O dopisu do Korintu se někdy mluví i jako o psaném v slzách. Důvodem je, že apoštol netvoří pevnou strukturu argumentů, které by zabránili oponentům i dýchat, ale spíše vede důvěrný rozhovor. Otvírá své srdce, odkrývá se pohnutky, zkušenosti i pocity, které prožil či prožívá. Jelikož píše důvěrně, osobně, získal si důvěru Korintských a snad může dnes i naši.
Již téma, kterým otevírá dopis, je vážné. Na jedné straně píše o jistotě, že Bůh, Ježíš Kristus, náš Pán, nás chrání a není třeba podléhat strachu. Na druhé však v témže textu, na stejném místě napíše, že on sám i jeho spolupracovníci měli pochyby, zda tomu tak bude v situaci, do které se dostali. Přiznává, že si kladli celkem seriozně otázku, zda by se neměli spolehnout na sebe či dle sebe a pokusit se zachránit svůj život.
Neprůstřelný apoštol sundává neprůstřelnou vestu ještě dříve, než cokoli řekne. Nejdříve přiznává své pochyby a teprve posléze vyznává, čemu věří, čemu by měl věřit, čemu by chtěl věřit, na co se můžeme, máme spolehnout. Otázkou je, zda člověku není více blízká opačná cesta, nejdříve své protivníky, soupeře, bratry a sestry rozstřílet na mraky argumenty, ubít je a srazit, teprve pak s uměle vytvořeným pocitem pokory vyznat, že i mně to nejde.
Na to si však musí odpovědět každý sám, protože není nic snazšího a horšího než začít odpovídat druhým na nepoloženou otázku. Při vytahování třísky z oka druhého pak hrozí, že mu ublížím dubovým pařezem, který mám místo hlavy.
Vraťme se však k apoštolovi; jeho pochyby byly založeny na skutečné hrozbě smrti. V místech, kde se chvíli před tím nalézal, než psal druhý dopis do Korintu, vypukly protikřesťanské nálady. Ty donutily Pavla odejít z Efezu a nejspíše právě na cestě píše Korinským. Pavlova osobní nejistota a bylo způsobena skutečnou blízkostí smrti, snad podobnou nejistotu zažil např. i prorok Eliáš. Skutečná hrozba smrti jej vedla k pocitům beznaděje, nesmyslnosti bytí a v konečném důsledku i k pochybám víry.
Nás dnes v Evropě, natož v Trutnově nikdo nepronásleduje. Nikdo nám nejde systematicky po krku a nejsme utečenci. Přesto pocity pochyb, nesmyslnosti bytí či jiná vyjádření téhož známe, prožíváme. Víme, tušíme, čemu bychom měli věřit, k čemu jsme pozváni, co nám říká Bible, přesto máme nejistotu, přesto nevíme. Čteme, že Bůh odpouští, ale kolikrát jsme si seriozně potřebovali odpovědět na otázku, zda odpouští i toto či ono. Jen tak, jen kvůli Kristu, neměl by ten člověk to i nějak napravit, odčinit? A dalo by se pokračovat mnohými dalšími otázkami, známými i méně. Na jedné straně víme, co Písmo říká, na druhé taky víme, co cítíme. Co s tím?
Řešení je zajisté několik, nejčastějším je vydávat slabost za sílu, nedostatek za přednost. Tím jsou náhle všichni, kteří necítí, nesmýšlí stejně odsunuti nejméně do druhé řady, někdy i dál. Pochyby vydám za důkaz hlubokého přemýšlení, nejistotu za odvahu víry činit kroky do neznáma apod. Cokoli, s čím si v Písmu nevím rady a potřebuji si to obrousit, nazvu moudrostí. Dám na odiv svou schopnost oddělit zvěst od literárního nánosu atd. Na jedné straně všechny ty věci jsou dobré a důležité. Je třeba přemýšlet dál než jen k tomu, co bude dnes k obědu. Je dobré odvážit se kroků víry navzdory nejistotě i nezaměňovat zvěst za literární žánr. Je to dobré, důležité a potřebné. Žel stejně jako neprůstřelná vesta, nakonec nám to slouží předně k schovávání se.
Měl bych odvahu napsat dopis podobný úvodu od apoštola Pavla? Měl bych odvahu poslat sboru dopis, ve kterém bych veřejně vyjádřil své selhání, pochyby, přání navzdory mému, našemu přesvědčení? Měl bych? Bojím se, že ne, nakonec by mi šlo více o neprůstřelnost, než o to, co je za ní … tlukoucí, byť pochybující, srdce člověka.
Milost k překonání, projití a přežití těchto zkoušek, pochybností, nedostatku víry či jak bychom to vyjádřili, je v modlitbách druhých. Apoštol je vděčný, že oni se za ně modlili, tomu přičítá, že se nakonec odvážili spolehnout na Boha a ne na sebe či jiného lidi. Přímluvná modlitba je důležitá. Potřebuje ji každý. Forma je různá, ale to nic nemění na tom, že ji potřebujeme každý. Pokud se nenecháme či nebudeme podpíráni modlitbami druhých, budeme jako osamocený strom v poli. Dříve či později přijde bouře, po které budou k nebi vzhlížet už jen kořeny.
Takový přístup však v sobě skrývá, že i já nesu, podpírám druhé svými modlitbami. Protože pokud tak činit nebudu, jen se nechám posilovat od druhých, opět dříve nebo později zůstanu v krajině sám. A dál příběh o osamoceném stromu na hřebeni hor známe.
Odhoďme svoji neprůstřelnost, důležitost, rádoby moudrost a poznání, buďme pro druhé a s druhými. Nesme i nechejme se nést. Jedině tak můžeme přečkat i časy, kdy nám bude připadat vše nesmyslné, ztracené apod. Jedině se společným pohledem upřeným k Ježíši.
Žádné komentáře:
Okomentovat