkání s Bohem přišlo v něm.
Apoštol Pavel toto zdůrazňuje Korintským nejdříve. Snad aby si uvědomili, že vše co jsou a čím mohou být, není skryto kdesi kolem nich či v nich. Už to dostali a dostávají, Bůh je navštívil a navštěvuje, to je jejich bohatství, smysl či naplnění. Už ho nemusí, ani nemají hledat kolem v požitkách, prožitkách těla, rozumu či emocí. Už ho mají. Základním kapitálem i jeho zvyšovatelem je Bůh a nikdo jiný. Bůh je, navštívil nás a navštěvuje. Chceme snad víc?!
Žádné komentáře:
Okomentovat